Dyť je to trapný

„A udělej něco s těma linkama! Dyť je to trapný!“, řekla mi doma manželka, když jsem jí přivezla z práce.

Snažila jsem se! Odličovala jsem si ty oči aspoň třikrát! Bylo mi při tom hrozně, chtěla jsem si ten krásný make-up nechat – ty hladké tváře a všechno tak perfektní a téměř dokonalé, žádné pupínky a ty výrazné oči – ten pohled! A lesklé rty… věděla jsem, že by byl problém, ale ty linky mi nikdy dokonale odlíčit nešly – byla jsem ráda, protože to vypadá hezky 🙂 Mé horní řasy nejsou problém – ty mám dlouhé dívčí od přírody, ale ty spodní zůstaly krásně tmavé. Takovou radost jsem z nich měla…

A to řekla ta, která mě ještě před 10 měsíci sama líčila a vypravovala ven. Dvakrát. Po třetí už mi přísně sdělila, ať si laskavě už konečně nepůjčuji její bundu. Slíbila jsem, že si její věci půjčovat nebudu, protože to nechce, ale žádnou dívčí bundu nemám a hlavně nebyl s tím dvakrát problém. Jenže to už v ní začalo vřít…

 

Člověk by řekl, že když už ho někdo nemiluje, že má výhodu, která spočívá v tom, že si může dělat co chce. Nemám co ztratit. A tak konečně spím v saténové noční košilce každou noc a necítím se divně. Vždyť už jsem manželce ukradená. Chtěla bych to rozvinout dál – chtěla bych být víc sama sebou, ale dokud tu bude dítě, nikdy neohrozím jeho pohled na správný svět (správný = s tátou a mámou). Ono to tak dopadne stejně – žádná trvalá přeměna na Terezu se nekoná, protože nesmím… ale v koutku duše doufám a věřím v něco jiného.

 

„Už tě to zase popadlo?“

Měl jsem sto chutí jí říct: Ne. Ono je to naopak. Ono mě právě nepopadlo. Ono mě to popadne, když se musím předělávat na kluka. Když jsem Tereza – to jsem ta pravá já… ale nezlobím se, že je to těžké pochopit.

 

Rozesmálo mě, když řekla, že je vidět, že myslím tak, jako všichni co mají pinďoura. Naštvala se totiž, že jsem nevysála, zatímco byla v práci… Chtěla jsem jí říct, že kdybych byla Terezou, tak vysaju, protože se nezdržuju sáhodlouhou přípravou Terezu ze sebe udělat a pak jí zase změnit na Toma, což není tak jednoduché a hlavně je to časově náročné. Mě nevadí vysávání, chystala jsem se na to, ale v mém krásném dnu, tak vzácnému, jsem prostě nestíhala 🙁 Naplánovala jsem si, že ve 14 hod. se začnu odličovat… při té mé dokonalé a (pro mě) fascinující proměně v Terezu se mi zatajil dech, nemohla jsem se sama sebe vynadívat a snažila jsem se užít si každou vteřinku… takhle bych chtěla už zůstat!

Ale nešlo to. Mé štěstí nikdy netrvá dlouho.

 

Ve 14:15 jsem ještě pobíhala po bytě a dělala bláznivé snímky 🙂 A pak rychle úklid všech těch vytahaných sukýnek, které jsem se sice snažila hned zase uklízet do mé holčičí skříně, ale měla jsem na Terezu jen 5 hodin! Se vším všudy i s přípravou. A zítra chci takhle vyjet ven a udělat venkovní fotečky. Mám nové balerínky – mé úplně první! Jsou nádherné! Doslova něžné s třpytivými kamínky na špice a po bocích. Počasí se zkazilo. Posledních 12 dní slunečného počasí se změnilo na déšť a studený vítr. Ale stejně si chci ten den užít.

 

V práci mi ukradli pondělní volno. Prostě mi dnes dvakrát volali – nebrala jsem to – chtěli mi už vzít i víkend, který mám naplánovaný jako dovolenou (loňskou). Zase někdo omarodil a směny ve dvou jsou přímo vražedně nezvladatelné. Jak mě se tam nechce zpátky. Potřebuji dělat s oblečením… s botičkama nebo s kosmetikou… Né tahat nábytek. Přemýšlím, že bych zašla k doktorce – normálně to takhle nikdy neřeším, ale bolí mě ještě pořád ruce. Po 12 dnech klidu. V zápěstí a v noci je necítím. Moje slabé ruce, o které mám strach. Ale pořád je na mě doma vyvíjen tlak přinést co nejvíc peněz. Ne 7 za neschopenku místo 14 tisíc za práci.

 

Kdy zase budu Terezou? 🙁 Rychle toho stihnout co nejvíc – užít si všech těch krás a příjemných věcí, být do poslední chvíle Terezou.

 

 

Včera jsem pochopila, že mě žena už nemiluje. (Doteď jsem si to jenom myslela ale nepřipouštěla.) Že už po půlroce nemá smysl čekat v posteli, jestli přijde taky třeba si jen tak povídat jako dřív. Zůstává u svého notebooku a slyším, jak ťuká do klávesnice. Když zadržuje smích, abych ho neslyšela, dávám si do uší sluchátka…

 

Ale jeden (asi jediný) pozitivní vliv to na manželku mělo. Dřív si neuvědomovala, jak je krásná – když jsem jí vyklopila ten můj zájem o vše ženské pochopila, že je fajn užívat si, že je ženou! V kalhotách jsem jí už půl roku neviděla, přes celou zimu nosila sukýnky, kozačky, teď jak bylo teplo v prvních jarních dnech, tak si koupila krásný kotníkový jarní botičky… sluší jí to a je moc krásná.

 

Viděla jsem Barbie a Mořská panna 2. (Miluju tyhle série!!!)

„Potopila se do našeho světa, kde přijala své pravé já.“

Pustila jsem si videoklip „DEV a Enrico Iglesias – Naked“ i s textem… http://www.youtube.com/watch?v=wFz1F438490 (fantastická písnička… Miluju ten její hlas…a Enrica taky.)

„So I don’t care what they say

It’s our life life“

 

Je to všude. JE TO NÁŠ ŽIVOT! Je to na nás! Žijeme jen jednou.

 

p.s.

Kluci, zkuste si schválně někdy takové dívčí jemné kalhotky bellinda z mikrovlákna! Joo jasně není to nic chlapskýho já vim, je to pod vaší úroveň… ale ten pocit… ta hebkost! A navíc ty barvy! Ten výběr! Nikde vás nic netlačí, neškrábe, nemačká…jen hladí a ještě k tomu něžně! 🙂 Jako Tom bych tak příjemné pocity nezažil. A tak je to se vším…