Všechno je špatně

Přemýšlela jsem, co mě vlastně v životě přináší radost. Myslím i dlouhodobě.

Přemýšlela jsem, kdy jsem vlastně šťastná.

Přemýšlela jsem, jaký můj život je.

 

Mám klučičí práci, která mě ničí psychicky i fyzicky.

Mám ženu, která se se mnou nebaví a která mě nemiluje, zatímco já jí ano.

Mám dceru, která mě miluje a já ji.

 

I činnosti, které mám rád ve svém klučičím životě, dělám vždy s představou, že jsem Tereza.

Jsou chvíle, kdy vás fyzicky náročná práce tak ubíjí, že je vám zle. Že v tu chvíli chcete být tisíckrát víc Terezou, ale o to víc vás hodí přímo do chřtánu klučičích záležitostí. Když vykoupat, tak celá. Když potrápit, tak pořádně.

 

 

Z tohoto výpočtu vám vyjde, že jedinou radostí je moje dcera.

Je to jediný můj důvod k radosti (nepočítám-li Terezu).

 

Často mám výčitky svědomí. Často se rozhoduji, že to chci v sobě ubít, zničit a zůstat tátou.

Často se o to snažím a chvíli mi to jde.

V minulosti jsem už zabíjela Terezu několikrát.

Shromáždila jsem si všechny své holčičí věci a demonstrativně je vyhodila (i ty krásné nové).

Přišlo to zas.

Opakovalo se to.

Zase jsem si postupně nakoupila nové.

A znovu to třeba za dva roky vyhodila.

A pořád dokola.

Ničíte to v sobě od 15ti, protože musíte. Protože jste k tomu nuceni. Protože neexistuje jiné řešení. A teď navíc, protože máte dceru…

 

Je to k zbláznění.

 

Jen neohrozit její výchovu. Jen nebýt důvodem, aby se za mě mohla jednou stydět.

 

Nepřichází v úvahu žádná změna.

Nikdy.

 

Je mi do breku.

 

Ale do breku mi bude při jakékoliv variantě.

 

Jsou to dvě naprosto neslučitelné věci.

 

A každý vám řekne, že na prvním místě je dítě.

Tak to cítím i já.

 

Zešílím v tomhle těle. Musím to někomu říct. Musím to někam napsat. Nečtěte to. Je mi to jedno.

Je mi smutno.