Zaměstnání

Asistentka ředitele, úřednice, fakturantka… to byly práce, které jsem vykonávala. Jednoho dne jsem se rozhodla, že si chci psychicky odpočinout a vždycky mě lákal nějaký obchod, nejlépe s oblečením. Ten se zrovna neobjevil, ale přišel jiný se zbožím zaměřeným spíše na ženy (i když ne tak docela, protože se v něm prodává i nábytek.)

 

Jenže jsme se jako rodina dostali do těžké finančí situace, kterou jsem musela nějak řešit. Nedalo se jen tak uživit celkem tři lidi z jednoho mého platu, tak jsem musela přikývnout na nabídku, že budu vedoucí skladu. Tohle není normální obchod, tady dřete. Bolí mě ruce, které přestávají bolet až po 14 dnech úplného volna, mám zničené nehty, nemůžu si je lakovat, mám drsné ruce ze zaprášených krabic, špínu ve vlasech, jsem spocená a tahám těžký nábytek, který přijede na kamionu. A taky mě bolí nohy. Trpím. Zatla jsem zuby, aby se rodina uživila. Je na mě vyvíjen tlak vydržet za každou cenu. Uklidňuje mě jen rozvržení směn, kdy během týdne nastávají také celé dny volna, takže se mohu věnovat sama sobě, regenerovat – fyzicky i duševně.

 

Nejhorší práce, co jsem kdy měla.

 

Naštěstí nedávno manželka po pěti letech konečně získala práci administrativní pracovnice, takže máme platy dva. Už nejsme tolik finančně závislí, hledám jinou práci, ale do té doby než ji najdu je každý den v práci utrpením. Všichni vás berou jako muže. Musíte vystupovat jako muž, jste nucena oblékat se do černých kalhot a modré mikiny. Nosím aspoň dívčí spodní prádlo, přes zimu i silonky. Nalakované nehty se snažím udržovat alespoň slabě narůžovělým lakem.

 

Každý den se dívám na nabídky volných míst a každý den tam nenacházím nic, co by odpovídalo mé fyzické zdatnosti, mým představám… pokud bych začala zase pracovat u počítače znamenalo by to, že budu mít opět jen dva dny volna – sobotu a neděli. A to je rodina doma. To navždy přijdu o možnost zůstávat sama sebou! Navždy! 🙁

 

Proto hledám práci opět v obchodě – snažím se najít nějaké vyloženě ženské obchody. Nikdo to neví. Ani manželka. Tu zajímá, jaký máme příjem. Bez ohledu na to, jakým způsobem. Hlavně ať je nejvyšší. „Na chlapa máš teda mizerně placenou práci!“

Jo, na chlapa jo…

 

Neuměla jsem ani přivrtat poličku, ani smontovat skříňku. Teď už to umím.

 

Upekla jsem perník.

 

Proč nemůžu žehlit to prádlo?

 

Chceš udělat pedikúru? A namasírovat nohy?

To už od momentu, kdy trpělivost přetekla tenkrát v autě, neříkám.

 

Nemám si kdy depilovat nohy. Zabírá mi to pokaždé tak 3 hodiny – jednou za 3 týdny.

Nemám se kdy celá oholit.

Nemám si kdy lakovat nehty.

Nemám kdy nosit sukně.

Nemám možnost vyzkoušet svůj nový make-up.

Nemám příležitost vyzkoušet svůj nový dívčí parfém.

 

Ale mohu to sem všechno psát.

 

Uvědomuji si, že tenhle blog nepíšu tak pro vás, jako spíš pro mě.

 

A pokud mě někdo pozná, je mi to jedno.

 

Můj život už je stejně ve fázi, kdy přestávám chápat jeho smysl.

Vím, že smysl života je život samotný. Vím, jak je krásný. A dovedla bych si ho představit krásný.

 

Celý život prožít v jiném těle, adaptovat se, abyste nebyla „divná“, nerozumět tomu, co vám vnitřní hlas říká, věčně toužit a nenaplňovat své sny… ignorovat své pocity… o tomhle je život?