Obvykle jsou jen dvě varianty řešení:

 

První varianta je, že se přizpůsobím svému biologickému pohlaví a to druhé budu ubíjet a ono bude ubíjet mě, takže z toho budu nešťastná.

 

Druhá varianta je, že se stanu tím, kým toužím a budu šťastná.

 

A ode dneška uvažuji o třetí variantě, kterou je smrt.

 

Jen uvažuji! Nejsem schopná se zabít, ale shrnu to:

 

1) nemám práci (resp. jsem v neschopnosti a do původní práce se už vrátit nemůžu – hledala bych si novou, ale nevím jak…záleží to i na rodině a navíc s prací je to tu teď nehorší v historii Českého státu)

2) nemám rodinu – manželka neustále mluví o rozvodu, je nervózní, nechce se mnou k psychologovi. To, že přijdu o rodinu je pro mě stejné, jako kdyby dcera zemřela. Nedovedu si představit život bez ní. Nejraději bych měla pořád svojí rodinu a přitom se stala Terezou… ale to nejde 🙁 Budu na všechno úplně sama.

3) nemám peníze (protože nemám práci) – na živobytí, ale ani tím pádem na případné plastické operace (např. mého klučičího nosu atd.)

4) nebudu mít kde bydlet

 

 

Pořád čtu, jak se prý lidé v mé situaci nemají za co stydět. Tak jo. Vezmu si dámské tílko a abych nebyla moc nápadná, tak pod klučičí triko. A hned to mám zakázané manželkou, protože je to vidět. Jo, jsou vidět ta posunovací ramínka, jako mají např. podprsenky. Ale to je právě hezké! A jsem prý divná. Měla bych se léčit. Říkám jí, že už jsem si pomoc našla. Nemám se za co stydět, ale jakmile se stydět přestávám, jsem okamžitě „ukamenována.“

 

A teď důvody, proč zůstat žít:

1) dcerka

2) jakási vidina, kdy se nakonec stanu Terezou, která ale může vypadat bůhvíjak…. co když nebudu vůbec hezká? 🙁 Výsledek je nejistý…

 

Nikdy jsem o sebevraždě nepřemýšlela. Sebevrazi jsou sobci. Nemyslí na lidi, kteří je milují. Způsobují jim bolest. A to na věky.

 

Ale začínám je chápat.

Ten obrovský tlak neřešitelnosti je nutí udělat něco, co je jediným řešením.

 

Nevím, jak bych se měla zabít. Bojím se bolesti.

Kdyby mě chtěl někdo zabít, nechám se.

 

A nebudu muset řešit vůbec nic. I manželka bude mít vše tak, jak chce.

Říkala, že není problém najít si někoho lepšího, než jsem já. Že je to snadné… V jejích očích jsem nula. Mé jakékoliv snahy o normální rozhovor, o projev malé něhy nebo jakýchkoliv citů ztroskotává.

Trápím se. Je mi smutno.

Už ani nevím, za co bojovat.

 

Pokud je jediný důvod proč žít dcerka, pak musím zůstat naživu.

Ale ta myšlenka na smrt mě uklidňuje. Ta jednoduchost toho řešení…

Došlápla jsem dnes svůj první krok!

Dokázala jsem to a měla jsem z toho taky pěkné nervy, ale dnes v 8:15 jsem seděla u psycholožky a mohla jí říct, co mě trápí. Zrovna tam byly na pozorování další dvě psycholožky, takže na mě byly tři! 🙂 Mohly prý odejít, kdybych chtěla, ale já to zvládla s nimi, protože jsem je měla celou dobu za zády a nevnímala jsem je.

 

Nejdřív to bylo vážně těžké. Nejhorší je vždycky ten začátek, pak už to jde, už se vám uleví a rozpovídáte se, ale jelikož jsem to už jednou prožila (tohle přiznání se veřejné osobě – mojí praktické lékařce), tak to teď šlo o trošičku lépe. Jakoby s každým přiznáním spadl ze mě kousek toho závaží a samotné mi to pomáhá být v roli Terezy jistější.

 

Nejhorší je, že mi manželka netoleruje už vůbec nic. Ani nalakované nehty, ani tu barvu na vlasech, která je úžasná! Ukázala jsem psycholožce svoje krásně lesklé nehty. Nepřišlo jí, jakože jsou až moc nápadné – jen že se lesknou 🙂 No právě – a krásně! 🙂 Měla jsem na sobě ty úžasné bílé dámské tenisky z Deichmanna, na nohách silonové ponožky a rifle. No a pak žluté tričko, ale to nosím i jako Tom – na holčičí jsem si fakt netroufla, když to byla první schůzka a hlavně nemám žádné opravdu hezké a moderní, ve kterém bych šla ven (musím to napravit! Teď jsem si udělala radost a na portálu Votocvohoz.cz jsem nakoupila dobře a levně kabelku přes rameno, šusťákovou bílorůžovou bundičku a dvoje dívčí tepláčky – ale fakt hezké – na doma 🙂

Akorát mi radost vždycky zkazí manželka. Prý se se mnou něco děje divnýho. Lakuju si víc výrazně nehty, dávám si barvu na vlasy… Jo, děje. Konečně taky! Ona sice ví, jak ráda ze sebe dělám Terezu, ale neví, že se chci stát ženou… že bych chtěla i změnu pohlaví. Protože od chvíle, kdy jsem jí řekla všechno a zeptala se mě s obavami, jestli chci taky změnu pohlaví, jsem s ní o tom už nemluvila a teprve vlastně od téhle chvíle vážně uvažuji o změně pohlaví! Myslela jsem, že to nejde. Až když se mě na to zeptala, začala jsem o tom víc pátrat a dočetla se všecky ty úžasné a zajímavé věci.

 

Řekla jsem psycholožce všecko. Poprvé v životě jsem to někomu řekla a mám z toho hroznou radost, protože k ní ještě párkrát přijdu, ale hlavně mě objedná do Prahy k MUDr. Hance Fifkové – tu považuji za nejlepší sexuoložku u nás! Je hrozně milá a nakloněná lidem, jako jsem já. Nabízela mi ještě MUDr. Weisse – to je taky známý sexuolog z Ústí n.L., ale já chci raději ženu. Jsem šťastná! Ale současně mi mé štěstí kazí myšlenky na rodinu, na manželku, na malou…

 

Vypadalo to, jako by psycholožka chtěla, abych přišla na to, jestli chci Terezu nebo rodinu. To je to, co teď řeším. Říkala jsem jí, že kdybych neměla rodinu, okamžitě nic neřeším a chci být Terezou. To je pro mě jediné řešení! Jenže je tu malá. A rozvod. A z toho je mi smutno.

 

Mám zkusit říct manželce, aby k ní (k psycholožce) jednou přišla se mnou. Chci jí to říct ještě dneska, akorát jí nechci říkat o tom mém rozhodnutí se změnou pohlaví. Prý bude řešit zvlášť mě samotnou a pak nás dva dohromady, protože naše manželství se musí taky vyřešit. Manželka taky potřebuje pomoc, aby se netrápila a nebyla nešťastná. Mám jí pořád ráda a chtěla bych jí pomoct, chtěla bych, aby byla v pohodě a veselá.

Včera mi řekla, že už se na mě ani netěší.

Přitom já na ní jo. Jenže pokaždé má náladu pod psa.

Chtěla bych to všecko nějak vyřešit, aby jsme se nemuseli trápit. A hlavně taky dcerka Kačenka.

 

Nepomáhá mi ani to, že je mi 36, ani to, že mám rodinu a ještě k tomu dítě.

To jsou faktory, které mi Terezku oddalují a komplikují.

Kdybych měla rodinu, stejně by Tereza neustále vytahovala své drápky. Neumím bez ní žít. Respektive cítím, že Tereza jsem já, takže ani nemůžu neumět bez ní žít. Jen se neustále trápí, kdy ze sebe může schodit Tomovy šaty a stát se Terezou.

 

16.5. mám další sezení u psycholožky. A do toho ještě to obíhání doktorů kvůli těm mým bolavým rukám 🙁

 

Včera manželka zjistila, že platí nějak moc za naftu. Auto mám teď já, ráno odvezu malou do školky, při cestě vyhodím i manželku do práce a jedu domů, abych odpoledne absolvovala totéž. Vyšlo mi, že to stojí 99.14 Kč. Tzn. stovka za den! Jo, tak to je. Když jsem tankovala já, tak se na to nikdy nikdo neptal a za měsíc jsem tam nalila 2000-2500 Kč. Teď je najednou problém, že každý třetí den musí manželka tankovat.

Původně po mě chtěla vysvětlení, kam se ta nafta ztrácí. Měla jsem jí vysvětlit, kam jako jezdím! To bylo absurdní. Nikam nejezdím. Jsem ráda, že jsem doma. A kdybych se jako Tereza chtěla vydat ven, tak si sjedu dva kilometry za město a odtamtud se vydám na procházku k zastavěné části (tady mi vadí sousedi, kdyby mě potkali např. ve výtahu – ono zblízka je hooodně poznat, že mám mužské rysy – respektive i z dálky někdy – potřebovala bych prostě ty hormony :(.

 

Takže teď toho řeším, že nevím co dřív. Ale Terezka mě dává sílu a jsem díky ní nadšená ze života. Už se těším, až udělám druhý krok…

Žehlím prádlo pro malou a najednou telefon.

Neznámé číslo.

Tak to nezvednu a hledám na internetu, jestli to není zase nějaká „úžasná“ nabídka bůhvíčeho. Vyjede mi jen jeden odkaz na ČSOB. A jméno Iva. Jo, tak to je tahle 🙂 Jedna moc milá dívka – nebo možná spíš žena – zákaznice z obchodu, kde pracuji, které jsem kdysi prodávala a vezla stolek se židlema. Něco potřebuje 🙂

 

Cítíte, jak v telefonu flirtuje. A pak vás pozve na víno…

 

Tak.

 

Teď jsem v situaci, kdy rozhodně nový vztah nehledám, nejdřív si musím dát dopořádku sama sebe, ale jak zareagovat?

 

Kdybych na to víno šla, mohu jí připravit nepříjemné chvilky třeba tím, že jí budu muset vysvětlovat, proč mám nalakované nehty. Ona mě zezačátku bere přirozeně jako žena muže. Ale v téhle roli nechci zůstávat, natož začínat nějaký nový vztah. Už nemám sílu znovu a znovu odolávat Tereze, přiznávat se a řešit vše, co s tím souvisí, což mimochodem není zrovna nejjednodušší. A hlavně zase někoho přivádět do nepříjemných situací.

 

Takže musím odmítnout. Nechci jí děsit tím, že jí narovinu řeknu, že já Tom jsem vlastně Tereza a bohužel to, co hledá ona je Tom. Nebo nevím. Každopádně mám zas o čem přemýšlet. Ale přemýšlení nechám na zítřek 🙂 Zítra v 8:15 u psycholožky. Mám strach a zároveň se strašně těším. Už mám krásně přelakované nehty, jsou růžovoučké a lesklé a chci si teď ještě vyzkoušet nějaké oblečení, ve kterém k ní přijdu. V sukni nemůžu 🙁 Ale chci si vzít dívčí rifle a ty nové bílé dámské tenisky z Deichmanna a taky si chci namalovat oči a decentně make-up. Cítím, jakoby to byl člověk, který mi má rozumět. Snad tím nic nezkazím. Ale pokud chci být sama sebou, jedině tak jí budu co nejblíž.

 

A přemýšlím, že bych si nechala i náušničky. Trhá mi srdce, když je musím během dne pořád vytahovat… a jsem v sedmém nebi, když si je zase můžu vzít.

 

Jsem zvědavá, jak to zítra dopadne.

 

A po psycholožce mě čeká ještě neurolog kvůli mým rukám – paní doktorka včera na kontrole po prohlédnutí zprávy z rentgenu mé krční páteře říkala, že moje páteř zestárla v obchodě, kde pracuji, na 55 let! 🙁 Děsný!

 

Ale podle mé manželky mám chodit pořád do práce, tahat 40 kg bedny s nábytkem, nemít žádnou neschopenku (vždyť mi přeci nic není!) a nemyslet si, že mě teď bude živit ona… Tak to si tedy rozhodně nemyslím. Navrhla jsem jí, že vše co platím (nájem, elektřina, voda, auto) bychom měly platit napůl, když má teď příjem a když jsem to do teď platila sama. Hned nato mi řekla, že tedy ano, ale že se chce rozvést…

 

Moje žena mi to vlastně nesmírně usnadňuje. Když si představím, jak bych musela řešit Terezu, kdybych měla milující manželku, tak by to bylo hodně těžké…

Zajímá mě, kde budu za rok, za pět let…za deset…

 

Cítím totiž ten posun. Neustále se jakoby přibližuji Tereze víc a víc, aniž bych si to uvědomovala.

 

Úplně na začátku, když mi bylo 8 a začala jsem si něco uvědomovat, jsem se bála jen otevřít šuplík, kde byly uložené silonky mé sestry. Za tři roky jsem se ještě pořád bála vůbec v silonkách vyjít ven – i když byly jen pod kalhotama nebo pod teplákama! A pak za dalších sedm let podniknu svůj první „výlet“ ven kompletně v dívčím oblečení. (To jsem si tenkrát ještě nemohla dovolit holit nohy! To musel být teda pohled! 🙂 I když jsem jich měla několik na sobě, aby to nebylo poznat.)

 

O dalších pár let už dělám své první dívčí fotky (na které mimochodem přichází úplně náhodou jedna moje kolegyně Edita – mimořádně hezká a milá slečna). Vzhledem k tomu, že ty fotky v holčičím oblečení byly absolutně první, tak si dovedete představit, jak jsem tam asi vypadala 🙂 No prostě jako Tom v sukni. A její reakce? No, nejdřív říkala, že objevila něco, co asi neměla vidět. A příjemné pro mě bylo, že se mě pak vůbec neštítila 🙂 Jasně, že jí to nepřitahovalo, ale nevadilo jí to 🙂

 

Pamatuji si, jak jsem byla šťastná, když jsem se poprvé oholila a ještě víc, jak jsem si poprvé kompletně vytrhala chlupy na nohou úplně všude a nohy byly pak hlaďoučké minimálně týden. Od té doby bez epilátoru nemůžu udělat ani krok.

 

A kde jsem teď?

 

Snažím se o vyloženě holčičí fotky. Mám propíchnuté uši. Nošení dívčího spodního prádla nebo silonek (i když jenom pod kalhoty) je samozřejmost. Jít ven po setmění je ten nejpříjemnější relax a když jsem doma sama a je čas, můžu i přes den vyjet za město… Strašně moc toužím jít ven ale i normálně přes den mezi lidi. Jenže se bojím lidí, kteří mě znají. Cizí jsou mi ještě jakžtakž ukradení, ale bojím se třeba sousedů.

 

I když i to jednou určitě skončí.

Cítím to.

 

Čím víc o tom mluvím, čím víc si vše uvědomuji a řeším to, tím víc lidí o tom začíná vědět a tím víc se cítím svobodnější. Tím víc začínám mít pocit, že je správné to, co dělám a méně se stydím. (Ono nejde o to, jestli je to správné – lidi budou reagovat stejně vždycky stejně 🙂

 

Těším se na to, co přijde…

Teď jsou mé posuny rychlejší než kdykoliv předtím.

Dnes jsem byla na akademii mateřských školek – představení, které bylo naprosto úžasné – ty malé děti (včetně dcerky), jak sehraně pobíhaly na jevišti, každý měl tu svou roli a když pak jedna paní za mnou prohlásila, že má mokré oči, tak jsem si oddechla, že jsem nebyla sama (čili jsem si nepřipadala až tak divná :).

 

Ale uvědomila jsem si, že role jsou rozděleny už od narození. Okamžitě vás někam zařadí. Buď jste chlapeček nebo holčička a pak už je všechno jiné. Nemůžete si tu roli vybrat, společnost jí vybrala za vás. Musíte jí hrát, ať chcete nebo ne.

 

Už v mateřské škole vyfasujete na představení buď krásnou sukýnku nebo kalhoty a klobouk. A máte-li sukýnku, tančíte, kroutíte se a jste strašně roztomilí. Máte-li kalhoty, dostanete imitaci těžké palice, bambitku nebo masku vlka.

 

Nelíbí-li se vám to, máte smůlu.

Tedy ono se to přežít dá. Pokud je vám pět.

 

Viděla jsem v tom závěrečném defilé sto padesáti dětí spoustu budoucích doktorů, umělců i nezaměstnaných. Sto padesát osudů, které jednou ovlivní životy jejich blízkých, ale možná i našich. Teď je to dětství, zaslouženě bezstarostné a krásné, co je naplno zaměstnává. Ale jednou něco dokážou.

 

Role jsou rozděleny.

Bohužel občas se to tak jako zrovna na jedničku nepovede.

 

 

A byl to taky můj druhý den s náušničkama.

Ale není to nic jednoduchého – když jedu pro malou do školky, musím si je sundat a dát si je na uši zase až když jdu spát. Ať jsou tam co nejdéle, aby dírka nezarostla. Takže je mám na sobě přes noc – úzkostlivě ty krásné třpytivé „drahokamy“ skrývám při každém zavrtění manželky vedle mě. Ráno vstávám o deset minut později, takže pak rovnou vklouznu do koupelny a zase je musím sundat, odvezu manželku do práce, malou do školky a zase si je za hodinu můžu milostivě vzít, abych je zase ve tři odpoledne sundala, protože jedu za malou…

 

Takže když to shrnu, denně si je sundávám a nandavám celkem 4x.

Dohromady, i když rozkouskovaně, je mám přesně 12 hodin a dalších 12 hodin je mít nesmím. Zítra jdu na kontrolu k doktorce, takže je budu mít ještě méně. A popozítří v pátek první setkání s psycholožkou.

Chvíli jsem z toho nadšená, chvíli mám obrovský strach, chvíli trému, zoufalství, i radost se tam objevuje. Teď jsem na mrtvém bodě a potřebuji se někam pohnout.

 

Dneska jsem si přelakovala nehty – jsou krásný! 🙂 Na nohách jsem si je nechala výrazně růžové – pastelově růžový lak od Avonu od Týnky, na rukách jakžtakž decentně (tak jako na fotce v jednom z předchozích článků), ale úplně božsky se lesknou 🙂 Navíc mi o milimetr povyrostly, takže už vypadají i žensky dlouhé. Chtěla bych si je aspoň takhle udržet, když je nesmím nechat narůst víc 🙁

 

Můj život je neustále plný skrývání, odříkání a potrhaných nervů. Nechci myslet na to, že musím skrývat nalakované nehty, když jdu s manželkou po městě. Ona nechce, aby mě tak někdo viděl, já jsem zase šťastná, když to někdo vidí. 🙂 Ale chápu jí samozřejmě. Byla by to přeci ostuda i pro ní…

 

Bude půl jedenácté večer, jdu si vzít náušničky a půjdu spát.

Alespoň že přes noc si můžu snít svůj sen.

 

A taky jsem zjistila, že jsem teď docela klidná, co jsem doma a můžu se věnovat sama sobě a taky dcerce, když je pak doma. Už nemám ten strašný stísněný stresující pocit, že jsem něco nestihla, protože teď budu muset zase pět dní od rána do večera do práce. Takhle jsem víc v pohodě, protože toho víc stihnu.

 

Ale abych byla na 100% Terezou, na to mi tyhle „útržky“ života nestačí…