1. krok / II. díl
Ještě pořád dělám první krok, ale už jsem ho skoro došlápla! 🙂
Teď jsem se vrátila od mé obvodní lékařky. Tam bylo lidu. A každý druhý chrchlal, prskal a kašlal. Přišla jsem tam v 9 a teď je poledne. Byla jsem pěkně vyklepaná. Teda zezačátku jsem to zvládala, protože jsem tam šla ještě kvůli těm mým rukám, jak už mě z té dvouleté fyzicky náročné práce bolí a brní. Za týden mám s sebou vzít rentgen páteře, může to být od krku a pak se uvidí, jestli si konečně nechám napsat neschopenku. Nemůžu žít se 7 tisícema z nemocenské, když mi odchází každý měsíc 14 tisíc z účtu…
Kontrolovala mi mé hladké ruce – hubené až holčičí, ohýbala prsty atd. A pak chtěla vidět i krční páteř, takže jsem se stejně musela vysvléknout do tílka – měla jsem teda klučičí, protože jsem nechtěla riskovat odhalení, ale pak mi došlo, že by to bylo stejně jedno. Takže viděla, jak jsem oholená úplně všude i moje prsa.
No a pak přišla řada na tu druhou věc 🙂
Bylo to hrozný. Říkám doktorce, jestli by mi mohla napsat doporučení k jedné psycholožce (a řekla jsem jméno). A ona na mě, že jestli chci jít fakt k téhle, že to teda bude respektovat, když chci zrovna jí, ale že má dobré zkušenosti s jinou – mladou, u které ještě neproběhl syndrom vyhoření a má dokonce i vyšší vzdělání než ta mnou vybraná 🙂 Svým způsobem by mi to bylo jedno, ale zase proč ne. Moje obvodní doktorka je moc milá a vždycky se mi snažila pomoct.
Zkusila ze mě dostat, proč tam chci. Řekla jsem jí, že bych potřebovala spíš sexuologa, ale že nejprve musím k psychologovi. V ten moment jsem se zasekla. Navrhla, že bude pokládat otázky a já budu říkat jen ano nebo ne. A zeptala se, jestli ztrácím chuť na sex. Tak jako to bylo úplně mimo téma 🙂 Takže jsem jí v tom nenechala a přemýšlela, jak to říct. „Mám spíš problém se svojí identitou. Řekla jsem to i manželce a teď nevím, co dál.“
Říkala, že jsem ve zlomovém věku a že ve vztahu je to vždycky problém, ne každý to ustojí. Ujistila mě, že bude diskrétní a napsala mi doporučení k psycholožce, ke které jsem se před chvílí telefonem objednala.
Zvedla to přímo ona a tak příjemný hlas už jsem dlouho neslyšela. Hovor ukončila tím, že už se těší na setkání 🙂 To vás tak uklidní a příjemně naladí!
V pátek 27.4. v 8:15.
V tenhle okamžik došlápnu ten svůj první krok.
Jsem šťastná a zároveň se strašně bojím.
Ale jsem odhodlaná a rozhodně stojí zato ten strach překonat.
Teď už i nejen kvůli mě, ale také kvůli manželce a malé.
Nedovedu si představit, kudy vede ta správná cesta ven z toho všeho a jestli se nám jí podaří společně s psycholožkou najít, tak bude mít můj obdiv.
Poprvé v životě se cítím na něco krátká.
Poprvé v životě potřebuji pomoc.
Poprvé v životě cítím, že se stávám sama sebou…
Člověk by neřekl, jak dlouhý může být první krok…
Letím do práce vyložit palety 🙁