Jdu spát

Tak a jdu do postele.

Bude půlnoc.

Zase ponocuju.

Koukám na youtube na přeměny nebo si čtu zajímavé články o tom všem.

Jsem rozpačitá – chvíli si věřím a jsem přesvědčená, že to vyjde, že ze mě jednou bude hezká holka a chvíli jsem zoufalá a myslím si, že Tom nikdy nebude vypadat tak, jak by chtěl(a).

Zítra ráno jdu konečně k obvoďačce. Konečně! Měla jsem jít do práce, ale řekla jsem tam, že prostě přijdu později. Jak jednoduché že.

 

Jdu spát. Spím v dětském pokoji, protože malá měla kašel a nechtěla tam spát sama. Ale já se tam ve třech nevyspím, takže jsem se přesunula.

 

Chtěla jsem mluvit na manželku, ale nešlo to. Měla v uších sluchátka, ležela na gauči u televize a buď koukala do stropu nebo měla zavřené oči. Prostě nepřítomná.

Pamatuju si ještě před půl rokem na moje večery, kdy jsem šla do postele a tam jsem čekala, jestli nepřijde taky. Přišla, až kdy přestala ťukat do klávesnice pozdě po půlnoci, ale to už jsem spala.

Pak jsem se v noci probouzela a představovovala si, že se k ní zase přitulím – jako dřív. Ale nešlo to. Jednou jsem jí vzala za ruku. Hned se vzbudila, stáhla jí a ptala se, co je.

Teď už nedoufám a je mi líp.

Ale o to hůř mi je, když si vzpomenu na malou.

Včera jsem si našla na netu jednu moc krásnou novou písničku – pouštěla jsem si jí pořád dokola a těšila se z představ o sobě, ale pak jsem si uvědomila, co asi cítí manželka. A jak asi dopadne malá… Chtěli jsme pro ní všechno! A je to pryč. Vyhrkly mi slzy.

Chtěla jsem s tím vším praštit. Sednout si k manželce a říct jí, jak mě to mrzí. Jak je mi to všechno líto. Jak je mi přes den smutno, když na ně myslím.

Měla v uších sluchátka a ťukala do klávesnice.

 

Včera na Velikonoční návštěvě u jejích rodičů prohlásila, že mě klidně někomu daruje.

Přes den mi došlo, jak bych jí to usnadnila, kdyby mě nikomu darovat nemusela a šla bych sama.

Jenže je tu malá…

Je mi to tak líto.

 

Jdu spát.

Sama.

Vydávám se na cestu, ze které už není návratu…