Kočičí toaleta

Když jsem napsala před polednem sms manželce, že mám neschopenku a ona mi potom dvakrát zavolala, tak naplánovala, že místo toho, aby jela pro malou do školky ona, když má auto, musím já 30 min. pěšky pro auto k ní do práce a dojedu pro ní já. Vždyť jo. Dneska jsem se nachodila málo. Včera celý den na nohách u kamionu a dneska k doktorce přes půl města, od doktorky do práce s neschopenkou přes celé město, zase zpátky, mezitím nakoupit, na poštu a zase domů. Všechno pěšky. (Já ale nechci mít vypracovaná lýtka!!! 🙂 Prostě organizátorka mého života. Vždycky si něco naplánuju a ona mi to změní. A vždycky tak, abych byla co nejmíň Terezou… nesnáší jí.

 

Vešli jsme domů. Zasmrděla kočičí toaleta.

Říkám, že jsem jí nestihla uklidit, protože jsem musela pro auto a pro malou do školky.

Jedu rychle na poštu s balíčky, které jsem v rychlosti přes den zabalila a když se vracím po půlhodině domů, manželka se fotí na samospoušť na chodbě ve svých nových botičkách na podpatku, riflové sukni a černých silonkách. Moc jí to slušelo. Nešel jí naštelovat foťák na stativu, tak jsem se jí nabídla, jestli nechce vyfotit. Odmítla.

 

Začala jsem tedy vybírat kočičí toaletu.

„To je zajímavý, zrovna když tu potřebuju chvíli něco nafotit, tak jdeš vybírat záchod.“

Nekomentovala jsem to.

Když jsem ho vyčistila a umyla si ruce, požádala mě, abych jí tedy nakonec nafotila, protože jí to nešlo. Ráda jí fotím, i když má tisíc výhrad k tomu, jak držím foťák, jakým úhlem ho otáčím, že nekontroluji, jak se tváří, že je vidět to nebo tamto….

 

Došlo mi, že už mi vůbec nepatří. Tahle krásná žena, ani její srdce.

 

A také mi došlo, že mi to vlastně usnadňuje.

 

Kdyby mě milovala, měla bych to těžší.

 

Takhle je to snadné. Takhle musím vyřešit jen malou.

 

I tak je mi smutno. Ale současně se dívám dopředu a to nadšení mě dává energii žít.

Chtěla bych nalistovat o pár let dopředu v tomhle „románu“ a dočíst se, jak to nakonec dopadlo…