Moje budoucnost

Tak na tenhle příspěvek jsem se těšila dlouho 🙂

Na popis, jak bych si to představovala, kdyby bylo vyloženě po mém. Můj sen, který si zkusím uskutečnit.

 

Moje krásná představa o budoucnosti. Pohádka, kterou si sním každý den:

 

Začnu chodit k psychologovi. Ten mi řekne, že by se to mělo nějak řešit, vyslechne mě, bude se mi snažit pomoct. Bude se snažit vyřešit otázku mé manželky a dítěte. Zkusí „zachránit“ vztah. Nepůjde to.

Potřebuji 2-3 roky aktivně navštěvovat psychologa nebo sexuologa, aby bylo možné přistoupit k hormonální terapii. Svým způsobem bych byla ráda, kdybych nikdy k žádnému psychologovi chodit nemusela, kdybych byla „normální“ a nemusela tohle všechno řešit. Ale dva tři roky oproti těm rokům, kdy je to ve mě, je prkotina a já sama cítím, jak moc chci a potřebuji něco udělat…

 

Během tří let navštěvování psychologa si uvědomím, že život v dívčím těle je to, po čem skutečně toužím. Respektive já to vím už od mala, ale psycholog to potřebuje vědět. Musím mu dokázat, že to myslím vážně. Přesvědčit ho, že to není jen výplod mé fantazie, jen nějaký rozmar.

Záleží na tom, jaký ten psycholog bude. Je-li podmínkou ke splnění mého snu, abych k němu chodila, pak k němu chodit budu. Bude-li tu další nějaká podmínka, splním ji. Jsem odhodlaná.

Vidí na mě mou odhodlanost a rozhoduje se předepsat hormonální terapii.

 

Už to začalo. Stěhuju se do Brna. Kupuju si tam byt a trošku se uzavírám do sebe. Jsem Terezou „na poloviční úvazek“. Po hormonální terapii se mi během jednoho roku zúží pas, ramena, zvětší prsa, začnu mít více ženských rysů. Změní se způsob ukládání tuku a moje vizáž se výrazně začne zšenšťovat, ale ještě mám nějaké mužské rysy, které bude nutné odstranit chirurgicky. Teď začínám být šťastná.

 

K chirurgickému zákroku je nutný souhlas komise, kde zasedne více doktorů. Operace pohlaví se většinou po roce ještě jednou opakuje, aby byla dílo co nejdokonalejší. Teď už se nechci zastavit a už vůbec ne couvnout. Vidím za sebou ty roky trápení, které teď končí.

Nechávám si upravit nos, obočí, plastiku obličeje a pryč s ohryzkem. Půjčuji si na to.

Začínám přestávat mít mužské rysy. Trénuji ženštější hlas. Jsem Terezou na 100%.

Nacházím si v Brně práci.

Už jsem Terezou, už mě nic netrápí.

Vracím se do svého útulného bytečku, kde jsem spokojená.

Mám pár přátel, se kterými se občas vídám.

Možná se mezi nimi objeví i někdo, kdo mě bude chtít v životě následovat…

Dílo je dokonáno.

Běh na dlouhou trať skončil.

Teď nejsem ještě ani na začátku… ale jak tenhle blog skončí je teď hlavně v mých rukách…

Chci tu podrobně popsat všechna úskalí, radosti i starosti, které mě čekají až do konce…

 

 

A proč Brno?

V Brně jsem byla jednou. To město mě očarovalo – ta stará část, ideální místo pro studenty, tramvaje, lidé… Potřebuji velkoměsto, ale na Prahu bych si nezvykla. Mám ráda i Ostravu, kde jsem rok strávila na škole. Do menšího města, kde už není taková anonymita, nechci. A hlavně: Brno je jedno z mála míst, kde mě nikdo nezná a já zase neznám nikoho 🙂

 

Jak tohle dopadne???? 🙂

Jsem vážně zvědavá!!!