Nemám na sebe čas

Je Velikonoční neděle.

Zítra nedostanu pomlázkou na zadek, zítra nebudu ta, kdo někoho obdaruje malovaným vajíčkem.

 

Včera i dnes jsem byla celý den v práci a ještě jsem teď navečer jela pro proutky.

Tradice.

Můj děda mě kdysi naučil dělat pomlázku a teď jí dělám i pro malou.

Strašně se na ní vždycky těší. A já se těším na její radost.

 

Psycholožka mi napsala, že nemusím mít obavy, že bych se musela podrobně svěřovat své obvodní lékařce jen kvůli tomu, aby mě k ní doporučila. Jsem nadšená, už bych ten první krok chtěla dokončit, ale zjistila jsem, že jsem na tom přímo zoufale s volným časem.

Vůbec nemám čas být Terezou (takže se snažím aspoň doma po večerech pohybovat v holčičím spodním prádle a spát v saténové noční košilce). Přemýšlím, že bych se začala jemně malovat i přes den. Potřebovala bych mít už své dlouhé vlasy. Chystám se je obarvit – poprvé v životě.

K obvoďačce jsem chtěla zajít minulý týden v pátek – to byl jediný můj volný den v tomto týdnu. Ale ve středu večer, když jsem přišla utahaná z práce, mi manželka předložila program, že malá zůstane doma a druhý den ve čtvrtek jí mám odvézt k babičce. Ten druhý den čtvrtek jsem měla ale odpolední, takže jsem stihla tak akorát vstát, nasnídat se i s malou, obléknout jí a odvézt k babičce a zase zpátky a měla jsem hodinu na to, abych se dostala do práce. Takže jsem si neužila ani Terezy a k doktorce jsem se už vůbec nedostala, protože ve čtvrtek večer jsme pro malou jeli a ta pak celý pátek zůstala doma. Takhle to naplánovala manželka. Někdy mám pocit, že záměrně nechce, abych byla Terezou. Ví, co dělám a asi jí to štve. Nemluvíme o tom. Vlastně téměř o ničem. Nic se neřeší. Takže celý pátek jsem byla s malou, šla jsme s ní i na jednu rehabilitaci a už vůbec jsem se nedostala k doktorce pro doporučení, natož abych byla Terezou.

 

Doháním Tereziny sny po večerech a nocích, ale je to jen malé procento z těch všech radostí. Nestíhám se ani namalovat. Je mi smutno. Jsem zoufalá. Kolem mě chodí holky – na ulici nebo v práci v obchodě a já si představuju, jak jsem podobně oblečená, jak řeším už jen ty starosti, které kalhoty si koupit, kterou bundičku nebo kabelku…

 

Zítra je Velikonoční pondělí a pak? Jediná možnost kdy jít k doktorce je v úterý ráno, protože to mám odpolední – pak už mám směny přes celý den a v pátek ranní. Jenže malá kašle. Takže asi nepůjde do školky. A automaticky jsem to já, kdo jí hlídá, protože manželka je čerstvě v práci (a taky ve zkušební době) a nemůže si dovolit chybět. Za poslední čtyři týdny malá tři z nich promarodila.

 

Čekat zase celý týden?

 

Já už to nevydržím.

 

Vím, že jsem to vydržela několik let, ale cítím, jak se to ve mě hromadilo a teď už to nedokážu sama zvládnout. Každý den chci být Terezou. A každý den, kdy jí být nemohu je pro mě utrpením. Jsem odhodlaná postoupit cokoliv. A jestli někdo řekne, že Terezou být nemohu nebo nesmím, nedokážu to unést… už s touhle variantou totiž ani nepočítám… protože to je pro mě jediný způsob, jak přežít.

 

 

—————————————————–

 

Doplňuji večer na Velikonoční pondělí:

Tak malá zítra do školky samozřejmě nejde. Takže se už třetí týden nedostávám k doktorce. Ale došlo mi, že to je také kvůli tomu, že se maximálně snažím vyjít vstříc tomu svému zaměstnavateli, který od začátku nasadil to, aby jeho zaměstnanci chodili k lékaři zásadně ve svém volném čase a nikoliv ve dnech, kdy mají naplánované směny. Což je samozřejmě nesmysl, protože vy si mnohdy nemůžete ani vybrat, že vás zrovna bolí v krku nebo máte horečku v den, kdy má přijet kamion a je vás tam tak málo, že to prostě nezvládnou… ale budou muset.

 

Zjistila jsem, že moje doktorka je tam v úterý až odpoledne a já mám zrovna odpolední, takže bych se tam stejně ráno nedostala. Ale je tam ve středu ráno – to mám zrovna celý den směnu, ale domluvím se, abych do práce mohla přijít později. Protože do konce týdne už bych se tam díky svým „úžasným“ směnám nedostala.

 

Nechci si připouštět, že je toho na mě moc.

Ale násilně je mi bráněno být Terezou.

Nemám čas být jí ani minutu denně.

Tedy minutu ano – třeba teď, když si tu vylévám své srdce a pak taky po vykoupání, když už malá spí. Vezmu si na sebe aspoň krajkové kalhotky a silonky. Ta jejich jemnost na sobě mě dělá dobře. Vůbec mám ráda všechno jemné, hebké, čisté a voňavé. Vytrhám si obočí, namažu nohy voňavým krémem… Ale nejsem tu sama, takže víc nemůžu.

 

Je to jediný moment z celého dne, kdy to ze mě spadne a kdy jsem šťastná.

Ale těch chvil je tak málo…