Občas mi to docvakne

Proč mě musí všechno docházet zpětně až teď?

Tolik věcí, které jsem dřív nechápala najednou teď dostávají smysl a svůj význam.

 

Už chápu, proč jsem vždycky se zatajeným dechem sledovala už i jako hodně malá filmy, kde docházelo k převlékání můžu za ženy, kde se proměňovaly hrdinové obou pohlaví mezi sebou nebo kde dívka žila život chlapce a naopak (to byl ruský nebo polský seriál dokonce). To už je hodně dávno. Jednou jsem četla v časopise o tom, že existuje úchylka zvaná transvestitismus a transsexualismus. Tenkrát jsem nevěděla, jak se v tom mám identifikovat.

 

Asi ve 13ti jsem viděla dokument z východního Německa, který byl o muži, který žil s manželkou a dítětem a chodil doma výhradně v ženských šatech. Manželka říkala na kameru, že jí to nevadí a že mu to toleruje, ale ten její výraz byl natolik nepřesvědčivý, že jsem si řekla, že tohle nikdy nemůžu své partnerce udělat… A vůbec dostat jí do takové situace…

 

V jednom filmu byl muž, který se chtěl také převlékat do ženských šatů a chtěl po manželce, aby mu dovolila spát v saténové noční košilce. Nebylo na něm nic ženského a když jsem ho viděla v té košilce a zoufalou manželku ležící vedle (která zatla zuby a snažila se to tolerovat), nebylo to snadné překousnout i pro mě…

 

Ale nebyl tu žádný film, dokument nebo reportáž o tom, že někdo změnil pohlaví. Proč mě to nenapadlo? Když teď vidím na youtube ty proměny, které už začínají v osmnácti, pak jim závidím. Všechno mohlo být jinak a jiné. Navíc v tomto mladším věku se lépe bojuje např. proti mužskému ochlupení. Ale kdyby byl problém, počítám, že si půjčím na trvalou fotodepilaci postupně celého těla. Chyběl mi impuls. Vrátila bych čas, kdyby to šlo.

 

Z mého dnešního pohledu se zdá být vše tak snadné a jednoduché. Zapadá to do sebe dokonale. Jen s tím rozdílem, že jsem se vydala na špatnou cestu. Teď už to vím. Ale na mojí omluvu musím říct, že jsem se fakt snažila. Že jsem dělala všechno proto, abych žila normální život, abych byla spořádaným občanem a nevybočovala (alespoň né na veřejnosti). Teď jsem v takovém sociálním postavení, že kdybych žila ve středověku a rozhodla se pro změnu, byla bych ukamenována… Je z toho vůbec úniku?

 

Nesnáším někomu se svěřovat. Vždycky jsem se s tím dovedla vypořádat sama a vždycky jsem tušila, co by mi řekl nebo poradil psycholog. A nechápala jsem lidi, kteří jeho pomoc vyhledávali. I smrt blízkého člověka v rodině jsem ustála, i když to hodně bolelo. Ale na tohle začínám být krátká…