První krok

Udělala jsem 1. krok.

 

Nazvala jsem to prvním krokem, přestože vlastně první krok bylo už rozhodnutí, že si nechám narůst své vlastní dlouhé vlasy a také že si propíchnu uši na náušnice. Ale tohle je krok, který mě posouvá dál…

 

Zjistila jsem si na webu, kdo je tím odborníkem, který může nakonec vyřešit tu mojí situace. Psali tam, že psycholog…někde zase psychiatr. Tak jsem napsala e-mail jedné psychiatričce u nás ve městě. Odpověděla mi, že tyto záležitosti řeší psycholog, případně pak sexuolog. Že se mám tedy objednat k psychologovi, který zjistí, zda vůbec mám problém a poté mě příp. doporučí k sexuologovi – jedinému sexuologovi v okrese. A doporučila mi psycholožky v našem městě.

 

Našla jsem si kontakt na jednu z nich a napsala e-mail. Bylo to strašně těžké ho napsat. Nechtěla jsem se tam moc svěřovat, protože přes e-mail to není vhodné, ale současně jsem chtěla alespoň trošku nastínit mojí situaci. Nakonec z toho byl docela dlouhý e-mail, ve kterém jsem se opravdu rozepsala (ale snažila jsem se stručně) a vyzpovídala ze svých pocitů, snů a současné situace.

Paní psycholožka mi hned odpověděla, že děkuje, že jsem se jí svěřila a že každý má právo být šťastný/á, takže bychom na to společně mohli vyřešit. To mě namotivovalo 🙂 Nevím, jakou jinou alternativu mi může nabídnout než tu, kterou jsem schopná vymyslet sama, ale jak jsem napsala v jednom z mých minulých zamyšlení „K čemu je psycholog“, že on je ten jediný, který může rozhodnout o tom, zda se ze mě Tereza stane nebo ne. Takže ho potřebuji.

 

Napsala mi ale také, že potřebuje doporučení obvodního lékaře nebo specialisty, protože pracuje přes pojišťovnu. Čemuž teda moc nerozumím, ale čemu jsem rozuměla bylo to, že to tedy zřejmě znamená vyprávět své pocity celkem třem doktorům 🙁

 

Obvodnímu, psychologovi a pak sexuologovi. Nebo možná bude stačit psycholog (?). To je jedno. Představa, že jdu za svou obvodní lékařkou a říkám jí svá nejhlubší tajemství je pro mě vážně těžko představitelná. Ale musím. Chci-li dosáhnout svého snu… Stále přemýšlím, jak jí to říct. Bude na mě koukat. Nebude tomu věřit. Nebo možná bude, ale bude se vyptávat. Nevím, co všechno jí mám a můžu říkat. Nechci jí říkat nic. K čemu jí to bude, že to o mně bude vědět? Nechci, aby to věděla. Alespoň ne v této fázi.

 

Takový člověk, u kterého si prožijete svůj coming-out, už na vás totiž vždycky bude koukat jinak. To už nejde vrátit. Ale já chci být Terezou, proto si svůj coming-out zopakuji ještě pravděpodobně mockrát… kdybyste věděli, jak je to těžké.

 

Dneska jsem si v práci představovala, jak bych se přiznala třeba kolegům a kolegyním. A najednou mi to nepřišlo vůbec hrozné. Asi by tomu nevěřili. Asi by se mi smáli. A co. To je prostě život 🙂

 

Mám ráda život.

 

Takže můj první krok jsem začala… ale „došlápnu“, jakmile budu poprvé sedět u psycholožky, která jediná mi může pomoct.

 

Ještě tolik lidí uvidí mé odhodlání, ještě tolik lidí na mě bude koukat jako spadlý z višně… Ale nemůžete si pomoct. Je to silnější, než vy.

 

Buší mi srdce a mám obrovskou trému.

 

Jde jen o to udělat první krok. Pak už to jde samo…