Role jsou rozděleny

Dnes jsem byla na akademii mateřských školek – představení, které bylo naprosto úžasné – ty malé děti (včetně dcerky), jak sehraně pobíhaly na jevišti, každý měl tu svou roli a když pak jedna paní za mnou prohlásila, že má mokré oči, tak jsem si oddechla, že jsem nebyla sama (čili jsem si nepřipadala až tak divná :).

 

Ale uvědomila jsem si, že role jsou rozděleny už od narození. Okamžitě vás někam zařadí. Buď jste chlapeček nebo holčička a pak už je všechno jiné. Nemůžete si tu roli vybrat, společnost jí vybrala za vás. Musíte jí hrát, ať chcete nebo ne.

 

Už v mateřské škole vyfasujete na představení buď krásnou sukýnku nebo kalhoty a klobouk. A máte-li sukýnku, tančíte, kroutíte se a jste strašně roztomilí. Máte-li kalhoty, dostanete imitaci těžké palice, bambitku nebo masku vlka.

 

Nelíbí-li se vám to, máte smůlu.

Tedy ono se to přežít dá. Pokud je vám pět.

 

Viděla jsem v tom závěrečném defilé sto padesáti dětí spoustu budoucích doktorů, umělců i nezaměstnaných. Sto padesát osudů, které jednou ovlivní životy jejich blízkých, ale možná i našich. Teď je to dětství, zaslouženě bezstarostné a krásné, co je naplno zaměstnává. Ale jednou něco dokážou.

 

Role jsou rozděleny.

Bohužel občas se to tak jako zrovna na jedničku nepovede.

 

 

A byl to taky můj druhý den s náušničkama.

Ale není to nic jednoduchého – když jedu pro malou do školky, musím si je sundat a dát si je na uši zase až když jdu spát. Ať jsou tam co nejdéle, aby dírka nezarostla. Takže je mám na sobě přes noc – úzkostlivě ty krásné třpytivé „drahokamy“ skrývám při každém zavrtění manželky vedle mě. Ráno vstávám o deset minut později, takže pak rovnou vklouznu do koupelny a zase je musím sundat, odvezu manželku do práce, malou do školky a zase si je za hodinu můžu milostivě vzít, abych je zase ve tři odpoledne sundala, protože jedu za malou…

 

Takže když to shrnu, denně si je sundávám a nandavám celkem 4x.

Dohromady, i když rozkouskovaně, je mám přesně 12 hodin a dalších 12 hodin je mít nesmím. Zítra jdu na kontrolu k doktorce, takže je budu mít ještě méně. A popozítří v pátek první setkání s psycholožkou.

Chvíli jsem z toho nadšená, chvíli mám obrovský strach, chvíli trému, zoufalství, i radost se tam objevuje. Teď jsem na mrtvém bodě a potřebuji se někam pohnout.

 

Dneska jsem si přelakovala nehty – jsou krásný! 🙂 Na nohách jsem si je nechala výrazně růžové – pastelově růžový lak od Avonu od Týnky, na rukách jakžtakž decentně (tak jako na fotce v jednom z předchozích článků), ale úplně božsky se lesknou 🙂 Navíc mi o milimetr povyrostly, takže už vypadají i žensky dlouhé. Chtěla bych si je aspoň takhle udržet, když je nesmím nechat narůst víc 🙁

 

Můj život je neustále plný skrývání, odříkání a potrhaných nervů. Nechci myslet na to, že musím skrývat nalakované nehty, když jdu s manželkou po městě. Ona nechce, aby mě tak někdo viděl, já jsem zase šťastná, když to někdo vidí. 🙂 Ale chápu jí samozřejmě. Byla by to přeci ostuda i pro ní…

 

Bude půl jedenácté večer, jdu si vzít náušničky a půjdu spát.

Alespoň že přes noc si můžu snít svůj sen.

 

A taky jsem zjistila, že jsem teď docela klidná, co jsem doma a můžu se věnovat sama sobě a taky dcerce, když je pak doma. Už nemám ten strašný stísněný stresující pocit, že jsem něco nestihla, protože teď budu muset zase pět dní od rána do večera do práce. Takhle jsem víc v pohodě, protože toho víc stihnu.

 

Ale abych byla na 100% Terezou, na to mi tyhle „útržky“ života nestačí…