Smutné ráno

Dneska ráno jsem se probudila a přišlo mi všechno líto.

Že to nevyšlo s manželkou, bylo mi líto dcerky. Taky jsem jenom člověk a tohle prostě nedokážu přejít. Jasně, že mám jasnou vizi své budoucnosti, která mě drží při životě, ale rozpad rodiny je něco, z čeho mi je smutno.

 

Manželka už se mnou téměř nemluví. Večer si zapne notebook, dá sluchátka do uší a můžu na ní mluvit jak chci… Mám ráda, když přijde z práce a vypráví nadšeně, co se tam přihodilo. Ale to nadšení rychle přejde.

Zkoušela jsem třeba nemluvit a čekala, jestli ona sama na mě (slovně) zaútočí a bylo to tak. Když jsem ticho moc dlouho, tak jí vadí, jak se dívám atd. Je mi líto dcerky, která nikdy neuvidí, jak si její máma a táta dávají pusu. Bude jí chybět ten vzor. Nebo jak se obejmou… Dřív k nám vždycky běžela, že chce obejmout taky a objímali jsme se všichni tři.

 

Teď nemá nikdo odvahu cokoliv udělat, protože by to znamenalo, že dcera přijde o jednoho z rodičů. Tuhle mi říkala, že nechce, abysme se hádali, protože nás má ráda oba…

 

Je mi do breku.

Prostě to nevyšlo.

Je to naprd.

 

Asi to moc prožívám.

Jo asi jsem cíťa.

Kdybych byla tupá, hloupá a sobecká, bylo by mi líp.

 

Za dvě hodiny musím po 14 dnech dovolené do práce na odpolední. Původně jsem neměla jít, ale další kolegyně je nemocná a mě je špatně z toho, jak ze sebe zase musím udělat to, co nejsem. Ani po 14 dnech mě nepřestaly bolet ruce. A tento týden skoro malou neuvidím. Jediný volný den je pátek, jinak pořád směny do večera, včetně víkendu.

 

Taky naprd.

 

Každý den už rok koukám na volná místa…

 

Narodila jsem se v blbý době, v blbým těle a je mi z toho blbě.