Třetí varianta

Obvykle jsou jen dvě varianty řešení:

 

První varianta je, že se přizpůsobím svému biologickému pohlaví a to druhé budu ubíjet a ono bude ubíjet mě, takže z toho budu nešťastná.

 

Druhá varianta je, že se stanu tím, kým toužím a budu šťastná.

 

A ode dneška uvažuji o třetí variantě, kterou je smrt.

 

Jen uvažuji! Nejsem schopná se zabít, ale shrnu to:

 

1) nemám práci (resp. jsem v neschopnosti a do původní práce se už vrátit nemůžu – hledala bych si novou, ale nevím jak…záleží to i na rodině a navíc s prací je to tu teď nehorší v historii Českého státu)

2) nemám rodinu – manželka neustále mluví o rozvodu, je nervózní, nechce se mnou k psychologovi. To, že přijdu o rodinu je pro mě stejné, jako kdyby dcera zemřela. Nedovedu si představit život bez ní. Nejraději bych měla pořád svojí rodinu a přitom se stala Terezou… ale to nejde 🙁 Budu na všechno úplně sama.

3) nemám peníze (protože nemám práci) – na živobytí, ale ani tím pádem na případné plastické operace (např. mého klučičího nosu atd.)

4) nebudu mít kde bydlet

 

 

Pořád čtu, jak se prý lidé v mé situaci nemají za co stydět. Tak jo. Vezmu si dámské tílko a abych nebyla moc nápadná, tak pod klučičí triko. A hned to mám zakázané manželkou, protože je to vidět. Jo, jsou vidět ta posunovací ramínka, jako mají např. podprsenky. Ale to je právě hezké! A jsem prý divná. Měla bych se léčit. Říkám jí, že už jsem si pomoc našla. Nemám se za co stydět, ale jakmile se stydět přestávám, jsem okamžitě „ukamenována.“

 

A teď důvody, proč zůstat žít:

1) dcerka

2) jakási vidina, kdy se nakonec stanu Terezou, která ale může vypadat bůhvíjak…. co když nebudu vůbec hezká? 🙁 Výsledek je nejistý…

 

Nikdy jsem o sebevraždě nepřemýšlela. Sebevrazi jsou sobci. Nemyslí na lidi, kteří je milují. Způsobují jim bolest. A to na věky.

 

Ale začínám je chápat.

Ten obrovský tlak neřešitelnosti je nutí udělat něco, co je jediným řešením.

 

Nevím, jak bych se měla zabít. Bojím se bolesti.

Kdyby mě chtěl někdo zabít, nechám se.

 

A nebudu muset řešit vůbec nic. I manželka bude mít vše tak, jak chce.

Říkala, že není problém najít si někoho lepšího, než jsem já. Že je to snadné… V jejích očích jsem nula. Mé jakékoliv snahy o normální rozhovor, o projev malé něhy nebo jakýchkoliv citů ztroskotává.

Trápím se. Je mi smutno.

Už ani nevím, za co bojovat.

 

Pokud je jediný důvod proč žít dcerka, pak musím zůstat naživu.

Ale ta myšlenka na smrt mě uklidňuje. Ta jednoduchost toho řešení…