Blogy ostatních holek
Přidala jsem do levého menu odkazy na videa přeměn (to jste si asi všimli 🙂 a dneska pod ně ještě něco. Hledala jsem totiž, jak se zbavit těch otravných vousů co nejlépe (není to vůbec jednoduché! Zkouším to vytrhat a uvidíme, ale bolííí to au au!) a najednou hop a jsem na blogu Annii. Hned jsem se začetla, kolik toho máme společného 🙂 A měla tam odkazy na další „kámošky“, takže jsem si sem dala odkazy taky, protože to tam píší taky od začátku jako já a je tam vidět ten pokrok, ty myšlenky, problémy, se kterými se potýkaly. Jinak je to prostě všude stejné 🙂 Takže v tom nejsem sama.
Budu citovat jen namátkově, protože se mi líbí, jak to píše třeba Lucka:
(Lucka, prosinec 2008) – začátek
Dávno před touto událostí jsem si říkala, že bych s tím měla seznámit své okolí.
A co se najednou nestalo? Ruce to samy zacaly psat do icq a odeslaly to. Jakmile uz to bylo venku tak jsem čekala na odmítavou reakci, která nakonec nepřišla.
Teď sedím v čekarně a nechávám si nastřelit své první náušnice 🙂
Ještě pár minut a bude to hotové.
Začínám jít do všech změn co nejdříve.
Návštěva u Hanky.
Tak tato návštěva začala pořádným trapasem když jsem si spletla číslo popisné o devět čísel a dobývala se k Hance do baráku kde nesídlila a diky tomu jsem přišla pozdě.
Potom jsme jeli do Fashion Arény, kde se mamina chtěla podívat na nějaké hadry pro sebe. Celou dobu mě táta oslovoval starým jménem a špatným rodem. Mamina si tam koupila na sebe kostýmek a totálně mě ztrapnila v jednom krámu. Přes celý krám na mě volal jestli nechci tu věc co měla v ruce na sebe a volala mě špatným jménem a rodem. Totálně jsem zrudla a utekla s brekem ven a zmizela v autě.
Přijela jsem tam o chvilku déle ale s obědem na mě počkali. Sotva jsem vystoupila z auta tak přišla studená sprcha.
„Jak to vypadáš? To nemůžeš přijet jako normální člověk?“ A to jsem na sobě měla uni tričko a džíny, bez upravených nehtů nevycházím z bytu, lehce zvýrazněné řasy a to bylo vše.
Moje nálada poklesla pod bod mrazu. Šla jsem se naobědvat a potom jsem šla do pokoje abych se pokusila usnout a zamokřila jsem totálně polštář.
V pátek jsem byla na laseru a i když výsledek není nic moc tak je to lepší než minule. Při prvním sezení na mě spotřebovaly 6375 a nyní už jen 5272. Za měsíc jdu na další a uvidíme jaké číslo bude následovat. 🙂
I když jsem měla mastičku proti bolesti tak brada a horní ret bolel jak čert. Ale zvládla jsem to a celý večer mě obličej hořel jako pec. Stálo to za to.
Zase se rozrostl šatník a také jsem si koupila přívěsek. Večer jsme ještě dělaly probírku stávajícího šatníku a Červený kříž bude mít dost věcí.
Co vás napadne při pojmu transsexualita?
Když jsem byla mladší tak jsem si pod tímto slovem představovala lidi co jsou divní a převlíkají se do ženských šatů. Něco jako komedianti. Jenže není to tak. Nosila jsem tento omyl v sobě delší dobu, ale jak jsem se postupně dostávala k informacím tak jsem si názor opravovala.
Strach je nejhorší náš nepřítel, ale pokud ho porazíme tak to jde mnohem lépe.
Dneska jsem udělala další krůček k normálnímu životu.
Objednala jsem se k prof. Chrobkovi na konzultaci ohledně snesení prominence štítné chrupavky.
Jako obvykle mě přepadla kamarádka depka a ráno jsem vstala blbou nohou. Usnula jsem ve 3 ráno a vstávala v 7. Potom jsem nebyla schopná dát dohromady vlasy a přijela pozdě k Hance. Tam jsem potkala jednu holku a mé sebevědomí šlo totálně pod zem. Skoro bych řekla že spadlo až k zemskému jádru.
(Lucka, prosinec 2009) – odstranění „ohryzku“
Jíst jsem mohla normálně, protože se zákrok provádí v lokální anestezii. Má to také nevýhodu, že slyšíte vše a máte přes obličej gumový papír přes, který se blbě dýchá. Takže jsem je pořád žádala ať mě tam pustí nějaký kyslík.
Kolikrát jsem si představovala první schůzku s Hankou? Ta tréma, která se mě zmocní, na co se bude ptát?
A koukám, že zase nejsem sama. Tady je popis někoho, kdo už to své „poprvé“ udělal:
Jedna z poznámek od Hanky: Když budu chtít, aby mě okolí vnímalo jako ženu, musím vystupovat jako žena.
—————–
Můj dovětek:
Zjistila jsem (a nejsem sama), že čím je mi hůř, tím víc píšu. Občas se stane, že mám z něčeho fakt velkou radost a píšu taky. Takže až přestanu psát bude to znamenat, že jsem vyrovnaná a v pohodě :)) Třeba se toho jednou dožiju 🙂
Tak jako dopsaly po třech letech svoje blogy i jiné holky…