Co je špatně?

Přemýšlím, co je špatně.

Jakou chybu jsem udělala?
V životě, nebo teď, kdy se mi rozpadla rodina, manželka na mě nadává kde může a nesnáší mě.

 

Co jsem udělala špatně? Kde byl ten okamžik, kdy se to celé dostalo do téhle fáze?

 

Znamená to, že všichni, kdo mají stejný problém jako já, dopadnou stejně?

Směřuje to vždycky všechno zákonitě do okamžiku zkázy?

 

Tohle vás zničí.

 

Nemůžete to ovlivnit. Sežere to váš mozek.

Přijdete o všechny jistoty, žádné jistoty (alespoň né hned) nezískáte.

 

Přemýšlím, zda byl dobrý nápad se přiznávat. Nešlo to zadržet, byla jsem nešťastná a zoufalá, ale nebylo by lepší trápit se dál a mít rodinu, jistoty, zázemí? Žiju Terezou. Žiju představou, že jednou budu moct jít ven jako Tereza a žít svůj život jako Tereza. Ale jak šťastná jsem teď, když se trápím a když se trápí i manželka?

 

Dnes jsem byla u tchýně a švagrové a svěřila se jim.

Švagrová v pohodě, ale s tchýní jsme to začaly řešit. Měla jsem pocit, jakoby si přála, aby mě to přešlo. To bych si přála taky, ale nejde to. A tak mám přání jiné, které mě udělá šťastnou…

 

Teď je manželka tam. Až do zítra. Takže mám byt jenom pro sebe, hned jsem si vzala náušničky a už jsem celá voňavá a vykoupaná v noční košilce – krásné bavlněné příjemné bílé noční košilce s drobnými modrými srdíčky a modrou kraječkou u výstřihu. Je večer, celý den jsem nejedla, protože nemám hlad. Něco do sebe nacpu. Je mi smutno. Strašně smutno, protože bych chtěla říct manželce, jak mě to mrzí. Celou dobu co tu byla na mě nadávala. Pořád se jí něco nelíbí. Výčitky, příkazy, urážky.

 

Zatla jsem zuby a neprovokovala ji. Snažila jsem se mlčet. S miliónem řečí odjela. Ale tím, jak jsem tu sama, je mi prostě smutno. Jo, jsem Terezou, z toho jsem šťastná, ale chybí mi tu ti, které miluji. Chybí mi normální rozhovory, normální večery, normální projevy lidské náklonnosti. Ale nejde to spojit. Nemůžu být Terezou a současně to mít. Pořád řeším to samé. To neřešitelné. 🙁

 

Rozhodla jsem se a za své činy jsem si zodpovědná. Ale je to těžké. Cítím vinu. Denně je mi naznačováno, že za to můžu. Jakobych měla zůstat stále v té ulitě a nevylézat z ní. Měla jsem to nechat být. Měla jsem se sežrat zevnitř jen proto, aby fungovala rodina…

 

Všechno trápení této rodiny jsem způsobila já.