Co je větší stres?

Každé ráno se probouzím jako Tereza. Šťastná a natěšená. A dnes navíc s radostí, že je to už 42 hod., co mám na sobě náušničky, aniž bych si je musela kvůli manželce, která tu zatím není, sundávat.

Každé ráno se probouzím šťastná… Než se proberu úplně a zjistím, že žiju v realitě.

 

Přemýšlím, co je větší stres?

 

Jestli to úzkostlivě tajit a během mžiků v panice se rychle z krásně oblečené, nalíčené a načesané Terezky předělat na muže, na kterém nesmí být poznáno, že ještě před chvílí byl ženou, jestli každý den přemýšlet, kdy budu mít volnou chvilku na to, abych se Terezou stala, počítat s tím dopředu a všechno tomu přizpůsobovat; trápit se, když dva, tři, čtyři dny Terezou být nemůžu; zda vás někdo přistihne nebo to pozná; prožívat zoufalství z toho, že nikdy nebudu tím, kým být chci, protože nesmím a nemůžu (ne, že bych to nedokázala!) a toto se vším tím strachem, na který se nedá zvyknout, prožívat za den několikrát

 

N E B O

 

všechno na všechny vyklopit, bát se reakcí, čelit dlouhodobým odmítavým postojům lidí, které mám ráda, řešit nemožnost návratu na původní cestu, na které byly jistoty, bát se budoucnosti, řešit bydlení, práci, kompletní změnu celého života, všech lidí kolem, prožívat větší štěstí z více okamžiků, kdy mohu být Terezou, ale větší bolest z toho, kdy nás opouští lidé, které milujeme, boříme jim životy, ničíme jejich sny…

 

 

Cíl je jasný.

 

Bude to pak lepší????

 

Reakce většiny lidí, kteří si tímto prošli jsou úžasné. Věřím tomu, že to tak bude i u mě, ale jsou i výjimky… A hlavně něco jiného je, když do toho jdete v osmnácti, kdy neboříte nic, co jste celý život budovali. To je nejlepší varianta, kterou musíte vy, kdo ještě nejste rozhodnuti, čtete tento blog a jste v jiném těle určitě zvážit. Nečekejte. Nezlepší se to. Nejde to zabít. Máte jedinečnou šanci prožít život šťastnější. Celé mládí si pak můžete užít jako dívka se všemi jeho radostmi a zážitky, se všemi těmi krásnými oblečky a módními výstřelky! 🙂 To za to stojí!

 

Jedno mé rozhodnutí zbořilo celých mých 36 let. Zažité vztahy, zažité prostředí, tradice, návyky. Ta změna je tak velká, že je strašně těžké to unést. A v momentě, kdy jsem Terezou to zvládám, protože tam jsem svá, ale já jsem Terezou, která tolika lidem zbořila svět, která zbořila několik let také jim…. Dovedu si představit, jak úžasné a bezstarostné by to bylo v osmnácti. V dětství, které už samo o sobě bezstarostné je a kde je možné se soustředit na přeměnu všemi svými smysly…

 

Pocity: Bojím se. Pořád se bojím. Nemám obavy z toho, jak zvládnu Terezu (tu mám vyřešenou, pro tu žiju a z té jsem nadšená, dělá mi radost a jsou lidé, kterým dělá radost také), mám obavy, jak zvládnu vyrovnat se se svým starým životem…