Monika
Dnešní návštěva u psycholožky, objednání k Hance Fifkové na červenec a moje procházka venku namalovaná a v dívčích riflích i botech nebylo to jediné, co mi dneska udělalo radost.
Ještě se musím podělit o něco, co se jen tak nevidí.
Je to zvláštní psát to sem, protože ta dotyčná, o které chci mluvit tenhle můj blog čte, ale budu dělat, jakože to nevím 🙂
Mám kamarádku. Jmenuje se Monika, je to biologická žena se vším všudy a je moc hezká. Aspoň mě se vždycky líbila – už tenkrát před pěti lety, kdy jsem jí poprvé na chatu oslovila. Je ze stejného města jako já, což je obrovská výhoda, ale viděly jsme se jen jednou – kdysi – letmo na přechodu pro chodce :)) O to víc si píšeme 🙂
Ona podle mě nic netušila. Vždycky byla na mě moc milá a já jí měla ráda (v jednu chvíli fakt hodně – tenkrát před těmi pěti lety, ale měla jsem manželku a svůj život…). No a pak byla chvíli v tom psaní pauza a najednou vzkaz do mého dívčího profilu na libimseti.cz, že jí někoho připomínám, někoho, koho znala a kdo byl moc milý… Ona přesně věděla, co napsat 🙂 Na to se nedalo neodepsat, i když mi trochu vadilo, že mě poznává z té dívčí stránky, protože až doteď jsem pro ní byla jenom Tom. (Nikdy jsem se se svým „trápením“ nikomu nesvěřovala a už vůbec ne lidem, které běžně potkávám. S tím jste totiž celý život sami a hrozně vás to ničí, jak to nemáte komu říct…)
Takže jsme si začaly zase psát – mimochodem moc hezky – miluju ty její vzkazy, ona má takový hezký jemný smysl pro humor a vůbec je celá taková tajemná, což se mi samozřejmě líbí. A ještě k tomu hezká! 🙂
Teď mám ale období, kdy kdekdo z mého okolí přichází na to, kým vlastně jsem – třeba i náhodou – všímají si mých nalakovaných nehtů, obarvených vlasů, změny mého chování… přestávám se totiž skrývat, takže se to svým způsobem řeší samo. A Monička mi včera napsala vzkaz, že se její kamarádka přestěhovala někam poblíž našeho domu, takže na mě vidí, když jde k ní 🙂 Tak jsem jí napsala, že by bylo lepší, kdyby se kamarádka odstěhovala do Ústí n.L., kam se chci přestěhovat já 🙁 Bylo mi fakt hodně smutno. A než abych jí to všechno vysvětlovala, tak jsem jí tam hodila odkaz na tenhle blog s tím, že to nemusí číst celé, ale že pak pochopí, jak to všechno je. Ona věděla, že se převlékám za ženu, protože znala moje fotky, ale nevěděla, že chci tu přeměnu dotáhnout do konce…
…to, co mi pak napsala mi vyrazilo dech… v tom dobrém slova smyslu. Já to sem hodím, snad se na mě nebude zlobit 🙂
Vzkaz ze včerejšího večera:
„Takže. Mám pár připomínek:)) Když budeš něco shánět třeba nebo tak, klidně napiš (myslím,co se týče dámské image), myslím, že bych ti občas mohla poradit:) Došla jsem totiž ke článku s cross kabelkami, a na ty já si zrovinka celkem potrpím:))
Druhá věc:))) Díky za zmínku.Pobavila jsem se.:)Až teď mi došlo, že moje rýpavost občas nemá mezí. Nechci tě nijak schazovat,jen abys to věděl. Podpořím tě, jak to bude v mých silách.
A třetí věc. Když ti bude úzko napiš mi. Napiš mi klidně na mobil.:)
A teď přeji dobrou noc. Klidnou a ne moc přemýšlivou, duše potřebuje také chvíli klidu:) „
a druhý vzkaz:
„Čím více to čtu, tím více mám chuť ti pomoct, chci se podělit o vše, klidně bych ti dala nějaké oblečení. Já nevím, líbí se mi to, hlavně to nadšení pro tenhle „náš svět“ :)“
Tohle je přesně to, co teď potřebuji slyšet. Můj záchytný bod. Podaná ruka, kterou neodmítnu… a budu za ní nadosmrti vděčná…
Je to důkaz, jací lidé ještě mezi námi existují. A také tím chci podpořit ostatní v mé situaci, že takovíhle úžasní lidé opravdu jsou! Někde mezi námi! 🙂
Děkuju Ti Monýsku!!!!