Něco za něco

Před chvílí jsem vyšla na balkón zalít avokádo, co tam mám už léta a je vysoké skoro jako já. Neodolala jsem a zase se začala kochat výhledem. Došlo mi, že o tenhle výhled přijdu. Miluju to tady:

 

 

A jestli to někdo pozná, tak ať. Už na to kašlu. Když se budu pořád na něco ohlížet, nikdy se nedostanu tam, kam chci.

 

A pak mi došlo ještě něco.

Že vždycky je něco za něco.

Nemůžeme mít přeci všechno!

Tomu co chceme musíme obětovat něco z toho, co máme. Tak to prostě je.

Nemohu mít manželku, dcerku (tj. rodinu), tenhle byt s krásným výhledem na tři světové strany se stromy všude kolem, které k životu potřebuji a současně být Terezou. Musím přinést nějakou oběť a tou jsou všechny tyhle jistoty, za které jiní lidé bojují celý život a já je teď musím ztratit. Musím, protože jinak nedokážu žít. Nemůžu čekat na zázrak, až se něco stane úplně samo a bude ze mě Tereza. Musím pro to taky něco udělat.

Kde je psáno, že to co mě čeká nemůže být taky krásné? Já vím, že to může být i horší, ale negativismus rozhodně není na místě 🙂

A tímhle psaním si aspoň krátím dobu mezi jednotlivými návštěvami odborníků, kteří mi mohou pomoci… stále jen čekání…

 

Takže s chutí do toho.

 

 

A vlásky jak mi krásně rostou 🙂 Ještě teda nemůžu tvořit dívčí účesy, ale už začínají držet sponečky 🙂 A už se těším, až udělám první culíček 🙂 Miluju je!

 

Je to super, protože nemusím teď každé tři měsíce chodit ke kadeřníkovi, kam jsem vždycky chodila nerada. A už jsem taky přišla na to proč. Protože jsem odtamtud vyšla vždycky jako kluk se stoprocentním klučičím účesem 🙁 Dívala jsem se tam vždycky na sebe do zrcadla a při každém střihnutí jsem se vzdalovala od Terezy směrem k Tomovi. Nemám ráda to místo, které ze mě pokaždé udělalo kluka. A těším se, až si ho oblíbím jako Tereza a vyjdu odtamtud s nějakým hezkým dívčím účesem! Pleš žádnou nemám, jen mám vyšší čelo, takže to bude asi chtít nějakou ofinku 🙂 To budu zas v sedmém nebi 🙂 Tohle všechno „poprvé“ je pro mě pokaždé tak intenzivní a krásné… ať už to jsou obyčejně nabarvené vlasy nebo propíchnuté uši. (Mimochodem zatím jsem se nesetkala s pozitivní reakcí na ty moje vlasy – nejde o barvu, tu nakonec uznají za hezkou, ale vůbec o smysl toho barvení, kde se setkávám s nepochopením. Ale to se ještě setkám mockrát 🙂 Však oni si lidi zvyknou 😀 (kromě mojí manželky teda).

 

Ale musím říct, že mám vždycky radost, když manželce dojdou třeba silonky nebo silonové ponožky a já jí můžu jedny darovat. Prostě jako dvě kamarádky 🙂 Dneska ráno zjistila, že má dírku na chodidle u posledních silonových podkolenek, co nosí pod legínama k sukni. Tak jsem jí nabídla svoje, ale ponožky, protože podkolenky zrovna taky nemám – musím dokoupit. Ty si tedy nevzala, ale třeba za silonky byla posledně ráda 🙂

 

Miluju vždycky, když jsem sama doma a můžu se stát Terezou. Ty pocity se dají srovnat s pocity básníka, který je okouzlen a je na něj těch krásných pocitů tolik, že musí složit báseň.

 

Už chápu Veny (to je ta Němka, se kterou jsem si chvíli psala a kterou čeká v r. 2013 operace pohlaví), když jsem se jí ptala, jestli je teď v hormonální terapii šťastná. A ona odpověděla, že extra-mega-super-absolutněšťastná!

 

To je přesně ono! 🙂