Nové přeměny a dopis Aničky své rodině
Tak tu máme další dvě nová videa o přeměnách na youtube a na konci článku ještě něco navíc:
Anna (USA)
Jeden moc hezký otevřený dopis rodině a přátelům:
„Otevřený dopis…
mým rodičům a rodině…
Neznáte mě…
Mysleli jste si, že celý Váš život v celá rodině po dlouhou dobu…
…byl Michael Váš syn.
Jsem Vaše dcera.
Skrývala jsem se před Vámi všemi i před sebou.
Skrývala jsem se s bolestí, že nemám to správné tělo,
s ostudou a vinou, že o tom lžu
všem kolem mě.
A za to se Vám opravdu omlouvám.
Měli byste vědět, že jsem strávila mnoho let…
zkoušením být dokonalým synem…
dokonalým „mužem“…
dokonalým manželem…
dokonalým tátou…
Ale jak roky plynuly, skrývajíc ten fakt, že jsem ženou,
začalo vše být nekonečným mučením…
tak nesnesitelným…
…že jsem nesčetněkrát
zkoušela vše ukončit
a vše opustit,
protože nikdy nebudu moci být tím, kým ve skutečnosti jsem.
A pak už jsem věděla, že se musím změnit
a stát se ženou, kterou ve skutečnosti jsem.
A tak začala moje přeměna.
Přišla jsem na to, jaké to je
žít,
cítit se naživu,
a konečně
se stát úplným člověkem.
Nemohu předstírat, že jsem něco nebo někdo, co nejsem.
Ale stávám se ženou,
kterou jsem chtěla být.
A ačkoli jsem teď šťastnější,
část mého života mi stále chybí…
…a tou částí jste Vy.
To je moje naděje a modlitba,
že mě přijmete jako svou vlastní,
jako svou vlastní dceru.
Ale je to vpořádku, pokud ne.
Na to nemám co jiného říct,
než že to způsobí velké prázdno v mém životě,
prostě to tak bude.
Ale i pokud na mě zanevřete,
mé srdce
bude pro Vás
otevřené.
S láskou,
Anna.
Celý tento text v tomto videu jsem poslala mé rodině.“
No a Anička píše:
„Můj otec mi na email odpověděl. Nepřijal mě. Bolí to více než cokoliv, s čím jsem v minulosti měla zkušenost. Mám spoustu nezodpovězených otázek.
Nevím, jestli bych to zvládla, kdyby tu nebyla Renee. Děkuji jí z celého svého srdce.“
…a tak mu poslala tuto odpověď:
„Otázky z bolavého srdce
11. března 2012
Táta odpověděl na můj dopis…
„Toto nemohu schválit.“
„Nemohu tě přijmout.“
Plakala jsem…
Cítila jsem se, jakoby mé srdce bylo probodáno skrz na skrz kolíkem…
Nebude teď se mnou mluvit…
Nebude zvedat mé telefony…
ale…
musím se ho zeptat…
potřebuji to vědět…
Přijal bys mě, kdybych byla autistou?
A co kdybych měla Downův syndrom?
Pokud bych měla roztroušenou sklerózu
nebo kdybych se narodila slepá?
Tak proč nemůžeš přijmout toto?
Bylo by vše přijatelnější, kdybych…
odešla z Tvého života
v neutichajících bolestech?
Do Bellevue?
Nebo kdybych se pokusila ještě jednou…
tohle všechno ukončit?
Co když se mi to tentokrát povede?
Tak proč se mě na to ptáš?
Jsi můj táta a já tě miluji.
Ale tohle pro tebe nemohu udělat.
Truchlím za tuhle ztrátu.
Za ztrátu mé rodiny.
A ačkoli se cítím osamělá, právě teď nejsem sama.
Jsem mezi přáteli,
kteří dávají pozor
na mě i mezi sebou.
Přátelé,
na které dávám pozor i já.
Jdu dál.
Dostanu se z toho…
myslím.
Chvíli to potrvá,
ale budu žít
pro sebe a pro ty,
jejichž životů
se mohu dotknout.“
Omlouvám se, že všechno tak prožívám a dávám sem kde co, ale dotýká se to mě i mého srdce a pomáhá mi to zvládat mé vlastní pocity, ve kterých se občas plácám i já sama…
To co cítí Anna vůči svému otci, cítím já teď vůči své manželce, i když u té je to těžší, protože rodičem zůstáváme celý život ať chceme nebo ne, partnerem zůstávat nemusíme…