Taková, jaká jsem

Je tak úžasné, když vás někdo bere takovou, jaká jste.

 

Teď jsem se vrátila od mé obvodní doktorky, u které to všechno začalo a kde jsem to musela říct poprvé a normálně si o tom všem se mnou povídá. Bere to jako normální věc, jako samozřejmost. Říkala, že jedině tak můžu být v životě šťastná. (Bavíme se tedy v mužském rodě, když tam sedím jako Tom.) Bere mě ale jako ženu a chápe mě! Je to nesmírně osvobozující. A taky říkala, že teď potřebuji začít žít svůj život úplně znovu od začátku…

 

V pořadu ČT2, na který jsem včera dala odkaz do jednoho z mých příspěvků se jednoho chlapce (biologické dívky) po přeměně na mužské pohlaví redaktorka zeptala, proč nechtěl zůstat ve svém biologickém pohlaví. A on odpověděl, že ze stejného důvodu, jako vy nechcete být v opačném pohlaví. Já jsem muž stejně, jako vy jste žena! Taky nechcete žít v těle někoho jiného.

 

Příští středu jdu na druhé sezení k psycholožce – zase se těším, co si vezmu na sebe 🙂 A taky jestli už dojde řada na to doporučení k Hance Fifkové. Nemůžu už se dočkat, i když mám trochu strach. Ale zatím se mi potvrdilo, že žádný strach nebyl na místě. Vyšla jsem odkudkoliv s pochopením a dobrým pocitem. A šťastná!

 

Začnu si hledat pronájem nějakého malého bytečku ve městě ne příliš vzdáleném od místa, kde bydlím. Tady, odkud teď ještě píšu, bude pořád bydlet moje manželka a dcerka, tak abych to k nim měla blízko. Ono to nějak půjde.

 

Jsou chvíle, kdy si to dovedu vše krásně představit a jsem šťastná (včetně té záležitosti s dcerkou).

A jsou chvíle, kdy propadám beznadějnému zoufalství, že nic nevyjde… a musím se v tom pořád plácat.