Olomouc – I. díl

Tenhle nadpis ani nemůže znít jinak. Ale rozdělím ho na dva díly zcela záměrně…

Jsem okouzlená tímhle městem.

A byla jsem v sedmém nebi už když jsem šla se ségrou na vlak v těch úzkých riflích a bílých dámských teniskách a pod tím silonky (bylo chladno), které občas tak hezky prosvítaly u nohavic a fialové unisex tričko, pod kterým jsem měla černou podprsenku, takže moje cross kabelka překřížená přes moje prsa je ještě zvýrazňovala.

Měla jsem namalované oči a lehce make-up, který aspoň trošku zakrýval ty hnusné vousy a krásně vyhlazoval pleť. A k tomu ty třpytivé náušničky… Tak jsem toužila mít na sobě balerínky! Ale dokud tam budou ty příšerné vousy, nemůžu. Prostě nedokážu 🙁 Protože to pořád bude muž, který nosí baleríny 🙁

 

Ráno v 9 jsem byla ještě u mé psycholožky a povídaly jsme si chvíli o malé (že to všechno bude v pohodě a že to přijme taky bez problémů, neboť lidé se rodí bez předsudků a to jim naštěstí ještě nějakou dobu v dětství zůstává) a chvíli o mé přeměně, takže jsme narazily i na moje vousy (zamaskované maximálně co to šlo make-upem, který nejvíc kryje)… postěžovala jsem si, jak mě ty vousy snižují sebevědomí a psycholožka se mě zeptala, zda to opravdu nejde ještě víc oholit… 🙁 No nejde. Tohle je úplně hladké, řekla jsem jí. A zamaskované! Ta tmavá plocha prostě nejde zakrýt 🙁 Jsem z toho zoufalá, musím to už nějak řešit, nemůžu čekat na červenec a na Hanku Fifkovou, abych se s ní poradila, zda je lepší počkat na hormony, které vousy zjemní a zřídnou, ale tím hůř je najde laser nebo jít na laser či elektrolýzu hned.

 

A pak ta má klučičí ramena. Snažím se chodit rovně a přizpůsobovat chůzi co nejvíc dívčímu stylu a myslím, že mi to občas jde perfektně (hlavně teď v Olomouci jsem si chvílemi připadala úplně božsky!)… ale má ramena rozhodně holčičí nejsou 🙁 Potřebovala bych, aby mi hormony začaly upravovat i dívčí postavu tak, jak jsem to mockrát viděla na youtube…

 

To mě ale neodradilo a stejně jsem takhle šla potom ještě od psycholožky nakoupit chleba k řízkům od maminky na cestu do přeplněného supermarketu lidmi a byla z toho lehce nervózní, když se na mě někdo zakoukal, neboť ty pohledy sledujete a řešíte (což nesmíte!)…

 

Cestou k vlaku se ségrou jsem byla nervózní ještě víc, protože jsem věděla, že vlak je místo, kde lidé sedí velmi blízko u sebe a je vidět každý detail. A já se za svoje sice maskované, ale stále velmi viditelné vousy strašně stydím. A navíc s podprsenkou jsem měla větší prsa… ale bylo mi tak hezky v tom od pasu dolů dívčím oblečení a na podprsence jen fialové unisex tričko.

 

Když jsme si sedly ve vlaku k okýnku, začali chodit další lidé a vlak byl za chvíli totálně narvaný, protože do něj ještě přistoupily tři třídy děcek s velkýma báglema a občas nějaké to kolo. Tak jako vnímáte šuškání, vnímáte smích, ale najednou na to začnete kašlat. Přestáváte si uvědomovat, že máte náušnice, že vypadáte jinak… spíš jsem se líbila sama sobě, jak jsem měla zvýrazněné oči a černohnědé nabarvené lesklé vlasy a hlavně ty rifle s úzkýma nohavicema… úžasný pocit! A pokaždé, když kolem prošla nějaká slečna v něčem hezkém (třeba i sukni), tak jsem si představovala sebe, jak takhle jednou budu úplně přirozeně a normálně chodit taky…

 

Každá druhá dívka měla na nohách úzké rifle, balerínky a v nich silonky nebo silonové ponožky. Tu kombinaci prostě miluju, ten krásný nárt působí tak žensky a nevím proč i svůdně 🙂 Ale i moje bílé tenisky se třpytivými prvky a maličkým přívěškem ve tvaru srdíčka s kamínky na boku vypadaly taky hezky 🙂

 

Po vystupení z vlaku v Kolíně jsem trochu znervózněla zase v té obrovské hale plné lidí, ale současně se nemohla nabažit toho dívčího pocitu, který mě celou pohltil a tak jsem se snažila stát vzpřímeně, chodit ladně a tvářit se sebevědomě a přitom přirozeně.

 

Expres do Žiliny sice začínal v Praze, ale přijel už taky narvaný. My jsme naštěstí našly poslední volnou čtyřku a sedly si k okýnku. Naproti seděli dva kluci s moravským přízvukem a vyloženě mě absolutně neřešili.

 

Najednou jsem zjistila, že vlastně lidi nezajímám. A ten, kdo si všimne něčeho divného zase za chvíli zmizí a já už ho nikdy neuvidím 🙂

 

Začínala jsem mít úžasný pocit svobody a ten se stupňoval stále víc a víc a když jsme vystoupily v Olomouci na nádraží a šly pěšky na kolej, kde jsme měly ubytování, byla jsem v sedmém nebi. Ten pocit se nedá popsat! Takhle přirozeně žensky jsem se cítila jen když jsem chodívávala v noci ven – ať už v sukni nebo v těchhle kalhotách. Jenže teď byl den! A teď tu byly davy lidí! A já v tom všedním dnu mezi nimi – přirozená a svá. Ač s vousy a velkými rameny…

 

Celá šťastná jsem se ségrou dorazila na kolej, kde začala pro nás nepochopitelná šňůra milých přivítání, komunikací s úsměvem, žádný problém, všichni začali být kolem nás úžasní, prostě milí… a to neustále pokračovalo u pokladny v supermarketu, kde se na vás v osm večer prodavačka usměje, pozdraví a chová se k vám jako vlastní maminka, u přijímacích zkoušek ségry, u druhé recepční na kolejích… pořád všichni v pohodě, všichni milí, veselí, až jsme z toho byly v šoku! 🙂 To nebyla autosugesce, to byl fakt, protože od Kolína směrem domů se začali lidé chovat jinak… Je to asi tou mentalitou a pamatuji si moc dobře rok strávený na jazykovce v Ostravě, kde jsem byla obklopená úplně jinými lidmi, než na které jsem byla až dosud zvyklá. Ten rozdíl pocítí snad každý ze severu Čech, kdo se vydá do tohoto sympatického kraje uprostřed Moravy. Tím bych chtěla pochválit všechny Olomoučany a Olomoučanky, se kterými jsme přišly za ty dva dny do styku. Jste úžasní! 🙂 Nechtělo se nám od vás zpátky!

 

Ubytovaly jsme se na koleji, která už z venku vypadala lépe než lecjaký hotel a zevnitř to byl komfort, který jsme nečekaly. To jsou šoky 🙂 A protože bylo šest večer, šly jsme se ještě projít a prozkoumat okolí.

 

Ten úžasný pocit, že jste někde, kde nic nemusíte, kde to neznáte a kde je to krásné vám ve vaší hlavě vytvoří jakési opojení nebo euforii a naladí tak příjemně, že zapomenete na všechny starosti.

 

Ségra mě fotila a já zase jí, blbly jsme s foťákem a já se vznášela blahem jako Tereza 🙂 (Ovšem bez blond paruky, takže zas taková Tereza to nebyla, ale vnitřně rozhodně 100% ano). Představovala jsem si, jaké to bude, až jednou budu vypadat i z venku jako žena a jak budu svobodná, až budu moct tudy procházet třeba v sukni nebo v těchhle kalhotách, ale v balerínkách s dlouhými vlasy… bez jakéhokoliv mužského znaku, který dokáží zničit jen „kouzelné“ pilulky…

 

Došly jsme až k Dómu Sv. Václava a k Arcibiskupskému muzeu a to místo nás naprosto dostalo. Z toho Dómu jsem ohromená ještě teď – ta monumentálnost, ty detaily, ta pokokra… Byly jsme nadšené a nikde nikdo, takže jsme se zase fotily a já se strašně těším, až ségra zítra přijde a fotky mi ukáže 🙂 Uvidím samu sebe z pohledu druhých 🙂 No je to ještě Tom, ale je zženštělý a hlavně šťastný, protože vnitřně to Tom nebyl 🙂

 

Chodila jsem dívčím krokem a užívala si tu dlouhou procházku zakončenou nakonec nákupem drobností v Albertu. Připadala jsem si tak samozřejmá a normální!!!!!!

 

Večer na pokoji jsem se po vysprchování převlékla hezky do noční košilky a ještě poslala Monice pár MMS s obrázky Olomouce a mým barvitým popisem, takže to bylo skoro jakoby tam byla se mnou 🙂 (Já vím, že tenhle můj blog čte, ale stejně to sem musím napsat, protože ona je pořád se mnou… je na mé straně a pro mě je tedy rozhodně výjimečnou a navíc moc hezkou dívkou, tím pravým přítelem…)

 

 

Jsem strašně ráda, že jsem do Olomouce jela jako částečná Tereza, protože jsem si mohla ověřit reakce lidí a sama tak získat sebevědomí (nebo ho naopak ztratit, což se prostě nestalo! :). Udělala jsem zase další krok. Přišla jsem na to, že lidi nezajímáte 🙂 I když mi psycholožka řekla, že to oblečení je sice ženské, ale působí jako unisex… takže vlastně žádný rozruch ani vytvářet nemohu, když ve tváři jsem byla Tom (i když nalíčený), ale oblečená jako Tereza…

 

Co jsem tedy záviděla hodně byly u holek ty tak hojně rozšířené balerínky i v Olomouci 🙂 Možná bych to riskla si je vzít, ale to už je vyloženě jen a pouze ženská záležitost a tam už bych možná rozruch způsobila. Nevím.

 

 

Ráno jsem šla ségru doprovodit do Právnické fakulty na první test, bylo tam strašně moc lidí a já se tam hrnula s ní 🙂 Ale až dovnitř jsem nešla, to už jsem vzdala a šla si sednout na lavičku před strašně krásnou nedalekou Přírodovědeckou fakultu, seděla tam s nožkou přes nožku, chvíli jen tak pozorovala přicházející krásně oblečené studenty a studentky na státnice a na přijímačky a pak si pustila do uší muziku.

 

Pokračování ve II. dílu 🙂