Poslední noc

Pokusím se z toho vypsat (když se mi nepodařilo z toho vyspat).

 

Poslední noc v tomhle bytě je za mnou. Nechtěla jsem, aby se rozednělo. Usnula jsem ve dvě a když už jsem usnula, tak mě nejdřív pronásledoval nějaký zabiják nebo jsem se pohybovala ve vodním světě, ve které se nedá samozřejmě dýchat a musela jsem se každou chvíli pokusit vyplout nad hladinu a nadechnout se, stejně jako všichni ostatní lidi kolem mě, kteří se všude pohybovali po ulici, v nemocnici, jako by nic…

 

Ráno SMSka, že Janička má 31.7. první návštěvu u Hanky! Jsem strašně ráda, že to udělala!!! Určitě se tam na ní přijedu podívat.

 

Ale to je tak jediná radost, kterou to dnešní ráno můžu mít.

 

Odpoledne jdu k mamce odtáhnout si tam první věci. Budu mít pro sebe jeden pokoj (i když tmavý a já potřebuju sluníčko, je to jen dočasné). Paní sousedka, která mi má totiž pronajmout ten její krásný zařízený byteček ho bude mít volný až od září. Takže u mamky to bude takové provizorium, ale lepší než být v Ústí.

 

Je to vchod v krásném prostředí, kde je pět bytových jednotek.

Téměř všichni jsou v pohodě, až na sousedy pode mnou. Ale všude je někdo, kdo mě bude nenávidět. Kašlu na takové lidi.

 

Když jsem se pokoušela v noci usnout, viděla jsem všechno, co jsem tu s manželkou vybudovala, abysme to tu měly hezké… všechny ty drobnosti, které dělala malá… u stropu se houpal barevný ptáček ze čtvrtky. Nechce se mu po těch letech dolů. A já ho dnes vidím ze své postele naposledy. Tahle noc jednou skončí, tahle noc je poslední. Takhle končí 12 let s manželkou. V tichu, za deště, bez povšimnutí. Nechci, aby se rozednilo. Žádná další noc už nebude taková, jaká před touhle. Nejde to spát. Chci se probudit jinde, jindy a jako někdo jiný. S jinou minulostí i budoucností.

 

Už je tady zase náš největší nepřítel.

Mám strach…