Rozvádějící se rodiče
Před chvilkou odjela malá zpátky k mamce.
První „výměna“ dcery mezi rozhádanými manželi… moje noční múra se stala skutečností.
Za oknem auta jsem slyšela, jak se malá ptá, proč taky nejedu domů…
Nevydržela jsem to a musela poslat manželce sms:
Tak na tohle si nikdy nezvyknu a ani nechci. Nechci takovýhle život. Jedině když budu mít úplnou amnezii a zapomenu na minulost. Bohužel jiná možnost jak to zvládnout neexistuje.
Než takovýhle život to radši žádný, jenže to bohužel taky nemůžu.
Svět, ve kterém se nemůžu dobrovolně ani zabít, protože by to bylo sobecké.
Jsem v šachu a nemám žádnou možnost.
Přála bych si být na tvém místě a ty na mém…
Nemůžu pořád do nekonečna opouštět někoho, koho miluju a s kým chci být 24 hodin. Snažím se, ale prostě to nejde.
Tak jako ty nikdy nepřijmeš mě, já nikdy nepřijmu tohle řešení.
To je úplně to samé.
—————–
Já chci na jinou planetu!
Ať mi mimozemšťani vymyjí mozek a budu spokojená…
Nebo nemůžu nabídnout k transplantaci svůj orgán mozek? Je tu někdo, kdo má zájem?
Chtěla bych mít IQ 25, houpat se na židli a koukat do zdi. Nic by mi nechybělo.
Je to skoro jako když vám někdo zemře. Nedokážete to přijmout, smířit se s tím, nechcete tomu věřit a neustále chcete svou milovanou osobu zpátky. Měli jste s ní plány, těšili jste se na budoucnost a najednou je to pryč. Jenže když někdo zemře, je to stav neměnný. Ale pokud zůstane na živu, do nekonečna máte pocit, že se to přeci může změnit! A ten strašný pocit samoty a opuštěnosti prožíváte neustále dokola pokaždé, když vám toho, koho milujete, berou zase zpátky.
Malá mě má ráda, nikdy bych jí tu nenechala. Položila bych za ní život, kdyby to bylo potřeba. Potřebuje, abych fungovala, abych žila, abych se s ní radovala, protože pak se raduje i ona…
To všichni rozvádějící se rodiče řeší stejnou bolest jako já?
Doprčic to neni možný. 53 % párů se u nás rozvede, ale kolik z nich má takhle malé děti? Jak to zvládáte vy ostatní? Asi bych potřebovala někoho, kdo si také prošel rozvodem a poradil mi. Nevím si s tím rady. V pondělí jdu zrovna k psycholožce, ale ta mi řekne, že to musím přijmout jako fakt. Navíc jsem se musela rozhodnout – buď přeměna nebo rodina. To mi taky řekla.
Jasně. Plácej si tu svoje pocity, ono tě to přejde. Časem.
Já nechci tohle období. Chci ho přeskočit. Jak dlouho mě bude „přecházet“, že nejsem s těmi, koho miluji?
Tak dlouho, jako každý jiný rozchod s tím, koho milujeme? Jasně, že páry se rozcházejí a že mezi nimi bývá obvykle jeden, který toho druhého stále miluje, narozdíl od toho, kdo rozchod inicializoval. Manželka mě mrzí, byla úžasná, teď je na mě ošklivá, ale mě bolí ten „rozchod“ s malou. Odtrhává se násilím něco, co se odtrhnout nikdy nemělo a co ani nemuselo být odtrháváno. Nemlátím jí, nezneužívám, netyranizuju. Miluju svojí dceru. A ta miluje svého tátu. A přesto nemůžeme být spolu, protože miluje i svojí mámu. Protože každé dítě má dva rodiče a tak je to správné.
Pamatuji si, jak těžce nesl rozvod kdysi můj kolega, velmi inteligentní člověk. Do podrobna rozebíral, jak a co se kdy stalo, že to nechce, že to nečekal, že nebude nikdy nic podepisovat, že nikdy nepřijde k soudu, protože on se rozvádět nechce, on chce rodinu, děti…
Nedávno jsem ho potkala s jinou ženou a bylo na něm vidět, že se z toho dostal. Tedy alespoň na první pohled. Chtěla bych vědět, jak mu je tam uvnitř, co není vidět.
Už zase mám strach.
A abych ho asi neměla málo, tak se hezky prostřídává s jinými typy strachů, kteří ke mě přicházejí zase odjinud.
Nejsem šťastnější. Jsem nešťastnější než kdy předtím. A to jen proto, že jsem přišla na to, kým doopravdy jsem.
Bude to ale lepší, ne??? :/
————————
Článek na tn.cz:
Tyjo dejte mi jí!
Lidi jsou fakt divná stvoření. Myslím tím teď ty rodiče například.