Poznej svého nepřítele! 🙂 Tak ho poznávám čím dál víc a už ho skoro znám 🙂 A znám ho teď natolik, že si z něj začínám dělat přítele… je to moje transsexualita. Už mi není na obtíž, protože jí nemusím tajit. Už je to venku a jsem to já. A to je úleva.

 

Před 3 hodinami jsem dorazila z Prahy. Jsem docela unavená z toho mučení 🙂 Rozhodně to nebylo moc příjemné, i když p. Weiss byl milý.

 

Zase se tu budu snažit nevyzradit úplně veškeré detaily, ale přitom říct všechno 🙂

 

Ráno jsem vše krásně stíhala. Zaparkovala jsem na parkovišti v Letňanech:

 

Né, ta fotka není klikací! :))) Moje nedokonalosti jako jsou vousy fakt světu ukazovat nebudu. 🙂

 

V Praze jsem měla hodinu a půl času, tak jsem v klidu dojela metrem na I.P.Pavlova a tam pěknou procházkou kolem moc hezké cihlové porodnice u Apolináře přímo do Apolinářské 4.

 

 

Prošla jsem kolem Sexuologického ústavu a šla ještě dolů na 20 minut sednout na lavičku u zastávky. Tam jsem si napsala smsky a šla zase zpátky.

Věděla jsem od Míši, že budu muset do druhého patra. Protože ono tu je toho víc.

A taky jsem měla před očima text Lucky, která psala podobný blog asi před pěti lety přede mnou. (Bohužel se mi ji nepodařilo kontaktovat.) Psala, že k Weissovi se nemůže po schodech – prý asi abychom tu nepotkávali různá individua 🙂 Ale musí se výtahem. Ono by to nebylo nic neobvyklého, ale jsou tam schody, které vedou nahoru, ale nahoře jsou zamčené dveře. Tak jsem jela výtahem.

Hned naproti výtahu sídlí sestra, která rozčleňuje pacienty do jednotlivých ambulancí na patře. Těch tam bylo asi 4-5. Jakmile jsem vešla, hned si mě všimla a pozvala mě k sobě. Nebyla tak milá, jako sestra u Hanky.

 

Vzala si občanku, průkazku pojišťovny, skásla o 30 Kč a sepsala se mnou kartu. Zase dokola ty samé údaje. Pak vzala kartu a řekla, ať jdu s ní. Až na konci chodby vlevo sídlí p. Weiss. U stolku seděla nějaká maminka s holkou, která byla očividně ve stejné situaci jako já, protože právě vyplňovala testy.

Sestra zaklepala, vylezl p. Weiss, vzal si kartu a s úsměvem mě požádal, abych si sedla a počkala, že tam má pacienta.

 

 

Tak tady na těch židličkách už nás sedělo, říkala jsem si. Bylo 10:20 a já byla objednaná na 10:30. Naproti mě seděla ta maminka a její „dcera“ vyplňovala testy. Měla na sobě černou sukni, šedou dámskou halenku, řetízek kolem krku, černé ponožky a pantofle. Měla blond vlasy na mikádo a byl to vyloženě jemný ženský typ. Jen ten hlas… ale to se upraví.

Proč tu píšu ten popis… protože jsem přemýšlela nad tím, jaké má někdo štěstí, že může jít rovnou v sukni… Žádné vousy, žádné mužské rysy v obličeji. Byla lehce namalovaná, takže jí to i docela slušelo. Podle mě jí bylo tak max. 20. Snažila jsem se na ně nedívat, protože ani oni mě nevěnovaly žádné pohledy, kromě pár počátečních.

 

Ta atmosféra na chodbě, kde jsem čekala, byla taková zvláštní. Po dvaceti minutách čekání mě napadlo zapnout diktafon a nahrát všechny ty zvuky… ale teď doma jsem zjistila, že to tam není moc slyšet, takže z toho nic nebude. Vynasnažím se to aspoň popsat…

 

Od sestry se linuly dlouhé tóny smyčcových nástrojů v relaxační hudbě… občas velmi VELMI monotónní a stále se opakující, takže jsem si začala připadat spíš než na sexuologii na psychiatrii… do toho se ozývalo občasné mluvení p. Weisse, takže občas bylo i něco rozumět. Slyšela jsem ženský hlas, ale přitom otázky směřované na muže. Já teda nevim, jestli to tu můžu takhle psát – asi bych neměla 🙂 Ale na druhou stranu proč ne. Prostě to k tomu patří.

 

Na konci rozhovoru jsem slyšela: „…takže podle mě to ještě není zcela tak jasné. Přečtěte si tuto knížku a když se pak rozhodnete, přijďte zase za mnou…“ A vyšla maminka asi se 17tiletým chlapcem (oblečeným chlapecky) s dlouhými vlnitými vlasy.

 

Uff. To by se mi chtělo odpovídat na ty intimní otázky před mamkou! 🙂

 

Zavolal si mě dovnitř.

 

Představil mi velice hezkou budoucí doktorku (jméno jsem bohužel zapomněla) – blondýnku v riflích a úžasných rozvázaných kotníkových teniskách 🙂 Byla tu na stáži. Ach ten milý úsměv! 🙂 Moc mi to ale neulehčovalo, že tam byla. Weiss totiž rovnou přišel k věci… Zeptal se ještě, v jakém rodu chci být oslovována a začalo se. Některé otázky byly opravdu tak intimní, že byste je neřekli ani nejlepší kamarádce. (I když té možná jo :). Takže jsem se snažila nějak vykoktat odpověď a strašně se styděla před tou blondýnkou. Pak ale něco řekla, usmála se a bylo to už v pohodě, takže jsem se rozpovídala. Vůbec si tam ale nepřipadáte jako exot 🙂

 

„Pane, vy jste lesba!“ … a smích! 🙂 Teda, ne tak moc můj, jako spíš p. Weisse (ani blondýna se nesmála :))). Ale tohle stejně říká každému. Tak k takovému závěru bych faaakt nedošla! 😀 Ale jinak mi říkal „Terezo“.

 

Probrali jsme stručně univerzálními otázkami mé dětství a současnost v klíčových momentech, nakreslila jsem postavu (hurá! Konečně! Zatím jsem kreslila u psycholožky jen strom 🙂 a vrazil mi do ruky tři testy, které jsem šla vyplňovat na chodbu.

 

Byly to otázky ze života s odpověďmi ano – ne. Takové testy byly dva.

Ten třetí byl opět mnou nenávidený logický Ravenův maticový test.

 

 

Test jsem si neofocovala – tenhle obrázek je z netu!

Kdyby měl někdo zájem si ho udělat, tak může tady http://www.avlisad.com.ar

Je to asi jediný Ravenův test zdarma – ty na jiných stránkách vás to nechají vyplňovat do konce a pak chtějí 20 dolarů 🙂 Tenhle je zadarmo. Španělština není problém. Na úvodní stránce vyplníte Jméno a Věk a jde se na to.

Správné odpovědi vám to neukáže – pouze na konci to vyhodnotí vaše odpovědi a zařadí do IQ skupin, příp. určí i IQ. (To moje je tajemstvím 🙂 Jo a máte na to 40 minut!

(Pokud máte dost odvahy, tak mi tu můžete v komentářích nechat vaše zkopírované hodnocení! Pak tam dám i to svoje 🙂

 

 

 

 

Říkala jsem mu, že jsem to už vyplňovala před měsícem u psycholožky, ale on že to prý nevadí, že můžu znovu :))) Takže se mi z toho vycouvat nepodařilo. Hlavně, že mi psycholožka nabízela výsledky pro Hanku i pro Weisse a nikdo nic nechtěl.

 

Takže jsem musela zapojit mozek a zapsala odpovědi. Mezitím tam dorazila nějaká delegace, která chtěla vidět spermobanku hned vedle mě… škoda, taky bych jí chtěla vidět 🙂 Weissovi pořád někdo volal – pacienti, rodina, média… tak jsem čekala, až dohovoří, zaťukala a dala mu testy s tím, že se ho musím ještě zeptat, jak to tedy vidí. Ale on mi to řekl sám.

 

„Z mé strany problém nevidím, nemáte se čeho bát – zprávu pošlu paní doktorce Fifkové.“ 🙂

Jupííí!

Tak jsem byla ráda. Sebrala jsem se a šla na metro.

 

 

Napadla mě jedna zvláštní věc, kterou sem ovšem nemohu napsat, protože by toho mohl někdo zneužít. Ale osobně si o tom klidně s někým ráda promluvím 🙂

 

 

V Letňanech jsem si ještě zkontrolovala, jestli už přišla nemocenská za červen (je 31.7.!!!) na účet – a ono nic! Přitom dnes je poslední den, kdy jsem mohla zaplatit SIPO. To je fakt super. Byla jsem z toho docela špatná. Budu teď muset všechno zaplatit zvlášť, až nemocenská dorazí.

 

Doma jsem hned povyprávěla mamce, jaké to bylo a šla zjišťovat, jak je to s tou nemocenskou.

 

„Dle znění § 110 zákona č. 187/2006 se dávky vyplácejí nejpozději ve lhůtě do 1 měsíce následujícího po dni, v němž byl stanovený doklad pro nárok na výplatu dávky doručen okresní správě sociálního zabezpečení.“

 

Já šla pro „lístek na peníze“ k doktorce 29.6. – to byl pátek a ještě ten den jsem ho poslala do práce do Prahy. Jenže byl víkend, takže jim to mohlo přijít tak v pondělí 2.7. a bůhví kdy to došlo na OSSZ! Tak to teda koukám. Přijde mi to, jako když zaměstnavatel neplatí mzdu svým zaměstnancům. Jenže teď jí nemám já od státu. Po deseti letech marodím a nemám z čeho žít. To je fakt šílený. Takže červnovou nemocenskou dostanu v srpnu…

 

A do toho fakt, že dnes mi vlastně nemocenská končí a zítra se musím dostavit do práce, protože mi náš oblastní manažer ještě neodepsal, ke kterému dni si můžu napsat dohodu o ukončení pracovního poměru, protože musí ještě zjistit, kolik mám dnů dovolené a ta fůra přesčasů… On tam měl zítra být, ale přesunul si tu návštěvu našeho obchodu na další týden.

 

Takže tam zítra ráno na 8:30 musím a budu mít v ruce papír od doktorky, že tu práci (tahat 40 kg krabice) dělat nesmím. Tam, kde všichni dělají všechno. Ale hlavně jsem domluvená s oblastním na té dohodě… a s tím by problém být neměl. Navíc by tam byli dva skladníci a to taky nejde. Kdyby s tím měli problém (jakože nebudou), tak jim řeknu, že si teda napíšu výpověď ze zdravotních důvodů, kde je i odstupné 🙂 A tomu se oni brání zuby nehty… odstupné ani nechci, protože vím, že by udělali cokoliv, aby mi ho nedali… že bych šla na paragraf, protože na každého se něco najde (jak vždycky oblastní říkával).

 

Nemám problém vstát a jít tam… mám problém si odlakovat svoje krásný růžový nehty… vyndat si náušnice, protože je tam nemůžou někteří kolegové rozdejchat… obléknout se pánsky! Tak, jak jsem už dva měsíce nebyla oblečená!!! Zase šílím… ale vím, že je to jen ten den, než se to dořeší.

 

A vůbec – já si na zítra žádné nehty odlakovávat nebudu! Normálně tam půjdu s nimi. Akorát náušnice si sundám, protože ty bych v tom skladu ztratila. Představte si, holky, že jdete zítra do práce nebo do školy, ale ráno se nenamalujete! Tak takhle se budu zítra cítit 🙁 I když řasy si namaluju aspoň tou hezkou hnědou řasenkou od Léni…

A napadla mě ještě jedna věc – škoda, že mám pořád ty vousy – ty mě to ženské sebevědomí prostě sráží na dno – ale byla by docela legrace na zítra se obléknout vyloženě žensky a zajít do práce jako Tereza!!! :))) To bych si fakt vychutnala! :))

 

 

Dneska lehnu a usnu…

Venku je teď v osm večer 29 stupňů ve stínu na severní straně mého balkónu, vzduch voní létem a mě to připomíná ty chvilky sezení na voňavé louce po západu slunce s hvězdami nad hlavou…

 

31.7.2012 mi skončí neschopenka a měla bych mít celý srpen víc času na cestování, protože budu čerpat dovolenou a přesčasy. V ideálním případě od září nastoupím do nové práce. Takhle si to maluji.

 

Ale já si tu teď čtu zase nějaké zajímavé informace. Chci poděkovat Míše, která mi poslala odkaz na „Chirurgické možnosti pro transsexuální ženy“. Je to sice článek z r. 2003 (originál v angličtině + jedna statistika z r. 2007), ale podle mě se toho zas až tolik nezměnilo. A když už, tak k lepšímu (předpokládám). Zajímavé jsou statistiky. Překlad byl taky zajímavý, bylo tu pár slov, které neznal ani velký slovník na Seznam.cz a Google překladač je vykládal divně 🙂 Naštěstí existuje Velký výkladový slovník anglického jazyka Merriam-Webster www.m-w.com, který zná všechno, co v angličtině existuje.

 

 

 

Veřejnost i média vnímají transsexuálního člověka jako osobu, která prodělala operaci pohlaví (SRS – Sex Reassignment Surgery). Ve skutečnosti existuje mnoho transsexuálů, kteří šťastně žijí, pracují a socializují se jako ženy, ale nikdy neprodělali operaci pohlaví nebo ji oddalují na pozdější dobu.

 

Většina chirurgů požaduje před chirurgickou změnou pohlaví splnění podmínky alespoň 12 měsíců hormonální terapie a také úspěšné splnění „real life testu“ – žití jako žena na plný úvazek po dobu jednoho roku. Nicméně i přes velké množství žen, které splňují tyto podmínky, tyto osoby nevyhledávají chirurgickou změnu svého pohlaví.

 

Důvody odložení nebo vyhnutí se této chirurgické změně jsou velmi různorodé:

 

– je to nezvratný krok – pokud si nejste jisti, nedělejte to

– nedostatek peněz na operaci (v zemích EU většinou zdarma)

– potencionální ztráta výdělku (zaměstnání) po operaci

– nemáte žádnou silnou touhu ani psychologickou potřebu mít ženské pohlaví

– homosexuální orientace

– radost ze sexuálního potěšení se svými ponechanými mužskými genitáliemi (není totéž co „homosexuál“)

– tlak ze strany partnera, rodiny či přátel

– strach z operace

– touha zachovat reprodukční schopnost

– zdravotní problém, který brání větší operaci

 

Bohužel jsem nenašel žádné statistiky o tom, jak dlouho trvalo od operace zařadit se do běžného reálného života pro MtF, ale našel jsem pár zajímavých čísel pro FtM.

Dr. Holly Devor uvádí, že více než 1/3 z 35 účastníků jeho (nebo jejího? 🙂 výzkumu začali žít jako muži bez pomoci hormonální terapie nebo chirurgické změny.

 

60 % z nich začalo žít svůj život jako muži s pomocí hormonální léčby, ale v průměru během 3,5 let neprodělali žádnou operaci.

 

Pouze šest (15 %) z 39 dotazovaných transsexuálních mužů prodělalo nějaký druh rekonstrukční operace pohlaví.

 

I když u těchto osob uplynulo průměrně 6,5 roku od začátku hormonální terapie a 7,9 let od začátku života jako muž na plný úvazek, více než polovina (51,5 %) z těch, kteří ještě neprodělali operaci pohlaví řekli, že ani neměli zájem o toto řešení.

 

Tyto mimořádné výsledky nejsou přímo porovnatelné k transsexuálním ženám (MtF), neboť operace u FtM jsou mnohem složitější a dražší.

 

Důvody, proč prodělat nějakou formu genitální chirurgie jsou časem často zesilovány a většina transsexuálních žen nakonec podstoupí některou z procedur:

 

 

1) Silná touha konečně odpovídat svým pohlavím ženskému pohlaví v souvislosti s psychologií a sociálním životním stylem.

2) Potřebujete prezentovat svůj ženský fyzický vzhled při nahotě a odstranit tak strach z identifikace jako „muž“ z důvodu přítomnosti mužského typu genitálií.

3) Touha mít „normální“ heterosexuální styk s muži jako jej mají ostatní ženy.

4) Tlak ze strany partnera, rodiny a přátel.

5) Móda a komfort – strach z odhalení z důvodu podivných „boulí“ při nošení těsného oblečení. Už žádné další zastrkování genitálií a nepříjemný mačkající pocit.

6) Omezení mužských fyzických účinků způsobených varlaty.

7) Zdraví – obavy z poškození jater v důsledku dlouhodobého užívání anti-androgenů a vysokých dávek estrogenu a progesteronu.

8) Silná a sexuálně vzrušující touha mít ženské genitálie (kontroverzní důvod).

9) Jako pomoc homosexuálnímu „muži“ mít sexuální vztahy s atraktivními heterosexuálními muži (velmi kontroverzní důvod).

 

Je možné úspěšně skrývat mužské genitálie, ale může to být nepříjemné a nepohodlné.

Sexuální touhy se mohou stát silným motivem pro SRS.

 

Význam bodu č.2 nelze podceňovat. Po přeměně s HRT, ale před SRS dívka postupně získává špatné zkušenosti, od rozpaků při bezpečnostní kontrole, přítele, který vidí příliš mnoho, putující ruky opilce, až k možnému fatálnímu zklamání při napadení násilníkem.

 

Další poměrně kontroverzní důvod je někdy ten, že homosexuální muži se snaží prodělat operaci pohlaví proto, aby se stali společensky a právně přijatelnější jako transsexuálové, než otevřeně jako homosexuálové.

 

 

 

 

Zpráva BBC z roku 2007 tvrdí, že ve Velké Británii žilo 15.000 transsexuálů (1 z 4000 obyvatel), a že SRS proběhla v průměrném věku 29 let – i když to vypadá jako překvapivě nízký věk.

 

 

 

I dnes, půl století po Christine Jorgensen, většina empirických důkazů a publikované studie ukazují, že většina evropských a severoamerických transsexuálních žen jsou ve věku 30 – 40 let, než začnou řešit svou transsexuální stránku.

 

Značnou publicitu prožívají mladí transsexuálové, kteří za podpory svých rodičů prochází přechodem a přípravou na SRS ve velmi mladém věku – buď ještě jako teenageři nebo brzo kolem 20. roku. Není pochyb o tom, že tato skupina je početná, ale je to stále jen velmi malá část transsexuální komunity.

 

 

K dispozici je také statisticky významná skupina mladých transsexuálních žen (často z Asie a Latinské Ameriky), jejichž kariéra v sexuálním průmyslu vede k různým chirurgických postupům během dospívání v podobě zvětšení prsou či feminizace obličeje. Když (pokud vůbec) se konečně rozhodnou podstoupit SRS a to ve věku kolem 30 let, obecně to označuje jejich odchod ze sexuálního průmyslu.

 

 

 

Následující tabulka ukazuje průměrný věk transsexuálních žen po SRS v letech 1997 – 2000 na jedné klinice v Thajsku:

 

 

Dále jedna americká studie uvádí u 232 transsexuálních žen, že jejich průměrný věk v době operace byl 44, s rozsahem od 18 do 70 let.

 

 

 

Transsexuální žena, která přešla na plný úvazek, stojí před těžkou volbu mezi několika lékařskými možnostmi operací jejího mužského genitálu. V pořadí podle rostoucí složitosti a nákladů jsou:

 

 

 

1) Žádná operace (dlouhotrvající ženská hormonální léčba zmenší mužské genitálie významně a nakonec způsobí trvalou chemickou kastraci asi po 6-12 měsících používání)

 

2) Chirurgická kastrace nebo bilaterální orchidektomie, tedy odstranění varlat (nebo pohlavní žlázy) spolu s nežádoucími maskulizujícími a virilizujícími (odlišujícími mužské tělo od ženských) vlivy, které produkují testosteron.

 

3) SRS – odstranění varlat a penisu a vytvoření ženských vnějších genitálií, ale s žádným důrazem na vaginální hloubku. Tento krok je obvykle následovaný plastickou operací o několik měsíců později.

 

4) Plná SRS s vaginoplastikou – odstranění varlat a penisu a formování ženských pohlavních orgánů, vytvoření neo-vaginy s dostatečnou hloubkou pro styk. Opět často následuje ještě jedna plastická operace.

 

 

Až 50 % ze všech transsexuálních žen mohou končit bodem č. 1 a nikdy nepostoupí do další kategorie.

 

Mnoho mužů, kteří se domnívají, že jsou transsexuální a podstoupí hormonální léčbu s tím, že potřebují co nejdříve i SRS, později nemusí již takovou potřebu cítit a podstoupí SRS až za několik let, např. na žádost jejich heterosexuálního mužského partnera.

 

Pokud existují jakékoliv pochybnosti, nejlepší cestou je vždy operaci nepodstoupit.

 

SRS vždy zahrnuje tvorbu vstupu do neo-vaginy (tj. umělé vagíny). Nicméně z různých důvodů může být často velmi mělká (jen 5-7 cm). Rozhodnutí, zda mít či nemít hlubokou pochvu vhodnou pro styk je vlastně rozhodnutí, které nemusí být vždy automaticky „ano“ – zejména u žen starších, které možná nemají v úmyslu vést aktivní sexuální život po operaci.

 

K uspokojivému pohlavnímu styku s mužem je vhodná vaginální hloubka nejméně 15 cm. Třebaže se jedná o průměrnou hloubku neo-vaginy transsexuálních žen, některé vaginy jsou nevyhnutelně mělčí a to je hlavní příčinou nespokojenosti s výsledkem SRS.

 

Pro styk s nadstandartně vybaveným mužským partnerem je nutná vaginální hloubka 20-22 cm. To je vlastně velmi značná hloubka, která je zřídka kdy během SRS dosažena. To vyžaduje přítomnost větší plochy kůže penisu (což bývá problém po dlouhotrvající ženské hormonální léčbě) a také kůže šourku (což vyžaduje bolestivou elektrolýzu před zákrokem). K prodloužení hloubky lze využít štěpy tlustého střeva – ale vnitřnosti transsexuálních žen mohou být nevhodné pro tak hluboké a široké dutiny. Na druhou stranu většina genetických žen má také problém uspokojit takto vybaveného šťastného muže! Je třeba rovněž připomenout, že k dosažení a udržení plné vaginální hloubky je vyžadována pravidelná dilatace nebo častý pohlavní styk.

(Pokud někoho zajímá, co to dilatace je, v čem to spočívá a ostatní detaily o neo-vagíně u nás v ČR, můžete se dočíst více zde. Průměrná hloubka neo-vagíny u doc. Jarolíma v Motole je 14 cm, u prof. Veselého v Brně 8 cm).

 

Pro SRS jsou používány různé techniky. Zdaleka nejčastější jsou variace penilních inverzních metod, zatímco poněkud méně obvyklá je metoda sekce esovitého tračníku. Klady a zápory obou metod lze shrnout takto:

 

 

 

Bez ohledu na výše uvedené se zdá, že po několika letech metoda vytvoření neovaginy je relativně nedůležitá, protože funkční reakční schémata jsou stejná, včetně chování při vzrušení a orgasmu, stejně jako zvlhčování. Například v následujících měsících a letech po ukončení penilní inverze, kožní štěp ztrácí všechny své vlastnosti a kůže je již zvyklá na nové prostředí, přičemž získává stejné vlastnosti jako normální pochva – včetně běžného vaginálního pH, kompletní ztráty chlupů, úplné ztráty pigmentu, úplné ztráty potních žláz a normální úroveň vaginálního epiteliálního glykogenu. Buňky ve skutečnosti změní svůj typ, a tak je nakonec nemožné rozlišit mezi buňkami získanými z vaginálního výtěru z genetické ženy a přeoperované transsexuální ženy 10 – 20 let po operaci. Také zvlhčování není žádným dlouhodobým problémem. I když to může u neovagín trvat o něco déle než „přirozené“ pochvě, někeré neovaginy vlhnou přinejmenším stejně dobře a rychle.

 

Pochva na levé straně je dříve oblíbený typ v průzkumu transsexuálních žen: minimální množství chlupů, malý clitoris a obecně lehké a jemné rysy. Pochva na pravé straně je pooperační výsledek předního chirurga převzatý z internetových stránek jedné transsexuální ženy.

 

 

– Obřízka (pokud možno bez ní)

– Délka penisu (čím delší, tím lepší)

– Obvod penisu (čím větší, tím lepší, ideálně více než 3 cm / 7 cm při erekci)

– Množství kůže šourku (čím bohatší, tím lepší)

 

Je důležité znovu říci, že dlouhodobé užívání hormonů a orchidektomie má velmi negativní vliv ve vztahu k SRS – zmenšuje velikost penisu a scvrkává šourek. Ideální výsledek SRS by byl ještě před začátkem podávání hormonů. Někteří přední chirurgové, kteří si zoufale touží zachovat svou dobrou pověst, se zdráhají provádět operace pacientů, u kterých již proběhla orchidektomie. Samozřejmě je tato situace v rozporu s doporučením mnoha psychiatrů. „Real life test“ obvykle spojený s hormonální léčbou je nezbytný před každou operací pohlavních orgánů.

 

 

 

 

 

Obecně genetické ženy (bez ohledu na jejich výšku) mají široké boky, tedy širokou pánev s pánevní dutinou a velkým vnitřním objemem. Mají také ideální pánevní vstup jak pro porod, tak pro pohlavní styk. Výsledkem této kostry je, že i jinak drobná žena může pohodlně a příjemně poskytnout prostor velkému penisu. Bohužel transženy, které mají kostru člověka s chromozomy XY, mají úzkou pánev a malý pánevní přívod ve tvaru srdce. Většině transžen jejich kosterní struktura teoreticky vylučuje přirozený porod dítěte a u pánevní kosti může nepřirozeně bránit nebo dokonce zcela zabránit proniknutí penisu a také omezit míru a směr, kterým lze neovaginu natáhnout při pohlavním styku s proniknutým penisem.

 

Dalším problémem je skutečnost, že genetické ženy mají silný svalnatý a vazový rámec v okolí jejich vagíny. Tyto svaly působí na penis při pohlavním styku, vědomě či nevědomě. Transženy nemají žádné skutečné vaginální svaly po SRS – nicméně kombinací síly vůle, vnitřními výkony a aktivním sexuálním životem lze dosáhnout dobré výsledky. Např. jeden partner transsexuální ženy uvedl, že byl velmi spokojený s vaginální svalovou kontrolou jeho manželky již 18 měsíců po její operaci.

 

 

 

Pokud transsexuální žena neplánuje mít vaginální pohlavní styk, pak není třeba mít hluboko vytvořenou pochvu a lze se vyhnout zbytečným chirurgickým zákrokům. Tasto žena bude také ušetřena následné dilatace.

 

Důraz může být kladen spíše na dosažení co nejlepšího vnějšího vzhledu, než na sexuální funkce a zábavu.

 

 

 

 

———————————–

Faaaakt zcela mimo téma:

 

 

To je tak krásný, jak se najednou celá planeta zastaví a všichni jsme na jedné lodi, jakmile začne Olympiáda. A jak si to ti účinkující při zahájení užívají… Tenhle článek jsem překládala při zahajovacím ceremoniálu XXX. Olympiády v Londýně a měla jsem problém pořád nepřeskakovat z článku na obraz 🙂 Člověk ani nemusí mít ke sportu žádný vztah, aby ho něco takového nadchlo. To je fantazie. Odprostí to lidskou mysl od starostí…

Tak já to jdu dokoukat 🙂 A pak budu přemýšlet nad všemi těmi čísly tady 🙂

 

Příští XXXI. Lentí olympijské hry se budou konat v brazilském Rio de Janeiru. Chtěla jsem si dát původně předsevzetí, že se na zahajovací ceremoniál v r. 2016 dostavím už jako Tereza se vším všudy, protože bych si to jednou chtěla prožít, ale je to dost daleko, i když mě Brazílie vždycky fascinovala (ale ne jen kvůli barevným pochodům sexuálních menšin apod.). Hlavně se mi tam líbí, že je tam teplota 25 C po celý rok každý den. Trošku nuda no 🙂 Ale žádné mrazy. Žádné řešení, kdy zatopit, čím zatopit, kdy přezout auto, co v zimě na sebe… i když já se těším, jak si užiju zimu v ženském oblečení… v kozačkách…v bundičce s kožíškem… 🙂