Kostřava luční

Kde jsou ty časy, kdy jsem šla v deset večer do postele, přišla tam za mnou manželka a povídali jsme si třeba ještě hodinu. Pak jsem se k ní přitiskla a spokojeně usnula… Každé ráno i večer dostala pusu. Celých 11 let. Nebylo jediného rána ani večera bez polibku.

 

Tak teď si aspoň povídám s Monikou (F), Léňou (F), Nikčou (F) nebo Anetkou (F). A vlastně ještě s Janičkou (MtF), Míšou (MtF), Verčou (F), Kačkou (F)… :))) To je taky dobrý 🙂 I když v posteli se k nikomu přitisknout nemůžu…

 

Je zajímavé, že letošní červen byl první v mém životě, kdy jsem nedostala alergii na pyl – na kostřavu luční – mého nenáviděného nepřítele, který mi hodně ztěžoval život vždy 3 červnové týdny v době jejího kvetení…

 

 

Že by to nějak souviselo s tím, že už nejsem tím, kým jsem bývala? 🙂 Nevím. Ale všimla jsem si toho v červenci po odkvětu téhle trávy a zjistila, že mám ještě pořád plnou krabičku Zyrtecu, přičemž jsem si preventivně vzala jen jeden jediný…

 

 

A cítím ještě jednu výhodu – nejsem ničím omezená. Na stole mi leží můj pas, který jsem si přinesla ze starého bytu. Je platný do r. 2016. A každý den mi připomíná, že se můžu sebrat a někam odjet. Kamkoliv budu chtít. Najednou mě nikdo nedrží, nikomu nemusím říkat, kam jdu a můžu si svobodně dělat, co chci. A to si taky dělám… A od 1.8. už konečně nebudu vázaná časy vycházek v neschopence a budu opět tak svobodná, jak jen mohu být… tak jako jsem byla na konci 90. let v Krakově. Ten pocit už se nikdy neopakoval. Ale teď je tu zas…

 

Snažím se na tom všem najít něco dobrého.