S rodinou v Praze…ale ne kvůli mě, ale kvůli malé. Na kontrole v Motole, jak hezky roste.

 

Manželka chtěla jet svým novým autem, takže řídila a já odpočívala vedle dcerky, která byla veselá a šťastná (asi jako já, že jsem zase s ní). Bylo to moc příjemné být zase pohromadě. Kdybych nikdy neměla dcerku, tak bych si zakázala se s manželkou vídat, protože tím, že jí mám pořád ráda mám problém se od ní odpoutat a každé setkání mi to moje stýskání jen prohlubuje. Ale tohle zakázat prostě nejde. Malá tu je a bude pořád.

 

Ale asi dvakrát (jak jsem zapomínala, že vše je jinak a ne jako dřív) jsem měla hroznou chuť jí obejmout a říct: Pojď, jedeme všichni tři domů, do našeho bytečku…

 

Takže jsem si užívala skoro „rodinný výlet“ jako dřív, zašli jsme si po odjezdu z nemocnice i na oběd a bylo to moc příjemné. Tedy – jako dřív to nebylo, protože jsem přišla na to, že manželka se chová pořád nějak divně. Ke všemu má negativní postoj. Ale takový hodně odmítavý, až se bojím na ní někdy promluvit (třebaže se jí nechci nějak dotknout), tak ona to vždycky obrátí proti mě a vždycky se naštve a já se hádat nechci.

 

Chtěla jet bez navigace, kterou jsem jí nabízela. Koukla se do mapy a vzala si papírový autoatlas. Já jí tu navigaci pořád nutila, ale když jsem vycítila z jejího hlasu, že se začíná zlobit, tak jsem toho nechala. Ale i přesto, že mě manželka ujišťovala, že navigaci nepotřebuje a hlavně v žádném případě nechce (a k tomu milión neopodstatněných důvodů, proč jí nechce), jsem si jí vzala a taky na zadních sedadlech zapnula. Malé se to hrozně líbilo, držela jsem jí u ní v autosedačce na klíně a ona koukala, jak autíčko jede po žluté silnici a míjí koleje, potůčky a hlavně obrázky jako lidičky (škola), křížek (lékárna) apod. Vydržela se na to koukat snad hodinu! 🙂 Nejvíc se jí líbily ty modré čtverečky, které byly na silnici, protože to naše autíčko do nich naráželo (to byla čísla silnic :).

 

Takže jsem věděla, kde jsme a kudy manželka jede. V Kralupech nastal problém a já na manželce poznala, že je nervózní a začíná se ztrácet. Ztrácela jsem se i já, kdybych se nepodívala na navigaci, kterou jsem měla ztišenou. Ale já bych bez toho chytrého přístroje nikdy do Prahy nejela.

 

No a pak musela zastavit, protože se ztratila totálně, musela jsem jí podat autoatlas a zkoušela v něm hledat, kde jsme. To už mi jí přišlo fakt líto. Pořád listovala tím atlasem jako jsme to dělávávali všichni dříve a nemohla se zorientovat, kde přesně za Kralupama jsme. Tak jsem se vykašlala na všechno to mé trucování a děsnou hrdost, navolila tam celou trasu (jak jí původně chtěla jet z hlavy), znahlasila jí a z navigace se ozvalo: „Zahněte doleva.“ Tak se rozjela a po pár minutách vymotávání, kdy jsme se dostali tam kam máme usoudila, že ta navigace je možná fakt dobrá věc…

 

Jenže takhle ona se chová ke všemu. Automaticky vše odmítá. Nechce o tom diskutovat a stojí si za svými neopodstatněnými závěry.

 

Ale proč o tom zase tak sáhodlouze píšu… i přesto, že je taková, jsem si na té jedné chodbě plné maminek a tatínků a smutných dětiček uvědomila, co chci.

 

Jo.

Přišla jsem na to a potvrdila jsem si to. Teď jde o to, jak s tím naložím. Jsem dost tvrdohlavá, takže se jen tak něčeho nevzdám…

 

A v tomto případě jsem přišla na to, že ke svému životu potřebuji partnerku a dítě. Bez toho nedokážu existovat. Potřebuji to rodinné štěstí a nemohu dopustit, abych ho neměla.

 

Jenže k tomu jsem současně přišla na to, že chci být Terezou…

 

A jak se to slučuje?

No dost blbě, ale moje ideální představa je, že budu mít partnerku, dítě a budu ženou.

 

Dokázala jsem si to naprosto živě představit, že by to šlo, protože vzdát se nehodlám ani jednoho (i když v tom případě rodiny musím začít někde znovu…)

 

Tak a teď mi všichni řeknou, že je to blbost, protože se musím rozhodnout buď pro první druh štěstí (rodina) nebo pro ten druhý (Tereza). Že až se stanu ženou, že stejně neseženu žádnou lesbu (ten název je děsný!), která by do toho se mnou šla.

 

 

Před pár dny jsem četla článek o aktivistce, která se snaží o to, aby děti v kojeneckých ústavech byly co nejdříve umisťování v rodinách a hlavně chce, aby byla zavedena tzv. dočasná pěstounská péče. Kritizovala, že pěstouni si dnes berou i osm dětí, berou za to peníze a ty děti pak nemají to správné rodinné prostředí, svou intimitu a autonomii. Maximální počet dětí v pěstounské péči by měl být dva – to proto, aby jim ten rodič dokázal dát lásku a poskytnout prostor a klid. V pěstounských rodinách s osmi dětmi se prý často stává, že jakmile dítě dosáhne věku puberty, tak stejně od rodiny odchází, protože na „tlupu“ bylo zvyklé z děcáku a v těchto rodinách se to příliš od ústavů neliší…

 

A mluvila o tom, jak podporuje k vychovávání těchto dětí i homosexuální páry (muže i ženy). Že jsou kolikrát schopni vychovávat dítě lépe, než leckteré hetero-páry. A uvedla příklad, jak si hýčká všechny mužské homosexuální páry, které k ní přijdou.

 

A co se týče lesbických párů?

Tak ty k ní nechodí.

Doslova řekla, že ženy si vždycky nějak poradí.

 

Jo, je mi to jasný. Pro ženu je snadnější si obstarat děcko, pokud po něm touží.

 

Což mi dodalo chuť se do toho fakt pustit 🙂

 

 

Za 14 dní budu u Hanky.

 

Poznala jsem tu přes můj blog jednu slečnu, která je 5 dní na hormonech a která mi řekla opravdu moc důležitých informací… Konečně někdo, kdo stojí také na té druhé straně a říká své vlastní názory.

 

Každý člověk působí na druhé jiným způsobem, proto si chci udělat svůj vlastní obrázek, až budu u Hanky, o které mám teď poněkud snížené iluze, ale ono je to dobře.

 

Musím být u Hanky už rozhodnutá.

 

A dnes mi došlo, že už vlastně rozhodnutá jsem.

Chci s ní probrat šance (nebo statistiky?) nalezení takového rodinného štěstí po přeměně… protože jsem rozhodnutá stát se Terezou a mít rodinu.

 

Prostě mám dvě podmínky.

 

Jedna bez druhé nemůže existovat.

 

Pokud budu mít rodinné štěstí, ale zůstanu Tomem, budu nešťastná Tereza v těle Toma, protože nebudu Terezou (čili to, co jsem prožívala doteď a bylo to strašné).

Pokud se stanu Terezou, ale nebudu mít rodinné štěstí, budu nešťastná Tereza, protože nebudu mít rodinné štěstí (čili to, co mě nejspíš čeká, nenajdu-li si partnerku, která se mnou bude chtít mít dítě (jako dvě ženy)).

 

To jsem si dnes ujasnila.

 

 

Nechci, ale hlavně ani nemůžu slevit ze svých podmínek, protože jejich společné nesplnění nevede ke štěstí.

 

Vůbec nevím, jak to mám udělat co nejopatrněji, abych se neukvapila, ale abych taky něco neprošvihla…

 

A tohle ještě musím vymyslet.

 

Protože tohle když řeknu Hance, tak zaklapne desky a řekne: „Tak sbohem. My tady pomáháme jen rozhodnutým…“ (což je reálná zkušenost).

 

Hm, takže jsem vlastně dneska nic nevyřešila :/

Ale hlavně, že jsem si to ujasnila.

Spíš zkomplikovala.

To je jedno.

Je to můj život. Bude takový, jaký si ho udělám. Osud neexistuje.

 

Když se nečekaně narodila malá tři a půl měsíce před termínem a manželku mi odvezli v ohrožení života, kde hrály roli minuty, sanitkou do krajského města, bylo to psycho. Kašlala jsem na sebe, zanedbávala jsem se a měla jsem jen jediný cíl: aby vše dobře dopadlo. A ten tlak, nespavost a neřešení všeho nepodstatného trval tři a půl měsíce, než jsme si malou nakonec úplně vypiplanou lékaři-kouzelníky, sestřičkami-hodnými vílami a nejmodernějšími lékařskými přístroji odvezli domů. Na to období nezapomenu. Vrátili jsme se po třech měsících všichni domů!

 

A po dvou letech ty tři hrůzné dlouhé (ale díky bohu vlastně krátké) týdny s malou na onkologii. Tentokrát byla v ohrožení života dcerka a muselo se okamžitě jednat. A taky jsme všichni tři přijeli domů a radovali se ze života. Ty tři týdny jsem opět kašlala na sebe, nemohla jsem se věnovat obvyklým činnostem a ani Tereze, která v tyto dva těžké okamžiky stejně jako Tom zůstali zanedbaní a neřešení. Najednou máte jiné priority než zjišťovat to, kým jste. A ať už jste Tom nebo Tereza, oba dva měli v tu chvíli jediný cíl – být zase všichni tři pohromadě a vpořádku doma.

 

A stalo se mi to i teď. Pohltilo mě to zase úplně celou.

 

Nemůžu se soustředit.

 

Potřebuju ke svému životu lásku. Prostě bez ní neumím žít. Potřebuju se na někoho těšit, psát mu, říkat mu, že mi na něm záleží a vidět jeho smutný oči, když odcházím, třebaže jen do práce.

 

Tenhle týden má manželka dovolenou, takže si chce užít dcerky a jsou spolu. Pojedou i na výlet, když mají teď to nové auto. Hlavně, že bude malá šťastná, to je pro mě nejdůležitější, akorát zase další týden bez ní :/

 

Jak vymazat z hlavy 12 let života?

 

Musím vypadnout. Ven. Přijít na jiný myšlenky. Jít kamkoliv, ale něco zažívat. A může to být cokoliv. Protože jakmile jsem zavřená v tomhle pokoji u mamky, všechno je špatně. Všude na mě doléhá nepřítomnost manželky, její oblíbené seriály, její staré smsky, které jsem našla ve svém telefonu, její staré e-maily…byla jsem na poště v městské části, kam obvykle nejezdím a až když jsem zaparkovala jsem si uvědomila, že na tomhle chodníku u přechodu pro chodce jsme se poprvé v únoru r. 2000 oslovili. Přesně to místo máme oba ve své hlavě už navždycky. Vidím ji tam a vidím jí i tady. Stojím u okna v bytě mé mamky, ve kterém jsem bydlela, když jsem jí potkala. Dívala jsem se na ní, jak jde v blankytně modrých šatech domů, protože bydlela o blok dál. Všechno je zpátky. Kruh se uzavřel.

 

Jsem tu teď sama a už nikdy jí mít nebudu. Je to jakoby zemřela. Výsledek je stejný. Nesmím už jí psát své vzpomínací smsky, nesmím jí chtít vidět, nesmím si s ní chtít povídat…nesmím nic. Neexistuje. A ještě k tomu je to ona, kdo rozprodává poslední zbytky našeho štěstí, které jsme tak pečlivě, dlouho a pracně budovali.

 

Nechci být tak sentimentální, ale pohlcuje mě to jako černá díra, do které padám rychleji a rychleji a už se nedokážu ničeho přidržet. Jediné co mě drží je ruka Moniky, rodiny a té hrstky přátel, které mám.

 

Dívala jsem se na seznamku. Každých 5 minut se tam z celé ČR objeví inzerát žen, které hledají muže. Polovina žen v mém věku už má děcko a zoufale tam volají o lásku. Takhle to vypadá, že rozvod a rozchod je věc úplně normální a všudypřítomná. Ono to asi tak bude, ale já teď uprostřed téhle černé díry pohlcena osamělostí nemám radost z toho, že můžu být Terezou. Tak jako nemám radost ani z toho být Tomem… prostě člověkem… nemáte radost ze života, ať jste kýmkoliv. Nemůžete se odhodlat vstát a oholit se (obecně v případě mužů) nebo namalovat se (v případě žen).

 

Pozoruju to na sobě a nevím, co mám dělat. Jo, život jde dál. Nemám manželku, nemám dcerku, nemám byt, odpolední hraní, večerní čtení pohádky, půlnoční povídání s manželkou, kytky mi doma uschly hned jak jsem se musela odstěhovat… :/ Moje karamboly (jak příznačný název té krásné kytičky, nebo spíš stromečku, vypěstovaného před lety ze semínek). Všechno, co mi přinášelo radost je pryč. Jediné, co mi přinášelo radost a zůstalo mi je Tereza, ale i ta je smutná, když se nemá z čeho radovat a není sama sebou.

 

Paradoxně tím pádem nejsem šťastná. Zatímco dosud byla v Tomově životě Tereza šťastná za každou chvíli, kdy mohla být Terezou, teď když je Tereza sama sebou a žije si svůj život, ztratila důvod k té radosti. Dřív jsem k Tereze utíkala od všedních starostí, relaxovala jsem tak, užívala si jí. Teď to tak nefunguje a ani nemůže fungovat.

 

Všimla jsem si jedné zvláštní věci. Jakmile jsem dříve jako Tom byla v nepohodě nebo ve stresu, nebyla jsem schopná se věnovat Tereze. Nevím proč. Všímala si toho i manželka a ptávala se mě, proč jsem si třeba dnes nevzala na sebe nic holčičího? Odpovídala jsem jí, že je to proto, že nejsem v pohodě. Že takhle to pozná. A jakmile jsem zase v pohodě byla a všechno bylo tak jak má, tak Tereza okamžitě vykoukla a bylo to moc příjemné.

 

Když se to na začátku června všechno vystupňovalo a já se musela odstěhovat, nebyla jsem v pohodě, ale přesto jsem byla Terezou. Ta úleva, že jí nemusím skrývat, že mohu žít její život! Fungovala pořád jako skvělý hromosvod, po kterém sjedou všechny starosti a jsou tááákhle malinké.

 

Ale teď je to silnější. Dolehlo to na mě a nevím, jak z toho ven.

 

Protože teď už se všichni tři tak jako dřív ze všech strašných situací domů nikdy nevrátíme…

 

 

Potřebovala bych utéct a urovnat si myšlenky.

Jako jsem to už jednou v minulosti udělala.

 

Tenkrát jsem se (ještě před rokem 2000) seznámila s jednou maminou s moc hezkou malou holčičkou z jednoho krásného městečka v Podkrkonoší. Jezdila jsem tam za nimi a myslela si, jaké mám štěstí, že mám rodinu. Ta holčička mi po dvou měsících začala říkat táto. Jo, to bylo štěstí! Ale ta mamina chodila každý pátek do hospody se svýma kámošema a malou nechávala doma v domě, ve kterém v přízemí bydleli její rodiče: despotický otec, který stále pil a svou manželku mlátil a matka, která nikdy nebyla schopná se mu postavit. A to dokonce i když jsem tam byla já! Nevěříte tomu, že se tohle někde děje! A těch příšerných zážitků začalo být víc!

 

Ta mamina mi vyprávěla, jak už se chystala svatba. Měla si vzít biologického otce jejich dcerky. Všechno bylo připravené, stovky hostů u radnice a v den, kdy měl přijet ženich se stalo to, že prohlásil, že si jí prostě vzít nemůže. Jak z nějakýho filmu! Tohle musí těžce nést každá nevěsta. Bylo mi jí líto. Jo, to byl ten pocit a vlastně důvod, proč jsem tam jezdila.

 

Ten otec pekl maso zásadně tím způsobem, že ho hodil na dvě minuty na pánev a vyndal. Asi si význam slova „krvavý steak“ vykládal po svém, protože to maso nešlo samozřejmě ani rozkrojit, natož rozkousat. Zkuste si jíst krvavé syrové maso!

Jednou pozvali rodinu nějakých jejich známých na oběd. Opět jeho „krvavý steak“. Ta rodina byla ale normální (muž a žena). Měla jsem tu oslavu točit kamerou, která patřila otci té maminy, ale měla jsem přísně zakázáno sdělovat, že ta kamera jim patří. A dokonce po mě chtěli, abych lhala, že je moje.

 

No tak já jsem to točila a ten pozvaný pár (ten normální úžasný pár) vycítil, že jsem jediný člověk, se kterým se tu dá normálně popovídat a začli jsme se moc hezky bavit. Přišla samozřejmě řeč i na tu kameru a já začala lhát. Do očí. Začali se vyptávat, jak dlouho jí mám, jestli toho točím víc atd. Nepodezřívali mě, jen se ptali ze zájmu, protože na mě viděli, že mě to baví, ale já jim vyprávěla do očí nesmysly.

 

Ta paní hned po obědě odběhla a za pět minut přišla a tiše mi pošeptala, že to strašné maso musela vyzvracet…

 

Uffff…

 

Jedno psycho střídalo druhé psycho a když už se zdálo být všechno v pohodě (např. když jsme šli s malou sami dva do lesa, kde si hrála na skřítky, kterým jsme nosili kytičky), večer se mamina sebrala a řekla: „Jde se na pivo.“ Že tady všichni chodí do hospody, že je to normální. Musela jsem samozřejmě s ní. Já nikdy nepila, ale k těm kolám jsem si dala aspoň jedno víno, na které jsem byla naštěstí naučená z mého ročního pobytu na Moravě. To nebylo jenom pivo, co ta mamina vypila… bylo to hrozný.

 

Začalo se tu stupňovat a já cítila, že tohle zacházení jejího otce už je normálně pro sociálku nebo dokonce policii. Ale měla jsem plán, jak to vyřešit. Zažádala jsem si u nás ve městě o byt a jako důvod tam napsala vše, proč ho potřebuji a jak tím téhle mamince s holčičkou pomůžu, když si je vezmu k sobě.

 

Ten byt jsem nakonec dostala, ale začala jsem v něm bydlet sama (a později právě s mojí budoucí manželkou v něm prožila ty nejkrásnější chvíle prvních dnů našeho setkání), protože v tom městečku byl jen jediný človíček, který mě potřeboval – a tím byla ta holčička Kristýnka. Jinak nikdo. Jednou v noci při opékání selete za městem u pole, kde se sešla zase ta její parta jsem odběhla daleko daleko na pole do té tmy a s hvězdama nad hlavou se zeptala sama sebe, co tu vlastně dělám? Vrátila jsem se, řekla jsem to té mamině, zatla zuby, vydržela to do rána a navždycky odjela.

 

Přišel mi ještě párkrát pohled k svátku, jak na mě myslí a jak je to mrzí…

 

Ale nejhorší je, když vás nikdo nepotřebuje!!!

 

A všechny tyhle zážitky jsem sepsala na papír a poslala do poradny pro mezilidské vztahy. Odepsali mi, ať se zastavím, že to musíme probrat. Tak jsem tam přišla a půl hodiny jsme si o tom povídali. A ten chytrý pán pak najednou řekl: „A co vás nutí myslet si, že k té rodině máte takovou odpovědnost? Sbalte se a už se tam nevracejte!“

 

A to jsem taky udělala.

 

Ale protože toho bylo ve mě moc, sbalila jsem si taky malý baťůžek doma (právě v bytě, ve kterém teď jsem), k tomu si vzala spacák a řekla rodičům, že jedu vlakem přes Polsko na Ukrajinu a nevím na jak dlouho… Prostě někam vypadnout. A tam mě to vždycky lákalo a ještě nikdy jsem to neudělala. Jen ve svých snech… Tenkrát jsem si hodně dopisovala s moc hezkou blondýnou ze Lvova a taky jednou z Litvy a pořád mě tam zvaly 🙂 S tou Ukrajinkou (Natasha) jsem si moc rozuměla, často jsme si i anglicky telefonovaly a vyprávěly své sny. Natasha byla dokonce jako miminko nedaleko odsud, když její táta, vysoký vojenský důstojník sloužil v ruské armádě nedaleko odsud. Takže jsme si byly blízké, ale pak se její máma sebrala a utekla s dcerkou na Floridu. Od té doby o ní nic nevím.

 

Tohle já jsem občas svým rodičům takhle necitlivě dělala. Třeba když jsem jim poprvé řekla, že jsem se zamilovala do holky z Ostravy a zítra tam jedu a že když budou proti, že tam stejně odjedu. To byla ta revolta mládí. Bylo mi 19. Ta láska z Ostravy trvala dva roky a bylo to moc krásný. Taky jsem v devatenácti spala poprvé s holkou! 🙂

 

Moje cesta na Ukrajinu ale skončila v Polsku, protože mi za prvé docházely peníze, ale za druhé mě strašně uchvátila Wroclaw a ještě víc Krakov. Právem je nazývané nejkrásnějším městem Polska. Seděla jsem tam na tom obrovském romantickém náměstí, prodavači prodávali aspoň metr dlouhé růže, chtěla jsem jednu koupit a dát jí první hezké slečně, kterou tam uvidím. Chtělo se mi tam zůstat, nebo aspoň vrátit se tam… měla jsem tenkrát s sebou diktafon (protože digitální foťáky v té době ještě nebyly, což je škoda) a nahrávala na kazety všechny zvuky co slyším. Možná je ještě někde mám. Zpěváky v romantických uličkách, hlasy zvonů ve starém městě, ruchy velkoměsta…

 

To bylo pro mě to největší dobrodružství mého života. Sedět ve vlaku Wroclav – Kijev plném mladých lidí, kteří hráli na kytary ruské písně a v Krakově poznat, jak chutná svoboda. Že svobodnější už nemohu být, protože tady si rozhoduji jen já, kde budu spát, kde se najím a kam půjdu. Nebo nepůjdu. Prostě si jen tak budu nenápadně sedět na lavičce uprostřed té krásy a nasávat do sebe tu atmosféru a radost ze života i ze svobody.

 

A protože každý krok, který člověk udělá, má za následek nějaký důsledek, stejně jako každá akce má reakci, mění se váš život už navěky. Poznala jsem tam na společném pokoji pro 6 lidí kluka z Japonska, který takhle sám cestoval také. A protože mě vždycky zajímalo i Japonsko, začali jsme si povídat a zbytek téhle „dovolené“ jsme jezdili spolu. Ukázal mi, že u Krakova jsou obrovské solné doly Wieliczka a na ten zážitek nikdy nezapomenu. Je z něj oční neurochirurg a když jezdí na stáž do Berlína, stavuje se tady. Ale už tu dlouho nebyl.

 

Když půjdete zítra nakoupit rohlíky, může se vám také stát, že potkáte někoho, kdo ovlivní váš život navždycky!

A navíc každý den potkávají lidé svou budoucnost, ale nejsou schopni ji oslovit.

 

Pochopila jsem, že ten chytrý pán z poradny měl možná pravdu. Že já se vždycky úplně zbytečně snažím obětovat pro něco, pro co se obětovávat nemusím, ale dělám to hrozně ráda. Rozkrájela bych se, když vidím, že někoho můžu učinit šťastným. Ale kdybychom se takhle chovali všichni a nikomu nepomáhali, protože k tomu nemusíme nést odpovědnost, jak by to tu vypadalo? :/

 

 

Teď stojím na podobném rozcestí a cítím, že bych potřebovala udělat totéž znovu. Někam se vydat, aby mi to pomohlo zapomenout a začít znovu.

 

Je jedno kam.

 

A cítím, že to udělám, jinak se tu zblázním.

 

Ať už jsem Tom nebo Tereza. Na tom teď nezáleží.

 

Chci teď řešit taky něco jiného, než jen kde mám manželku, proč se probouzím sama nebo kdy mě kdo poníží za to, že mám na uších náušnice…

 

A chci se vrátit svobodná a šťastná a začít zase žít jako dřív život.

 

Hold mě čeká všechno znovu.

 

Pamatuju si, jak to bylo tenkrát na tom konci 90. let zoufalé, jak jsem strašně toužila po lásce a přála si jí! Trápilo mě, že jsem sama a když jsem poznala mojí budoucí manželku, byl to tak krásný a opojný pocit… z toho prostě nemohlo vzejít nic jiného, než ta nejkrásnější holčička na světě… to byl přirozený vývoj. To byl ten druhý způsob štěstí… a ten první vykukoval jen občas, protože ten druhý byl tak silný, že mi dával vše, co potřebuji a nebyl důvod to měnit…

 

Uděláš-li to, udělám to.

 

To se prostě stalo.

 

Proto vykoukl ten první druh štěstí a zařadil se okamžitě na nejdůležitější místo.

 

Došlo mi, že nemám šanci na to začít znovu tentýž život jako Tom. Protože jednou by Tereza zase vykoukla a bylo by hůř, protože by mi bylo po dalších dvanácti letech 48.

 

Vidím to teď na Janičce, jak je nešťastná, že je jí 43. Kolikrát už se vracela, začínala znovu a znovu a snažila se to v sobě zabít… Život utíká… nechci si za deset let říct, že jsem promarnila šanci.

 

Ale nějak se pořád nemůžu nadechnout.

 

Nebo spíš oddechnout…

 

Chtěla bych si přečíst, jak se zbavit toho tíživého pocitu, kdy se mi každý den stýská. Vím, že nejsem první ani poslední, koho tohle potkalo, proto to nějak jít musí. Vím, že čas je lékař, ale mě je smutno teď a nechci tu jen sedět. Chci pro to něco dělat, abych si mohla konečně oddechnout a říct: Je to za mnou. Konečně zase žiju, raduju se a mám proč žít.

 

Pokud to má několik fází (stejně jako když vám někdo zemře), pak bych se chtěla dostat už do té poslední a tím je smíření. Nevím, kudy tam vede cesta a jak se tam mám dostat. Ono to přijde asi samo. Chci aby to přišlo, protože už to nechci řešit. Zaplavuje mi to jiné myšlenky, rozežírá mé pokusy o radost i ničí spánek. Zažere se to do každé vaší představy, do každého snu a úspěšně ničí vaše jakékoliv odhodlání s tím bojovat.

 

Chtěla bych se nadechnout.

Na Islandu pod gejzírem.

Dívat se na ty širé pláně bez lidí a bez světel.

Na velkém izolovaném ostrově.

Daleko od všeho…

A ledový vítr by odvál všechny zlé myšlenky.

Venku leje jako z konve. Za půl hodiny bude půlnoc. Poslouchám si své oblíbené rádio a vkládám sem tenhle obrázek z titulní strany časopisu, který chodí všem zaměstnancům obchodu na celém světě, v jednom z nichž pracuji i já:

 

 

Ten obraz není moc ostrý, protože je to focené mobilem (scanner mám bohužel ve starém bytě), ale jak ten náš podnikový časopis vyjde elektronicky, tak tu fotku vyměním za ostřejší. I tak je to ale vidět. Pěkně mě to naštvalo!

 

Jak píší v tiráži, ta slečna se jmenuje Michaela a pracuje v tomtéž obchodě co já, ale ve Švédsku a jako prodavačka! To je ta nejnižší funkce. Jenže čeho jsem si všimla hned (a tady to není tak poznat, i když trochu jo), byly její úžasně udělané krásné pěstěné dlouhé nehty namalované do modra s kytičkama!

 

Twl to je na mě moc. Nejde tu o závist, ale o něco jiného.

 

Celé dva roky jsem viděla nehty mých kolegyň – taky prodavaček – jak se občas snažily přijít s krásně udělanými do práce, ale ještě ten večer bylo po nich! Tohle je kravina! Ta holka nemůže pracovat v tomhle obchodě a mít takovéhle nehty!!!

Taháte krabice, taháte těžké bedny, celý den je otevíráte, hrabete se v nich, doplňujete zboží. To není práce pro tyhle nehty! Moje nehty po každém závozu jednou týdně byly poškrábané, špinavé, rozřezané… všude na vás číhají ostré hrany papírových krabic, neroztrhnutelné lepící pásky, tuny igelitů, které musíte rulovat, mačkat, likvidovat… stovky kil nového zboží, které musíte vytahovat z těsných krabic a občas přeskládat i 15 nebo 20 kg bedny s křeslama, které jsou v krabicích s tak úžasnými dírami pro úchop, že to žádný dlouhý nehet nemůže vydržet…

 

Slečna Michaela má buď štěstí, že se do ní její šéf zamiloval a nemusí vybalovat (což u nás musí povinně všichni), nemusí se dotýkat špinavých zaprášených (ale někdy fakt brutálně!) krabic, že nemusí z těch krabic vytahovat další menší krabičky, že nemusí vyskládávat 15kg bedny s křeslama před pokladnu tak, jako to dělají u nás všichni…protože v Česku mají ve smlouvě všichni všechno. Všichni jsou si rovni a všichni mají dělat všechno.

 

Jenže (jak už jsem tu o tom mluvila hodně na začátku) jednou jste chlap, tak musíte tahat nábytek z kamiónu, zatímco žena stojí u pokladny nebo v horším případě u dveří ze skladu do prodejny a tam vybaluje ty menší krabičky… ale ani tam nehty nevydrží! To prostě nejde!

 

Kolegyně to zkoušela několikrát.

 

Ještě teď se tam někde válej po skladu.

 

Michaela má nehty, které by v Česku mít nemohla.

 

Má asi štěstí, že bydlí ve Švédsku.

 

A co! Původně jsem tu chtěla napsat jen její křestní jméno, ale když je tak úžasná a nafotila se do časopisu, kde je celé jméno napsané, tak ho sem napíšu taky! A rovnou do titulku! 🙂

 

A slavné Michaele jsem před chvílí napsala na Facebook dotaz, jak je možné, že s takovými upravenými nehty chodí zrovna do téhle práce? Tak uvidím, co mi odpoví, holka jedna švédská! 🙂

 

 

Proč se tak vztekám?

 

Protože kdybych mohla chodit do téhle práce oblékaná a s manikúrou, jakou má Michaela, tak bych tam pracovala ráda! Ale to je v Česku utopie!

 

A netrpí jen nehty. Pokud si během dne nemažete ruce, pak budete večer překvapeni, jak krásně vám ztvrdnou a začnou praskat vysušením a pořezáním od kartónů…

 

Tohle není normální 🙂

 

 

A pak jsem ještě chtěla reagovat na článek o tom chlapovi, co se nechal přeoperovat na ženu a pak zase zpátky

 

Píše tam, že by operace pohlaví zakázal, že transsexualita není vrozená…

Dnes jsem o tom přemýšlela a dospěla jsem k závěru, proč by tedy šestileté děti říkaly, že nechtějí nosit šatičky a svěřovaly se někomu blízkému, že chtějí být chlapečkem? Že chtějí nosit tytéž věci, co jeho bratříček? Proč mě v šesti letech napadlo zkusit si ségry sukni a chytlo mě to tak, že jsem se toho nebyla schopná nabažit následujících 30 let???

 

Vím z vlastní zkušenosti, že to vrozené je. Nikdo mi neříkal, ať se zkusím obléknout jako holka ani jsem to na nikom neviděla ani o tom nečetla. Přišlo to naprosto spontánně. Protože něco nebylo v hlavě vpořádku… a to něco vám stále říkalo, proč ony mohou nosit sukýnky a já ne? Jak se v tom má proboha šestileté dítě zorientovat?

 

A co když to vaše dítě v šesti letech začne cítit stejně a začne vám říkat, že nechce být holčičkou, ale chlapečkem? A nedostanete jí do šatiček ani za nic? Co potom s ní? (Toto je vlastní zkušenost z okolí! Sama nevím, co se s tím má správně dělat, když je dítěti šest!!! Ale sama mám tolik starostí, že na tohle téma asi u Hanky na první schůzce nedojde. Ale stejně bych se jí na to ráda zeptala… Že by to nic neznamenalo? To není rozmar, když je to dlouhodobé… trvalé…

 

A pak přemýšlím o jeho slovech, kde říká, že čím je starší, čím víc cítí potřebu mít rodinu a zapomíná na Samanthu… Přemýšlím opět o mých šancích na lásku jako Tereza (ačkoli se mi chce souhlasit s těmi komentáři, které mě tu tak moc krásně podporují a říkají, že na téhle planetě, zemi, městě je stoprocentně někdo, kdo mě bude chtít). Ale děsí mě jeho slova o tom, jak během 7 let jako žena nebyl schopný navázat žádný vztah – neboť nikdy nebyl přijímán jako žena!

 

Já nechci být přeoperovaný chlap! Já chci být žena! Chci žít normální holčičí život se vším všudy. S rodinou, s dětmi… Potřebuji rodinu k tomu, abych byla šťastná A zůstanu-li po přeměně sama, můj život nebude naplněn… Dosáhnu sice toho, po čem tak toužím, ale k čemu mi to bez lásky bude?

 

Proč sakra pořád tak propadám té beznaději, že mě nikdo chtít nebude?

 

No protože to vidím všude okolo…

Jo, vidím i páry, které spolu žijí… je to úžasné… ale koukněte se na některé dokumenty na youtube (které tu mám i na blogu) o přeměnách. I ten gay si našel přítele, ale slečna, co přemýšlí, jestli se má zbavit pinďoura nemá nikoho. Je sama. A nakonec se stejně odstěhuje ke svému bratrovi… protože nemá šanci na přijetí… (?) Já nevim.

 

Asi potřebuji nejdřív lásku.

Je mi smutno.

Ale už teď nemám téměř žádné šance ji získat! A ani nemůžu jít do vztahu jako Tom, když Tomem nebudu.

Jsem v začarovaném kruhu.

 

Potřebuji lásku, ale nesmím jí teď mít – musím počkat. Jenže tím jak čekám, tím víc jí potřebuji. A pokud čekat vydržím, stanu se někým, kdo ty šance bude mít ještě menší… to je prostě zákon pravděpodobnosti!

 

Pokud jste většina, máte větší šance. Pokud jste menšina, jste v pr….

 

 

Paradoxně v tom všem hnusu, ve kterém se teď plácám kvůli rozvodu a trápím se kvůli malé jsem občas šťastná, protože jsou dny, kdy jsou tu dcerky (7 a 2) mojí ségry a s nimi je sranda. Zapomenu na všechny starosti, i když se mi stýská po malé.

 

Dřív jsem měla malou každý den u sebe v našem starém bytečku. Tam jsem si jí taky užívala a byla šťastná, že jsem s ní. Ale každý den jsem se trápila tím, jak nemohu být Terezou. Pamatuji si, jak jsem byla zoufalá, když jsem třeba týden byla pořád jen Tomem a nemohla si užít toho holčičího světa ani na minutku!

 

Teď jsem už měsíc 24 hodin Terezou. Jsem tak oslovována, akceptována, podporována. Zmizelo tedy trápení s tím, že nemohu být Terezou (i když bych jí chtěla být více „na plný úvazek“ myšleno chodit jako Tereza ven a být tak brána okolím, což teď rozhodně neplatí). Ale k tomu se jednou třeba dopracuji.

 

Jenže proč o tom mluvím… Tím že odpadl důvod k trápení, že nemohu být Terezou, vyplouvá na povrch více ten další problém a tím je rozpad rodiny… Myslím na ně pořád. Manželka mi zásadně nikdy na mé SMS neodepisuje. Mě je to jedno. Když je mi smutno, napíšu jí. Když je mi veselo, jak hezké má nové auto, tak jí to taky napíšu. Ale já, která rodinu vždycky stavěla na první místo vysoko vysoko nad ostatní cíle a hodnoty (včetně peněz nebo kariéry) najednou žádnou rodinu nemám.

A nemám teď vlastně ani svůj byt. Můj prostor, jaký jsem měla ve starém bytě. (Vím, že by se to mělo od září změnit, až se přestěhuji do bytu po sousedce, ale ty pocity mám prostě zrovna teď a trápí mě.)

 

Celý život něco budujete. Chcete mít své jistoty a nepřijít o ně. A najednou nemáte nic. Prostě vůbec nic! Co z mého „starého“ života zůstalo v tomhle „novém“???

 

Jen Tereza.

 

Tereza je kráva.

 

Všechno zničila.

 

Stálo jí to za to?

 

Já vím, ona za to nemůže.

 

Co neměla dělat???

Chtít být sama sebou a zůstat tam kde byla nebo všechno zničit, aby být sama sebou mohla?

Copak to nešlo udělat šetrněji?

 

Až se prodá náš starý krásný byt, ani jeden si z toho nový byt nekoupíme! Je to všechno děleno dvěma! Tak nějak se nepředpokládá, že se to jednou bude rozdělovat. Byt je pro oba. Pro rodinu. To je smysl existence takových bytů. To je zázemí, které je nedělitelné! Ale vy ho musíte rozdělit…a s ním všechno… a co nedostanete, o to přijdete…

 

Nechci být mužem.

Nechci být ženou.

Nechci být transsexuálem.

Nechci být člověkem.

 

Jako muž řeším ženu. Jako žena budu řešit lásku. S láskou budu řešit svoji transsexualitu a jako transsexuál řeším, proč jsem vůbec člověkem…

 

Ale já nechci nic řešit.

 

Já chci ráno vstát. Jít do práce. Přijít z práce a obejmout manželku. Dítě mi skočí kolem krku. Koupím chleba. Dáme si večeři. Večer v posteli si popovídáme. O víkendu si někam vyjedeme.

 

No není to nuda?

 

Jasně.

 

Tohle je mnohem zajímavější…

 

…ale mě to nebaví.

 

Chci svojí nudu.

 

 

Kdysi jsem hodně jezdila na kole. Měla jsem úplnou náhodou poznanou kamarádku, se kterou jsem si opravdu rozuměla. Jednou jsem za ní na kole přijela do Českého ráje. Přes noc. Vzala mě na takovou obrovskou hodně svažitou louku, na kterou jsme si uprostřed horkého léta skoro před půlnocí sedly a koukaly se na hvězdy. Všude voněla tráva, cvrčci cvrkali a jinak ticho, tma a paprsky měsíce.

Povídaly jsme si. O ničem důležitém. Opravdu jsme si jenom povídaly!

A pak jsme se po delší chvíli sebraly a odešly zpátky do chalupy.

 

Za pár let mi došlo, že se tam odehrála má nejšťastnější chvíle mého života.

Ale tenkrát jsem to tak nebrala.

Neuvědomíte si to hned. Dojde vám to všechno později.

 

Byl to moment naprostého odprostění od všech existujících starostí! Absolutní svoboda! Mimo časoprostor. Jen vesmír a my.

 

Bylo pak hodně důležitých momentů, které pro mě byly šťastné (např. narození dcerky a překonání všech těch jejích útrap), ale tam byly pořád ty starosti. A velké. Na té louce ne. Už nikdy jsem tak absolutně bezstarostnou chvíli nezažila…

 

A mám pocit, že je to čím dál horší. Že jakmile vás vykopnou ze školy, všechno začne být horší a horší… víc starostí, hledání řešení, jak přežít…

Je dobře, že nám ve škole nebo doma v mládí neříkají, jak těžký život nás čeká. Protože jinak bysme se na ten život vykašlali a to nesmíme.

 

Jak to souvisí s tématem tohoto blogu?

 

Že ač se pořád za něčím honíme, stejně jednou bude náš život jen dva datumy na náhrobku. Tak proč nemít víc takových původně bezvýznamných, ale nakonec absolutně bezstarostných chvil na louce pod hvězdami? Proč to nejde? Co děláme špatně? K čemu nám jsou okamžiky štěstí, které nám dusí jiné a jiné starosti?

 

Řešíme sto věcí najednou každý den! No schválně se zamyslete, co všechno máte na starosti!

 

A aby toho nebylo málo, pořád se na nás nabalují další.

 

Vzdávám se.

Ale je mi to k ničemu.

Bez milosti tenhle život musíme dožít.

Zbytečně si ho někdy komplikujeme… protože jsme hnáni společností, tradicemi, etikou…

 

My ovce – s pořezanými nehty z práce…