Palác zaslíbený

Už mám nervy.

Je sobota.

V pondělí vkročím do tohoto domu v Praze v Žižkově, U Rajské zahrady 12, který jsem teď podrobně prozkoumala ve StreetView na Googlu (zatím jen zvenčí, ale v pondělí i zevnitř :):

 

 

Tak tohle je ten palác, kde se mění lidské životy, lidé tam vcházejí s obavami a vycházejí šťastní (nebo ještě zoufalejší, než předtím). Hned pod tímto domem je hospoda Belzepub s přímo pekelným vyobrazením i zvenčí, takže peklo je hned vedle 🙂 Peklo u Rajské zahrady! No hlavní je, že to město je Hlavní. 🙂

 

Kousek odsud je také žižkovský vysílač, který mě odjakživa přitahoval a vždycky jsem se tam chtěla podívat, takže plánuju, že až jednou v euforii vylezu ven, navštívím ho. (Né si skočit! 🙂 Ale ráda bych s někým…protože samotná se nemám s kým dělit o zážitky…

 

Je to do kopce (nebo vlastně z kopce), budu splavená, vyklepaná, musím ještě vymyslet, kde zaparkuju, protože až takhle hluboko do centra Prahy autem nevkročím, ale to znamená, že budu muset jet metrem a to znamená, že se nemůžu obléknout tak, jak bych byla schopná jet např. v autě… vůbec nevím, co si vezmu na sebe. Už asi 14 dní se mi hlavou honí věty, kterými začnu. Představuju si, jak to tam bude vypadat, jak bude vypadat Hanka (přestože jí znám z televize), jak se bude tvářit, jak se bude tvářit sestra, jak moc budu zklamaná nebo naopak šťastná? Nebo se nic nevyřeší a budu muset k Weissovi, takže zase další čekání…

 

Ten dům je divný. Mám k němu respekt. Bojím se vzít za kliku. A to je teprve sobota.

Neměla bych si to tak brát, ale zase mě to pohlcuje, jako když si jdu koupit na desátý pokus sukni do obchodu… jenže neudělám-li to teď, budu to muset udělat příště a znovu prožívat totéž nechci, potřebuji aby se to pohnulo. Potřebuji další krok. Pro mě ten nejdůležitější…

 

Co když mě Hanka vyhodí, až řeknu slovo rodina? Řeknu jí, že mě manželka opustila, že nemám co ztratit a že jsem rozhodnutá. Co když nejsem transsexuální? Děsí mě to! Pan Weiss (bůhví kdy) udělá na papír čáru, po hodinovém výslechu s nejintimnějšími otázkami, jaké mi kdo pokládal, mě tam zakreslí a řekne: „Tady je transvestitismus, tady je crossdresing, tady je transsexualita.“ Vy jste někde tady… Kde? On to přeci musí vědět lépe než já, když o mě rozhoduje. Co když řekne ne? Má na to právo? Nejsme v Argentině, kde stačí chtít a jde to. Tady neexistuje právo na volbu pohlaví. Jo jasně, musí vyloučit schizofrenii, nesmí se to uspěchat, nesmí dojít k omylu, nesmí být zahájena hormonální terapie v případě transvestitismu a crossdresingu… Hanka nemá ráda ufňukané lidi. Což snad nejsem, musím se vzchopit. Nemůžu se ani vzmužit 🙂 Jedině vzženit 🙂 Mám po krk všeho mužského!

 

Kolik bude v té čekárně lidí? Jak dlouho tam budu čekat? Kolik lidí tam potkám? Budu schopná mluvit? Co si mám vzít na sebe? Jak mám začít? Mám toho tolik sepsaného, na co se musím zeptat, že mi ta hodina nebo kolik to je nebude stačit.

 

Zrovna dávají na ČT1 český film z r. 1981 „Po rozvodu“… Joo ideální film na pozvednutí nálady 🙂 Pamatuji si, jak jsme na ten film kdysi dávno koukali s manželkou a říkali si, že tohle se nám stát nemůže… Svým způsobem to byla pravda, protože k nevěře (o kterou v tom filmu jde) nikdy nedošlo. I po 30ti letech je všechno stejné a lidé reagují stejně se všemi svými pocity, výčitkami, smutkem… ale také začínají nové životy…

 

Jaký bude ten můj?

 

—————————–

Takže jsem po hledání možného místa k zaparkování v Žižkově dospěla k názoru (a vyčetla z diskusí), že když nemám tu jejich pražskou parkovací kartu, tak v Žižkově nezaparkuju… Tam dokonce ani supermarket Albert nemá parkoviště! Ale od něj je to půl hodiny pěšky. Takže musím na záchytné P+R parkoviště, kde je parkování za 20 Kč na den a odtamtud metrem A na stanici Jiřího z Poděbrad. Což mě zklamalo, protože tím pádem si nemůžu vzít balerínky, co jsem chtěla a k tomu nějaké hezké dívčí tričko, protože jedu sama a na tu tlačenici v metru tváří v tvář s ostatními lidmi fakt nemám nervy… :/