Čtyři možnosti
Obrázek vyjadřuje můj současný stav.
Napadl mě na dnešní cestě k soudu, kde už nervózně čekala manželka.
Nemůžu už dál.
Nemůžu se soustředit vůbec na nic.
Nevidím žádný smysl tohoto života.
Ještě před půl rokem tu byla dcerka, smála se, manželka se mnou mluvila, můj život byl naplněn rodinou, jistotami, prací a láskou… Večer čaj u televize, probírání všedních zážitků, smích, polibky, podpora při jakémkoliv trápení…
Každý den mohl kdokoliv vidět úsměv na mé tváři.
…teď nemám ani ten úsměv, ani práci, ani byt, ani malou… ani lásku… žádné jistoty… vůbec nic.
Soud mi dnes (i přes naší původní doloženou vzájemnou písemnou dohodu s manželkou) stanovil tak vysoké výživné, že mi peníze na účtě dojdou kolem října, pokud neseženu práci.
Pak půjdu sedět za to, že výživné neplatím. Tím se aspoň vyřeší moje situace s bytem, s prací, s penězi…
Tohle ze mě udělalo mé jediné rozhodnutí??? Pak na tom nevidím nic dobrého. Zničilo mi život.
Byt, který nedokážu prodat, protože je přeci „náš“ a taky rodným bytem dcerky vyřeším tak, že svou polovinu přepíšu na dcerku. Soud to totiž shledá jako přínosné pro dítě a budu tím mít byt vyřešený. 675 tisíc za manželky polovinu nemám šanci teď splatit. Jedině lichvou, ale tím se tak akorát poženu do záhuby ještě rychleji než teď. A dcerce dám všechno. Nepotřebuji nic. JEN JÍ!
Práci už obesílám ve všech okolních okresech s dojížděním do 1 hodiny, budu se asi muset vrhnout na Prahu, kde to mám s dojížděním 2 hodiny.
Nemám si ani komu postěžovat. Můžu kamarádkám nebo mamce, ale já potřebuji lásku… ten jediný cit a pud ze všech nejsilnější dokáže překonat i ty nejtěžší překážky. V mém srdci je prázdnota.
Místo jakéhokoliv vstřícného kroku (mít malou kdykoliv budu chtít), mě manželka vyrazila u soudu dech návrhem, že chce sepsat písemnou dohodu, protože potřebuje, aby bylo každé mé vyzvednutí dcerky nahlášeno minimálně 2 dny předem. Přitom kdyby řekla, že třeba zítra nemůže, tak bychom se domluvili prostě na pozítří. DOMLUVILI!
Zítra jsme měli jít s malou na další výlet. Manželka o tom ještě nevěděla. Takže teď musí manželka malé nějak vysvětlit, že nemůže, protože to není nahlášené dva dny předem! Absurdní. Tomu se říká stejné právo otce i matky…
Smysl mého života je moje dcerka. Nestačí mi půl den týdně. Potřebuji jí vidět denně jako dřív. Číst jí před spaním pohádky.
Nemocenská za červen a červenec mi dorazila 24.8. na účet.
Prý proto, že na doloženém dokladu bylo nečitelné jedno číslo, protože zmokl.
Všechny mé dluhy jsou poplaceny, na chvilku už nejsem neplatič.
Celý život toužím po lásce. Pak jí najdu, buduju život, byt, rodinu. Žiju pro tu rodinu.
Starám se co můžu. Chodím do práce, nekradu, nikoho nebiju, nepiju, věrnost je moje heslo…
A kde jsem?
K čemu vám je, že se snažíte být svědomitým manželem? Věrným a vzorným? Pozorným a starostlivým???
Nedokážu to pochopit.
Tlačítko „pause“ (nikoli stop) je už stisknuto a teď se snažím nadechnout. To tlačítko zůstane stisknuté do 22.11. a pak … buď „play“ nebo „stop“. Kéž by chtěl někdo zmáčknout „end“!
Nevím jak dál.
Nedokážu řešit prostě tolik věcí najednou.
A do toho vzpomínky. Neustále mě pronásledují. Ve starém bytě, na místech, kde jsme byli s manželkou, kde jsme si hráli s malou… Nemůžu se toho zbavit. Přichází samy. Nenávidím v sobě tu obrovskou lásku, která ve mě je vůči manželce ještě z minulosti a která mi to teď vše akorát komplikuje. Pro ní jsem jen pošuk, co jí píše přitroublé smsky plné mých pocitů, které absolutně ignoruje.
Po dnešku u soudu nevidím jediný světlý bod v mém životě.
Netoužím po ničem. Jen po dcerce, po rodině, po jistotách.
Stav, který naprosto zničil Terezu tak, jak to ještě nikdy v životě nezažila a nemůže se tomu bránit.
U moře se mi všechny myšlenky v hlavě hezky srovnaly, vznikly nové naděje, nové sny, ale Tereza tam nebyla.
Já nevím proč.
Nedělám závěry.
Mé emoce pracují za mě.
Po dnešku se vidím v kriminále za neplacené výživné, za neplacené nájmy, za neplacené úvěry. Vidím se bez bytu jako bezdomovec. Vidím se bez lásky, bez dcerky, bez života…
I ty naděje už jsou pryč. Dneska odešla ta poslední.
Urvat co nejvíc! Na výživném, na bytě, na mě.
Jak by bylo manželce v mojí situaci? Kdyby nad tím přemýšlela, tak tu teď nepíšu tohle.
Jediné mé rozhodnutí a všechno je jinak.
Nemáte nic.
Ponaučení pro ostatní.
Radost už skončila, teď je na řadě trest za to, že žiju.
A všem se omlouvám, že musí číst zrovna tohle.
4 Comments
Aňula
Některé věci sice nejsou zrovna lehké k dosažení, ale jsou MOŽNÉ. A cesta za štěstím, o kterém jsme přesvědčeni, že je tu pro nás, není nikdy lehká. Popravdě bych řekla, že se ta správná cesta pozná tak, že jsou na ní trampoty… NEMALÉ! Možná proto, že podle hesla "co tě nezabije, to tě posílí" bude naše štěstí o to větší, když k němu dojdeme posílení a zkušení.
Tereza
[1]:
Aňula
[2]: To chápu. Ale je důležité vědět, že tam ten světlý bod je. Začátky jsou těžké, ale je lepší začít, než se užírat "jaké by to bylo kdyby"… A kolikrát ten první krok je to nejtěžší, protože ten je jenom na nás a zbytek už je i na okolnostech, které můžou i pomoci. Někdy má člověk nějaké řešení přímo před sebou, ale neuvidí ho hned. Třeba za chvíli, třeba zítra.
Angelina
No asi to neni zrovna k tomuhle prispevku, ale aspon mas Terka odvahu, ktera me chybi. Uz ve 2 letech sem nosil(a) saticky po matce a nechtela je ze sebe sundat. Ve skole vsem pro smich z milionu duvodu, klasika. Nebavi me sport apod. Koukam po zenskejch jen proto, ze me zajima co maj na sobe (a boty) a jak by mi to sluselo. Mam s partnerkou 3 deti, za 15 let co sme spolu sem nebyl s jinou zenou, ale byla sem s par muzi. Chvilema mam pocit ze mi hrabne, nebot porad mam pocit ze mam malo deti a uplne me to zzira, jenze to je asi tom, ze sem si je neporodila a asi by to moc neslo. Desim se toho, ze kdyz dojdu tve odvahy, budu psat blog ne nepodobny tomu, co nyni ctu. Tak, ty Terezo potrebujes poradit? 🙂 zkus neco poradit me, prosim, treba se pak z toho nezblaznim. PS: si celej zivot myslim, ze to treba nejak prejde, ale cim sem starsi (34) tim je to horsi. Chce se mi smat i brecet najednou a mam depky jak svina. Myslim ze chapu zensky, ktery nemuzou mit deti viz nez kterakoli jina rodici baba. Kazdy/a ma neco. Pa a hodne zdaru, budes ho moc potrebovat, taky.