Malá holčička má velké trápení

Psala jsem o ní 13.5.2012 v článku „Den matek, můj coming out a malá Markétka“.

 

Je to na první pohled úplně normální malá 7letá holčička, které tu říkám Markétka. Ve tváři není až tak jemná nebo holčičí, ale vyloženě klučičí taky ne. Má dlouhé vlasy a od babičky udělané dva culíčky. Jediné, co je na ní růžové jsou částečně ponožky. Do ničeho jiného, co má růžovou barvu, se dostat nedá.

 

Dnes jsem měla tu čest jí poznat, protože přijeli k babičce (sousedce) a dcerka mojí ségry si s ní tady hrála:

 

„Budeme mušketýrky Barbie! Chceš růžové nebo modré šaty?“

„Já? …. Modré…. anebo… já nechci šaty!“

 

„Co si přeješ k narozeninám?“

„Vrtulník!“

„Noo ona si s těma panenkama stejně nehraje, takže dostane vrtulník…“

 

 

Hrají si se stavebnicí Merkur. Hrají si na obry v bazénku. Hrají si na pískovišti. Je to normální holčička… dokud nenarazíte na otázku dívčí identity… brání se i nepatrným detailům. Čekala jsem nenápadně na ty detaily. Potvrdila mi je svým chováním.

 

Nehraju si tu na psychoanalytika.

 

Pozoruji malou holčičku, která si žije svůj spokojený život…až do té doby, než narazí… než jí zase vlétne do hlavy to velké trápení, kterému nerozumí a nechápe jej. A nechápe jej ani okolí. Ty jsi přeci holčička! Nechceš nosit šatičky? Nevadí, tak nos teda kalhoty no, co s tebou máme dělat.

Má to v sobě, vidím to na každém kroku. Ale nikdo o tom nemluví, nikdy to neřeší.

Když 16ti letému chlapci napíše psycholog, ať se zklidní, že jeho transsexuální pocity jsou pouze „experimentováním chlapců v tomto věku“, tak nemůžu čekat, že se někdo bude věnovat 7leté holčičce, která zatahá mojí mamku za ruku, když jdou spolu nakupovat a z ničeho nic jí řekne: „Teto, já chci být kluk.“

 

Vy byste své 7leté dítě poslouchali? Kam byste šli? Co byste s ním udělali?

 

Promluvila bych si s ní. Jakmile by dítě získalo důvěru, ulevilo by se mu a všecko by mi řeklo (jako rodičovi).

 

Zrovna dnes jsem nebyla zrovna moc žensky oblečená ani nalíčená, takže jsem jí nemohla jít příkladem k zamyšlení, proč já – muž zevnějškem – jsem oslovována jako Tereza (dnes neoslovována nijak), hovořím v ženském rodu (toho si nevšimla), proč můžu být ženou, když jsem muž?

Já nejsem ta, kdo má právo tohle vyřešit, přestože jí moc dobře rozumím.

 

Malá holčička má velké trápení.

 

Ale jako malá holčička nevím, co je to transsexualita, neumím tohle slovo ani vyslovit a nikdo se o tom se mnou nebaví. Neříkám, že je tím, kým si myslím, že je. Protože nemám právo jí analyzovat. Já jí jen vidím svýma očima. A moje mamka taky. Tím ale výčet osob, kteří jí chápou, končí…