ČSSN
Českou správu sociálního zabezpečení (ČSSZ) bych nejradši přejmenovala na Českou správu sociálního nezabezpečení (ČSSN)… Protože já tedy rozhodně od června nezabezpečená jsem, ačkoli být mám podle zákonů této země…
Včera jsem si došla pro dcerku pěšky 16 km a myslela jsem si, že dojdu i zpátky, ale po 8 km na výletě v lese s ní už jsem to fakt nedala a došla jsem si slastně 3 km na vlak.
Manželka mi nabídla, že mě zpátky odveze, ale pak mi došlo, že to jen kvůli sobě – „aby se neřeklo, že já musím chodit pěšky, že mi jí ani nepřiveze, když není na naftu“… Prý proč jsem si neřekla, že by mi jí přivezla! Dvakrát jsem jí psala, že nemám nemocenskou za červen a že bych musela pro malou jedině pěšky (což jsem taky udělala) nebo by mi ji musel někdo přivézt. Ale bez vzájemné komunikace to jde těžko.
To je jedno. Výlet to byl hezký. Ještě teď mě bolí nohy, ale jdu zas ven. Je tam sluníčko. A javorové listy už začaly opadávat… i těch 19 stupňů a ten vítr je takový jakoby podzimní…
A jak se večer usínaloooo! Už jsem na to přišla, jak usnout 🙂 Ten den se musím totálně zhuntovat 🙂 Fantazie prostě! 🙂
Nabídla jsem manželce, že odkoupím její půlku bytu, pokud se mi podaří teď získat jedno opravdu dobré zaměstnání. Já ten náš krásný byteček prostě nedokážu prodat. Nesnesla bych, že všechno, co jsme tam stvořili, si teď užívá někdo jiný. To nejsou jen zdi, podlaha a okna… ten byt má duši a patří k mému životu.
Splacené bych to měla, až mi bude 64… :/ Manželka totiž trvá na přesné polovině ceny, za kterou teď byt za nadhodnocenou částku prodáváme. Nikoli za cenu obvyklou. Jo, dobře to dělá. Urvi co jde.
Zbýval nám už jen jeden rok a měli bychom splacené všechny možné půjčky… na byt, na auto, na plastová okna… prostě po 10 letech konečně konec závislosti na bankách a se dvěma příjmy bez dluhů by se nám krásně žilo… malá by měla hezký život a my taky, i na dovolenou by bylo. Odpočítávala jsem teď ty poslední měsíce každý den a těšila se, jak se už brzy budeme mít dobře…
A teď? Zadlužím se do svých 64 let šílenou splátkou. Byt sama neutáhnu. A těžko do něj během příštích několika let dostanu někoho, kdo bude milovat mě a já zase jeho. Čeká mě živoření. A proč? Protože jsem žena! Nějak mi to hlava pořád nebere… Příliš mnoho rovnic, která nemají řešení.
Napadla mě ještě jedna možnost, jak ten byt dostat, ale je dooost ujetá a za hranicí zákona jako ta nejzoufalejší varianta faakt dost velkých zoufalců (jakým já snad zatím nejsem).
Pokud by se mi podařilo úplně normálně regulérně ukradnout 675.000, tak je rychle dám manželce, byt bude můj a pak už budu jenom čekat, až mě chytnou. Budu sedět doma a jak zazvoní tak řeknu: „No konečně! Kde jste takovou dobu byli!?“ 🙂 Proběhne soud, já půjdu sedět, bude mi fakt hnusně a budu muset tu částku samozřejmě splácet, ale ten byt bude už můj a nikdo mi ho nevezme!
Znovu se seznamovat, znovu se oťukávat, znovu poznat její rodiče, znovu řešit bydlení, znovu si zvykat na tchýni (to je jako když vám někdo po 12ti letech naservíruje prostě novou mámu!), znovu starosti jiné rodiny a jejích příbuzných a příbuzných těchto příbuzných… Oslavy narozenin a svátků u nové rodiny, řešení mojí dcerky, řešení nového dítěte… Už mi není 20, aby se dalo začít zase od začátku… Vytrhli mě ze všech jistot a ze života a já nevím, jak se to dál dělá…
Tereza teď plánuje vypadnout na 4 dny k Baltu na písečné duny, hned potom na víkend (s rodinou) do Krkonoš. Přijde na jiné myšlenky. Bez techniky v úplně jiném prostředí. U moře. A sama.
Łeba (PL)