Vypadni

 

„Dáš si čaj?“

„Jo, dala bych si černý s mandarinkou.“

„Tak já ho jdu uvařit. Nedáme si ještě něco? Honí mě mlsná.“

Sednu si k Tobě na gauč a pustíme si televizi.

Krásně Ti voní vlasy. Vím, že si je ještě půjdeš vyfoukat.

„Máš hrubé ruce, chceš je namazat a namasírovat?“

„Tak jo. To budeš hodný.“

„Malá už spí?“

„Ještě před chvílí koukala, ale už je ticho.“

„Dneska chtěla přečíst tři pohádky!“

„Já vím, že se jí nechtělo spát. Ležel jsem tam u ní a hladil jí ručičku. Nechtěla mě pustit.“

„Ráno zase bude to její: Krásné ráno raníčko, venku už je sluníčko! Vstávejte!“ a hupsne nám do postele.

„Ten Tvůj koláč je výborný! Dám si ještě!“

„Pustíme si něco napínavého?“

„Tahle noční košilka Ti moc sluší.“

„Vůbec se mi nechce spát. V telce nic nedávaj. Nepůjdeme si povídat do postele?“

„Tak jo.“

 

„Už je půlnoc, měli bysme spát.“

„Když mě se nechce, jak se tu řehtáme.“

Vezmeš mě za ruku.

Přitisknu se k Tobě.

Vlezu Ti pod peřinu.

Malá spokojeně spí.

Venku za okny občas projede autobus.

Měsíc osvětluje naši postel skrz nesklopené žaluzie.

„Voníš!“

„To je ten nov krém na ruce.“

„Jéé, tady je teploučko…“

 

„Dobré ráno!“

„Krásné ráno, lásko.“

Polibek.

Pohlazení.

 

 

U vašich.

Díváme se na televizi, chroupeme u toho dobrůtky.

Malá už spinká.

„Půjdeš mě vyprovodit? Pojedu spát domů, tady se tak nevyspím.“

„Pssst, až nevzbudíš malou!“

„Tak ahoj.“

„Neodjížděj od nás. Prosíííím!“ díváš se na mě těma krásnýma, ale smutnýma očima.

„Dobrou noc.“

„Zůstaň tu s námi přes noc!!!“

Odjel jsem.

 

 

 

23.8.2010 21:22 – týdenní školení v Praze

„Doma je bez tebe prázdno. Malá spinká, je moc hodná, přečetla jsem 2 pohádky, zavřela očička a hned spinkala. Tak se taky hezky vyspinkej. Pusinku a dobrou noc.“

 

23.2.2007 20:50 – narození dcerky

„Lásko moje, právě odjíždíme z Ústí. Viděli jsme tebe i miminko. Je krásný. Zítra budu volat ráno na jip optat se na vás oba. Slíbili mi, že mi tě dají k telefonu, je mi bez tebe smutno, ale důležitý je, abyste byly vpořádku. Miluju tě! Tvůj T.:*“

 

13.6.2007 13:10 – konečně si malou vezeme domů

„Miláčku, já jsem tak šťastný, že si to ani neumíš představit Letím už pro auto a tak strašně se těším! pusinku!“

 

30.8.2009 8:10 – malou vezou do Motola

„Miláčku až to půjde zavolej. Jsem už tady, budu u výtahu v 5.p.“

 

9.8.2011 – poslední šance…

„Jen jsem ti chtěla napsat, že tě miluju a mrzí mě, když se takhle chováš a „hledáš“ jinde. To opravdu bez toho nejde? Neumíš být jen s námí? Chybíš mi a je mi úzko. Těším se, až budeš s námi doma. Pusinku“

 

4.6.2012 23:44 – konec

„Je mi tu zima. Já chci svojí postel v našem krásném bytě vedle své manželky a dcerky…“

 

 

 

Já nemůžu hledat partnerku.

Protože v každé, kterou vidím, cítím manželku. Hledám svojí manželku…

Říkám si: „Nebudu hledat nikoho.“

Ale nejde mi to.

Strávím hodinu prohlížením cizích fotek na facebooku.

Žádná nemá takové oči jako ty, žádná nemá takové vlasy jako ty. Hodně z nich kouří. Tys nepila ani pivo, takže mi Tvoje polibky vždycky chutnaly…

Já nechci jiné dítě. Nechci ani nové dítě. Já chci MOJE dítě.

Je mi tu zima. V noci ještě větší. Musím spát ve svetru.

Chci zpátky svou postel a teplý prosluněný obývák. Náš obývák.

 

Nemám práci. Nemám peníze. Nemám byt. Nemám dcerku. Nemám manželku. Nemám lásku. Nemám naší 10tiletou kočičku, která se vždycky tulila o nohy. Nemám víkendy u vašich na zahradě plné smíchu. Nemám naše společné výlety. Chceš prodat náš byt dřív, než budu mít vůbec šanci získat dobrou práci, přečkat zkušební dobu a zažádat si o hypotéku. A do důchodu se zadlužit. Ty nejsi Ty. Otočila ses proti mě zády a já se tu kvůli Tobě trápím. Nechápu se. Štve mě to. Děsí mě to.

 

Nějak mi ta rovnice nejde narovnat. Všechno je na mínusové straně. VŠECHNO!

 

Těším se k Baltu, až se tam postavím na to tolik let vysněné mořské molo a podívám se do těch vln…

A kolem mě bude poletovat racek stříbřitý, který se vznáší nad dunami a modrou vodou. Uprostřed písečných přesypů, které jsou vidět i z vesmíru a já tam budu stát uprostřed a dívat se do nekonečné dálky…