Básnička: Vrána

16. 12. 2012 / 13:08 / 3 Comments

listopad 1998, Ostrava – Martinov, ubytovna s okny u topolů se zasněženými větvemi s výhledem do polí v dáli.

30 cm sněhu v ulicích i na chodnících, které nikdo neuklízel.

Na jedné té větvi seděla vrána. Byla tam úplně sama a skoro se nehýbala.

V mojí hlavě bylo v té době plno ideálů. Bylo mi 22.

Že si tam najdu práci, že tam najdu lásku…

Stýskalo se mi po Ostravě, po tramvajích, po lidech, kteří mě tam rok doprovázeli při mém studiu…

Té vrány mi bylo líto.

Byla tam tak sama…

Hýbala se vůbec?

Vrána

Vrána na zasněžené větvi

ospale, ale přísně hledí

na sníh, co padá okolo,

tiše kráká a jen tak sedí.

Obloha spí v temné šedi,

snad ani slunce dnes nevyšlo.

Na černou vránu hustě sněží,

zaboří svůj zobák pod křídlo.

Je ospalá a nemá sílu,

na jejím temeni září sníh.

Přitiskla svou hlavu k tělu,

je zima, zůstala sama ve větvích…

3 Comments