Skřivánku můj

Představ si, že mám Kačenku já.

Že je Štědrý večer, Ty jsi bez ní a druhý den mi napíšeš sms s otázkou, jak si Kačenka večer užila a jak se jí líbily dárky? A tahle otázka zůstane nezodpovězená. Stejně jako spousta dalších podobných, na které se Tě ptám.

 

Jak by se Ti to líbilo?

 

Nevnímáš mě. Ignoruješ mě. Neexistuji pro Tebe. Říkáš, že nic nemáš, ale máš přeci Kačenku! Já nemám ani jí… Nemůžu se dočkat, až si pro ní zase přijedu. Chtěl bych jí mít taky každý den jako Ty.

 

Je Ti úplně jedno, co cítím. Už půl roku se na mě zlobíš a nezajímá Tě, jak mi chybí (chybíte). Přál bych Ti jeden den v obrácené roli. Kdy Ti nikdo neodpovídá na otázky, jak se Kačenka má, kdy Ti suše sděluji, že si jí nemůžeš vzít po Vánocích, protože přijede návštěva, která jí chce vidět, kdy v momentě, kdy mi ji předáš a já si jí odvážím domů a Tobě je tak neuvěřitelně smutno Ti ještě zavolám, abych Tě dodělal a seřvu Tě, co sis to dovolila jít s ní k mojí mamce…

 

Nechceš se dívat mýma očima. Nechceš mít se mnou už nic společného. Tahle fáze je nekonečná a já si přeju, aby už skončila.

 

Hrál jsem si s jednou svojí starou písničkou…

…ale ten videoklip jsem odsud po 24 hodinách znepřístupnil. Kdo chce, najde si to na youtube… Kdo nechce, tak toho tu tím nebudu aspoň otravovat, aby se necítil trapně a nemohl mi pořád připomínat: „Vidíš vidíš, já ti říkal, nenech si utéct takovou hezkou ženu…“ a podobně.

 

 

Tak aspoň ten text.

 

SKŘIVÁNKU MŮJ

Jsi skřivan nad polem,

co vítá mě a zdraví.

Stříbrným potokem,

co žízeň mojí krátí.

Sněhovou vločkou,

co padla mi do vlasů.

Myšlenkou bez konce,

dnem plným úžasů.

 

Jsi slunko nad hlavou,

co hřeje moje tváře.

Otočenými listy

mého kalendáře.

Hlaďoučkým oblázkem

do dlaně vtisknutým,

písničkou z radosti,

básní, co neumím.