-
Sobotní dopoledne
Zůstatek na mém účtě už nekontroluju, protože jsem se včera odhodlala slušně zeptat na sociálce, proč mi ještě nepřišla nemocenská za červen, když už je srpen. Ta slečna se úplně lekla, že je to divné takhle dlouho bez nemocenské a zjistila, že paní doktorka napsala nějaké špatné číslo na „lístek na peníze“, který já musím posílat zaměstnavateli do Prahy, ten na pražskou sociálku a tam mi stopli výplatu nemocenské proto, že to číslo nesouhlasí s čísly na ostatních dokladech, takže poslali ten doklad zase zpátky doktorce a čekají, až ho opraví a pošle na tu sociálku opravený. A prý okamžitě peníze dostanu.Jenže fór je v tom, že jsem to zjistila 3.8. a to zrovna doktorka nastoupila na dovolenou, která trvá až do 17.8.!Tak se jenom modlím, aby to stihla vyřídit ještě před odjezdem na dovolenou, jinak teda fakt nevím…Nemám za co jet ani do Prahy k Hance, musím poplatit už milión poplatků, nemůžu ani pro malou 16 km odsud – leda pěšky!Ale tyhle starosti mi kompenzují jiné radosti.Napsala jsem švagrové sms s přáním k narozeninám. Ona byla vždycky v pohodě a brala mě, přestože o mě věděla, že se převlékám… A vyměnily jsme si teď pár smsek, takže jsem ráda, že jí tak neztrácím, protože jsem jí měla (a mám) ráda.Do toho jsem si včera večer na seznamce psala s Katkou z Prahy… nějak jsme si padly do noty… a pokračujeme ještě dnes…A další milý človíček, který mě strašně těší, je Pavlínka z Brna. Obdivuji to její nadšení! Nebýt z Brna, tak už teď sedím někde u ní na čaji a povídáme si 🙂 Píše pro internetový magazín a poprosila mě, jestli bych jí neodpověděla na pár otázek. Tak jsem řekla že jo a nadchla jsem se taky. Osvěty není nikdy dost! A já problém s otevřeností nemám. Jen tak můžu přežít tenhle zpackanej život. Skrývala už jsem se dost dlouho…Oni opravdu ještě existují lidé, kteří vás neodsuzují a kteří vás naopak ještě chtějí poznat!Každé milé slovo je pro mě pohlazením. -
Objevuji nový svět
Ach bože!Tolik krásných dívek jsou lesby (musím nám říkat tímhle divným slovem?) nebo bisexuálky!!!Jsem z toho překvapená.Objevuji nový svět.A začíná se mi líbit…Akorát mě štvou některé zažité mužské vzory chování……já měřím 177 cm, napsala jsem jedné slečně, která měří 178 cm, že je o 1 cm vyšší, že si budu muset vzít podpatky! 🙂A víte co mi odepsala?„Proč?“Jo přesně! Proč? Pak mi to došlo. Vždyť ona je taky žena! :))) Tady se nehraje na výšku jako mezi mužem a ženou :)))Je to legrační, poučné a baví mě to.Je to krásné! -
Minulosti se nezbavím
Teď jsem přišla z města.Je tam vedro na padnutí.Měla jsem fakt náladu pod psa a třískala dveřma u auta, přičemž za to vůbec nemohlo a teď mě to mrzí.Ale všichni lidi mi byli ukradení, takže jsem si tak trochu rázným krokem vkročila na poštu, kde jsem chtěla výpis z rejstříku trestů a tam to samozřejmě vždycky trvá, tak jsem si začala číst ty jejich letáky a ta paní (co na to vůbec nevypadala) se se mnou dala do řeči 🙂 Tak jsme si postěžovaly na to, jak je Česká pošta přehlcená všemi možnými blbostmi, co teď prodávají a musí to všem nutit na přepážkách… jako třeba pojištění, účet, noviny, Balík do ruky… to už mě vážně štve – já tam chodím několik let, ale až za poslední měsíce mi vždycky vnutí Balík do ruky. Já jim neustále opakuji, že Balík do ruky je o 40 Kč dražší než cenný balík a trvám na svém. A oni se na mě jen usmějí a řeknou, že to takhle musí nabízet každému… To zas někdo něco vymyslel! Minule jsem jí poučovala, jaké rozměry má mít doporučený balíček. Chtěla mi ho poslat jako cenný, ale já trvala na svém. Pořád to na vás všude zkouší! 🙂 Ale mě je jich líto. Oni tam už vážně dělají kde co… půjčky, pracák, vodafone…můžete si tam koupit i silonky! 🙂 Na poště! Tyyyjo! Ale abych tam mohla platit kartou, to ne! :/No dobře no. Jenže jak ta paní s úsměvem na mě hovořila, tak jsem se na ní taky usmívala a tím ze mě spadla většina té mé naštvanosti z dnešního dne.Pak jsem vlezla do Kauflandu pro Milku, protože je za 11,90 Kč a donesla jsem jí tomu výbornému úředníkovi ve spořitelně, který mi zrušil nezrušitelné pojištění mého úvěru a ušetřil mi tak za celou dobu splácení 6 tisíc!Zase jsem nechápala, že ještě někde existují tak ochotní lidé 🙂 On se usmíval, hned věděl kdo jsem, od pohledu sympaťák 🙂 Tak jsme si začali povídat. Probrali jsme vedro, že půjde večer k vodě, že už tu dělá rok, ale že teda práce nic moc 🙂 To je jasný. On nebyl ta ovce, kterou všichni zaměstnavatelé tak potřebují! 😀 Tak se ho ptám, jestli tu nezná Aničku… tak to prý ne (to byla moc milá úřednice ze spořitelny, která měla právě to štěstí, že se mnou v minulosti nikdy nezačala chodit, i když to hodně jiskřilo).Takže ze spořitelny jsem odcházela taky nadšená, ale pořád to nebylo ono.Ve starém ještě neprodaném bytě jsem měla dopis. Manželka mi napsala e-mail, že „mám ve schránce nějaký dopis“.Tak vy si pak pořád říkáte, co to může být, když nic nečekáte. Ona mi nemohla napsat, že je to ze soudu odročení kvůli malé, protože původní zářijový termín nemůže (jede do Prahy na operaci), tak to předsunuli na 29.8. To je tam, jak jsem původně vůbec jít nechtěla, když se vším souhlasím, ale manželka říkala, ať tam aspoň přijdu a jenom řeknu, že se vším souhlasím a můžu jít. Tak teda jo. Já tam přijdu a řeknu: „Já se vším souhlasím. Nashle.“ 🙂 Nemám zájem tam setrvávat a cokoliv řešit.Akorát jí nechápu, proč mi nic neříká.Před pár dny mi napsala, že s malou na víkend někam odjíždí, ať si s ní nic neplánuju.Proč nemůže napsat kam!Protože se jí hnusím, já vím.Takže jsem šla do našeho starého bytečku a zase tam na mě všechno padlo. Ty pocity byly stejné, jakobych byla v bytě někoho, kdo zemřel. Prostě jsem to tak cítila. Ta vanička, nočníček, samolepky na dveřích, tapety, které jsme tam s manželkou vesele lepili, pomalované skříně v pokojíčku, ty zdi, které zažily ty největší okamžiky štěstí, radosti a taky trápení, které nakonec vždycky skončilo… až na to poslední.Nejde se těm pocitům ubránit. To bych tam nesměla chodit.Zalila jsem na balkóně stromek avokáda a lehla si do svojí postele… měla jsem slzy v očích a jak jsem v noci málo spala, tak jsem na hodinku usnula. Nikdo za mnou nepřišel do postele, ani ta naše kočička, co už je naštěstí odstěhovaná k manželce. Všechno je pryč… Manželce jsem připravila na chodbu malý otáčecí větráček, na který se malá pořád ptá a těší se na něj, takže si ho odtamtud vezme „domů“.A před chvilkou jsem dorazila sem k mojí mamce.Jsem jí vděčná, že tu můžu bydlet. Ale necítím se tak samostatná. A nemám ty své jistoty, které potřebuji k životu.Ale jak jsem přijela domů, koukla jsem na facebook – na ten svůj holčičí, ale taky starý klučičí, protože se mi na něm nedávno ozval Ikuro – to je ten kamarád z Japonska. Konečně! Od doby, co bylo to zemětřesení jsem o něm neměla žádné zprávy.Jenže – místo odpovědi od Ikura tam bylo něco jiného 🙂A díky tomu se teď culím od ucha k uchu.Minulosti se nezbavíš.NIKDY!Byly to stovky, tisíce lidí, kteří vám vkročili do života a nikdy nevíte, kdy se někdo z nich zase objeví. To nemůžete ovlivnit. Každý i sebemenší nepatrný „dotek“ toho jejich života s vaším zapříčinil, že už navždy jste nějakým způsobem spojeni a může to ovlivnit vaši budoucnost. A nejhezčí na tom je, že to nečekáte! 🙂15. ledna (kdy jsem zoufalá ještě s manželkou nevěděla, co mám dělat) našla na facebooku mojí dávnou lásku ze střední v Lounech – Lindu… Tenkrát jsem jí napsala knihu. „Ráno patří ptákům“ se jmenovala. Ta kniha byla takový jako románek 🙂 Ale o ní a o mě. První polovina podle skutečnosti a druhá polovina byla moje představa… Ovšem s trošku neveselým koncem. Nechala jsem si jí vytisknout a jela jsem do Třebenic (okr. Litoměřice), kde jeden starý pán strašně hezky vázal knihy a nechala jí svázat do kůže + potisknout titul na úvodní stranu. No vypadalo to hezky 🙂Byl rok 1994, já celá vysmátá a bezstarostná po maturitě… A taky pořádně bláznivá jí poslala tu knihu domů poštou 🙂A reakce? Žádná! Absolutně. Takže tady vidíte, jak jsem jí tenkrát zaujala 🙂Byla to hrozně něžná a jemná blondýnka, na kterou jsem nikdy nezapomněla. To byl rok 1994.No a teď je 2012 a tam vzkaz od ní 🙂Prý čistila staré vzkazy a kouká, co to tam je za vzkaz z ledna!? 🙂 Jak ho prý mohla přehlédnout! 🙂 A pak napsala: „Řekla bych, že to jsem já. Důkazem je kniha v mojí knihovně!“ :)) Já se přitom v tom prvním lednovém vzkazu o žádné knize nezmiňovala 🙂Nooo… na hlavní fotce jí to moc sluší a drží tam malého prcka. Tak jsem jí napsala, že mám pětiletou slečnu 🙂 A takové ty věci, co se říkají, když se po osmnácti etech s někým setkáte :))) Bože to je let! Od r. 1994 jsem v tom krásném královském městě nebyla a mrzí mě to. Budu se tam muset jet podívat.Já si od toho samozřejmě nic neslibuju, ale tak mě to potěšilo 🙂Nečekala jsem, že se můj život jednou zase „dotkne“ toho jejího…Minulosti se nezbavím.To je to, co jsme dneska probíraly s Míšou.Že když vidíme hezkou holku, chceme být na tu chvilku mužem…U mě je to jediný moment, kdy mě opouští Tereza.To chci ještě s Hankou v Praze probrat.Jak říká Míša, jsem celá ona přes kopírák :)) Ale ona se na hormony dostala, já chci takyyy! 🙂 Ovšem ty zkušenosti nic moc. Jsem z toho všeho nějak zmatená.Ale stejně se culím 🙂 A moc.Je to jako když najdete ztracenou hračku… V tu chvíli jde všechno stranou a věnujete se jenom jí.Výpočet pravděpodobnosti: Jaká je pravděpodobnost, že Linda bude lesba? 🙂No – jelikož ignorovala mojí velkou snahu ze studentských let, tak by lesbou být mohla, jenže má prcka 🙂 I když to se taky nevylučuje. Ale vím, že měla partnera, protože jsem se na ní kdysi dávno ptala mého bývalého spolužáka – a že ten měl o holkách přehled! 🙂Tyyjo jak mám být lesba, když mě oslovují holky jako Toma? :/ To mi to všechno fakt neulehčuje.Takže výsledek výpočtu pravděpodobnosti je, že lesba nebude. Čímž mi zase klesají šance. A takhle to bude pořád… tedy dokud se nepodívám na tu zázračnou seznamku od Saši! 😀 -
Kašlací den
Tak a už jsem oficiálně lesba.Právě jsem se k tomu přihlásila na seznamce pro lesbičky. (I když podle toho sloganu „to není jen seznamka“! 🙂 Je to úžasné! 🙂Musím říct, že tam jsou občas i moooc hezké holky 🙂 Tak uvidíme no.Vystupuji tam jako žena s poznámkou o „současném řešení mé identity“ + moje nejlepší holčičí fotky co mám 🙂Uvidíme, jestli mi budou psát holky nebo kluci nebo kdo vlastně? 🙂Jaký je to pocit být minoritou?O tom už jsem tu kdysi taky psala.Nic moc.Ale kašlu na to.Dneska mám kašlací den.Dneska kašlu na všechno a na všechny (kromě těch, co mě mají rádi).Teď jsme debatovaly po smskách s Míšou a mám zase o čem přemýšlet.Co když se radost z toho ženského života včetně dívčího (nebo alespoň neutrálního) jména ztratí a zůstane jen ta hnusná realita, všední starosti? A ženou budu jen sama pro sebe, ale pro okolí nikdy?———————————Páááni…jsem tam pět minut a ona mi tam skáče jedna hezká zpráva za druhou 🙂 Ježiši to je příjemnýýýý! :))) Zase jedno místo, kde jsem sama sebou a nikomu to nevadí……tak jsem chtěla před 20 minutami odejít do toho města pro výpis a do banky – ale copak můžu??? Ta seznamka je návyková!!! Vy tam jste a oni vám přímo před oči skáčou ty vzkazy i s fotkami… a každý si chce povídat 🙂Už mi napsal takový hezký gay, pak transvestita, bisexuálka a jedna opravdu moc hezká transsexuálka Pavlínka… a s tou teď probírám tu ženskost po přeměně, která mě tak trápí 🙂 -
Moje velmi chaotické ráno
Dnešní moje ráno bylo (a ještě je) trošku chaotické.Šla jsem totiž spát nakonec až v jednu, protože jsem ještě odepisovala na maily, i když jsem byla z práce utahaná, ale vzbudila jsem se už v pět ráno a nemohla spát. Klidný spánek už já asi nikdy nezažiju. Kdybych aspoň nevěděla, jaké to je vyspat se spokojeně a šťastně „do růžova“… :/Řeším totiž sto věcí najednou:- První co jsem udělala, když jsem vstala byla kontrola zůstatku na účtu. Nemocenská za červen pořád nikde. Do toho mi akorát přišla na mail faktura za připojení internetu (200 Kč). Zase nervy. Čekám na jednu menší platbu z aukra, abych to mohla zaplatit.
- V mailu jsem měla dvě zprávy od Saši – to je 17letá moc milá holčina z Ostravy (studující v Olomouci! :), která mi napsala a hned jsme si teď po ránu vyměnily spoustu užitečných informací 🙂 Bude z ní fakt okouzlující slečna. Čeká, až jí bude na jaře 18, aby mohla začít s hormony. Psychologa, sexuoložku v Olomouci i odběry už má za sebou. Teď má moc hezké blond mikádo a pletou si jí třeba v autobuse s dívkou. To by se mi taky líbilo! 🙂 Mě si pletly s holčičkou jen když jsem byla malá. Pak už ne. Ale třeba zase začnou! 🙂 Hrozně moc si to přeju. Být vnímána okolím jako žena. Výhradně jako žena! Má přítele, který jí má moc rád a už jí koupil i šaty a boty… Její rodina i přítelova to přijala perfektně a já jsem ráda, že vidím zas někoho, komu to vychází. Myslím i ten osobní život. Je tedy akorát škoda, že to u nás nefunguje jako v Americe – jak jsem tu nedávno psala v tom článku, že tam vyrůstá první generace dětí, které berou antiandrogeny, aby se u nich nevyvinuly v pubertě mužské znaky a mohly se tak pak lépe začlenit mezi ženy… U nás se čeká do osmnácti. Ale i tak je to super! Těším se na to, jak jednou bude vypadat.
A taky mi dala odkaz na internetovou seznamku pro gaye a lesbičky. Tam toho přítele totiž našla a jsou spolu už 4 měsíce.Dívala jsem se, že jen z mého města jich je tam spoustaaa… ale uvidím, jak to pojmu já 🙂- Původně jsem chtěla hned ráno k počítači s tím, že si najdu termín „transvestitismus dvojí role„. Používá ho totiž Weiss a udivilo mě, jak dokáže za tak krátkou dobu při našem setkání přesně určit diagnózu, když já sama v tom občas tápu.
Typickým znakem pro transsexualitu je, že takový člověk usiluje o změnu svého pohlaví.Já v tomhle mám jasno. Těším se, až mi tam nebude nic vadit a budu ztotožněná s ženou i takto fyzicky. Ale Weiss mi říkal, že kdybych přišla v mládí, že mě na operaci nepustí. Že pravděpodobně u mě došlo k tomu přesunu z transvestitismu dvojí role do transsexuality. Že to je běžné.Dočetla jsem se zase spoustu zajímavých informací. A taky některých dost zvláštních.Např. na serveru 004.cz se jeden 16tiletý chlapec ptá odborníků, co má dělat, když zjistil, že je fetišistický transvestita, že se mu líbí muži (což se podle nějaké definice vylučuje!), strašně se tím trápí a má strach, aby se to nerozvinulo do transsexuality……no a odepsala mu nejprve jedna PhDr. a pak pan Mgr. Ale takovou odpověď jsem nečekala. Vysvětlují mu tam oba, že je mu 16, že v téhle době pouze experimentuje, jako experimentuje každý. Že to nic neznamená a na konci bylo napsáno, ať se tím netrápí.Kdyby ho aspoň poslali k sexuologovi! Prostě „jsi ještě moc malý na to, abys věděl, co ti je“… v 16ti! A ještě to tam zdůrazní – ten nízký věk.Už ve velmi nízkém věku si uvědomujeme, kým jsme…A pak jsem narazila na zpověď jedné slečny (Dita), která na kafe.cz v článku „Není můj partner úchyl?“ popisuje své zoufalství z toho, že pět let žije se svým přítelem, mají skoro před svatbou, ale jednou jí odpadla hodina angličtiny a přišla domů dříve.Udivilo jí už to, že přítel před ní zavíral dveře do pokoje a držel je. Bála se, že tam má milenku. Ale jak se přetahovali, tak to nakonec vzdal a ona vtrhla dovnitř, kde byly rozházené dámské věci… Ale milenka nikde…Tak tam píše, že neví co má dělat. Po kliknutí na výše uvedený odkaz se vám ten článek otevře (akorát je to jen odpověď – otázka a další odpovědi se tam musí hledat v jiných odkazech).Mě se líbil ten konec:„Především bych Vám ale chtěla připomenout, že svého snoubence znáte už pět let. A doposud se vám jevil jako dobrý člověk, někdo, koho máte ráda, s kým chcete strávit zbytek života. Nezapomínejte prosím, že ten dobrý člověk nikam nezmizel. Neztratil se. Jenom jste se o něm dozvěděla něco nového. Nedovolte prosím, aby tato jediná okolnost zastínila to všechno ostatní, pro co ho milujete. „Musím říct, že tenhle článek asi tenkrát našla manželka taky, protože mi něco podobného říkala. Že mě vlastně miluje a nechce o mě přijít. To jsem ještě o transsexualitě vůbec nic nevěděla, ale věděla jsem toho hodně o transvestitismu.Na základě toho to pak dva měsíce fungovalo bezvadně. Bylo to vloni v létě. Než mi v tom autě řekla z ničeho nic řekla, že už takhle dál nemůže…Protože tím, že se situace uklidnila a nějak jsme se domluvili, jsem jakoby ožila. Najednou jsem to nemusela tak tajit a jak jsem tomu pouštěla víc uzdu, dostávala jsem se po malých krůčkách dál a dál…To jsem řekla i Weissovi, že se to najednou začlo stupňovat, že už jsem to přestávala zvládat a bylo to silnější než cokoliv jiného… Ostatně ten můj boj s ženskostí versus manželka je znát i na začátku psaní tohoto blogu (neakceptované nalakované nehty, silonové ponožky…) Ona se za mě začala stydět.Weiss se zase usmíval a říkal: „No jo …a ona ta vaše manželka není lesba, že?!“Dočetla jsem se dnes zase spoustu informací, všude citují Weisse, takže o tom něco vědět musí…Mimochodem u transvestitismu dvojí role dochází právě k tomu, že člověk jakoby uniká do té druhé role za účelem odpočinku, relaxace… A je pravda, že já jsem si jako Tereza vždycky odpočinula. Moje večerní procházky v sukni venku byly tak úžasným relaxem! Jenže podle mě každý transsexuál je přeci šťastný (a je mu tedy dobře) v té druhé roli… což je přirozené. Transvestita dvojí roli je chvíli muž, chvíli žena. Já jsem žena!Ale pokud vidím hezkou holku, byla bych v tu chvíli raději muž… protože jako žena ji nezískám.Možná jsem přišla na to, proč v tom tak tápu.Kdyby mi bylo 18, tak v tom netápu.Protože tím, že mi bylo dáno to štěstí prožít rodinný život, mít manželku, dcerku, žít 11 let ve šťastném manželství tak, jako žijí ostatní lidé způsobilo, že si ty pocity štěstí pamatuju. Vím, jaké to je. A teď se toho musím vzdát… Musím?Pokud bych tohle nezažila, pak bych nevěděla, jaké to je a soustředila bych se jen na to, kým musím být a pravděpodobně bych prožila jiné štěstí jako žena.Blbé je, že přesné definice všech těch termínů v téhle oblasti neexistují. Ani nemohou. Je v tom zmatek i v odborných kruzích, každý si to definuje jinak. Někdo říká, že podmínkou transsexuality je homosexuální orientace, někdo, že orientace nemá na transsexualitu vliv. A takových rozporů je tam spousta. Pořád něco jeden druhému vyvrací.Hodně Weiss kladl důraz na to, jakou roli pro mě hraje sexuální vzrušení, když jsem ženou. To je totiž základem diagnostiky, protože u fetišistického transvestitismu je sexuální vzrušení hlavní důvod, ale tato diagnóza nesmí být důvodem k začátku hormonální terapie. Tu může podstoupit jedině transsexuál, ne transvestita.No, nechci tu rozepisovat zrovna tyhle otázky 🙂 Jelikož je to dost osobní. Ale řekla jsem mu pravdu. A on se ptal znovu… na to samé… chtěl to slyšet jinak. Řešil mé (ne)vzrušení, řešil mé sexuální představy, řešil způsoby mého uspokojování, mojí spokojenost či nespokojenost s něčím na těle, mé plány do budoucna… A dospěl k určitému závěru. Že se to všechno vyvinulo (tak jako se to stává) v transsexualitu.On to přeci musí vědět!Především to musím vědět já.A to je dobře, že veškerá rozhodnutí jsou hlavně na mě.(I když – mám na výběr??? Myslím, že ne. Tohle se nedá vyléčit, tohohle se nezbavíte. Bohužel.)Takže jsem si chtěla být jistá, jak na tom jsem. Jaké znaky splňuji, když jsem si hledala ty definice. No splňuji no. Jenže to nemění nic na mé touze, když vidím hezkou holku, zakládat s ní hned rodinu?! Mít zpátky svoje rodinné štěstí…Úryvek z definice: „V typických případech tyto snahy „žít jako ostatní“ (myšleno mít manželku a děti) selhávají. Jde o celoživotní problém jedince.“Běžte už fakt někam s těma definicema! To je mi prd platné vědět, že jde o můj celoživotní problém. Vy ho nemáte, já s tím bojuju denně. Tohle je na nic.Odpoledne mám schůzku v bance s tím ochotným úředníkem, co mi zrušil pojištění úvěru, které je úplně zbytečné a které zrušit nejde. Kdybych tam šla jako blonďatá Tereza za 4 roky, tak tu jeho ochotu pochopím, ale já tam přišla jako Tom! 🙂 Takže se pak půjdu někam uklidnit. To je jedno kam… potřebuju na vzduch. Zapojit mozek. A všude bude spousta krásných holek v sukních a v sandálkách… už mě to štve. Taky si vezmu sukni!!! Kašlu na všechny 🙁- A do toho všeho jsem se ještě podívala na svůj starý klučičí e-mail a tam odpověď od Hanky… ale né Fifkové. To je Hanka z města, kde bydlím. Je to strašně moc milá blonďatá maminka pětileté holčičky a 18letého kluka. Je jí jako mě a je vážně fajn. Teď 8.8. má rozvodové stání. Taky prodávali byt, taky jí to trápí… a píšeme si. A moc hezky.
Ona neví o Tereze vůbec nic. Je tou mou poslední stránkou, která mi z klučičího světa zůstává. Já už jí naznačila něco v tom smyslu, že teď řeším něco důležitého a že potřebuji, abychom se k sobě tak nevázali. Ale nejde to. Znáte to. To je prostě chemie…Takže jsem dnes ráno přitvrdila. Ač nerada a bolí mě to. Napsala jsem jí, že navrhuji, abychom to utli. Že to je jediná možnost jak to přežít ještě relativně v pohodě, že už nechci nikomu dalšímu ubližovat, ale to se tak těžko vysvětluje!!!Ten člověk vás má rád, ten člověk na vás myslí dnes a denně, snaží se… a vy ho pak zraníte… to si nezaslouží. Přemýšlela jsem, kolik dívek v mém životě MĚLO TO ŠTĚSTÍ, že jsem se s nimi rozešla… Že je nepotkalo to, co moji manželku…Jsem si jistá, že pokud to téhle Hance řeknu, tak bude konec. Takže raději konec teď takovýhle, než potom ten děsivý…- Jak jsem včera psala o té mé vnitřní jistotě s tou novou prací personalistky, tak mi to nedalo a hned ráno jsem právě napsala do Prahy na centrálu té firmy, jak to alespoň přibližně vidí časově s dalším kolem výběrového řízení, když tu pobočku teprve staví… protože to má vliv i na mé rozhodování v dalších výběrových řízeních…
No a dostala jsem ránu, protože mi odepsali, že se jim sice líbím a počítají se mnou, pokud se ovšem nestane to, že by jeden jejich současný zaměstnanec změnil bydliště a přestěhoval se zrovna sem a nastoupil na tuto pozici – což prý ještě není ale potvrzené, protože sám zaměstnanec to neví. A že další kolo se odhaduje na podzim (což jsem tak nějak odhadovala).Takže kromě toho, že nemám na účtě ani korunu se teď rozpadla tahle moje velká šanci na práci, kterou bych dělala ráda. A jdu to řešit. Musím na poštu pro výpis z rejstříku trestů a odeslat další životopis. Stovka sem, stovka tam.Už z toho začínám mít docela dost!Na to další místo, kde potřebuji výpis z rejstříku trestů ještě dřív, než se se mnou začnou vůbec bavit, musím upravit svůj životopis. Musím ho degradovat. Smažu z něj polovinu mých zkušeností a znalostí, protože jinak budu vypadat jako člověk, který usiluje o nějakou vyšší pozici a protože jde o obyčejnou administrativní (dá se říci nejpodřadnější a nejhůře placenou) práci, tak už vidím, jak mi zase řeknou: „Vy nám ale brzy utečete za lepším, když vás přijmeme, že?“To už se mi stalo. A taky se mi stalo, že mi narovinu řekli, že nejsem žena – když jsem zkoušela šicí testy. Mistrová mi řekla, že jsem je zvládla, ale že chtějí ženy…Od těch dob se na tyto „nižší“ pozice ucházím s minimální praxí jako hloupoučká trubka, která umí pár věcí na počítači a vůůůůbec nemá zájem o vyšší pozice 🙂Když si to tak vezmu, tak v době, kdy jsem měla spokojený rodinný život s manželkou a dcerkou jsem se stresovala kvůli jediné věci – že nemohu být Terezou. Bylo pro mě utrpením, když jsem třeba týden nemohla mít na sobě sukni nebo si nemohla namalovat nehty. Těšila mě jen komunikace na mém dívčím profilu, kde nejsem jako muž odhalena a jsem tam brána jako biologická dívka. Tam jsem se vždycky uklidnila, protože mi to dalo to, co mi chybí. Alespoň částečně. Jinak žádný stres ale nebyl.Spala jsem klidně, jedla jsem normálně, do práce jsem chodila, povídala si s manželkou, hrála si s malou…jezdila každou sobotu ke tchýni… nebo na výlety… Takový trošku stereotyp, říkala jsem si jednou. Cítila jsem, že potřebuji změnu, ale byla jsem spokojená s tím, co mám.Že by se mi líbilo někam vyrazit, udělat něco jinak, zažít něco nového. Ale ne za cenu toho, že ztratím manželku. Klidně i s nimi.Jenže manželka se bála lítat letadlem. Já obrovská dopravní letadla miluju.Možná to opravdu chtělo změnu… možná má situace byla jen spouštěč. Že i kdybych nebyla Terezou, že to tahle dopadlo……jenže pokud by to tak bylo, tak jsem teď v pohodě, protože už mám nějakou novou partnerku nebo jsem na dobré cestě si jí najít a řeším svůj budoucí život.Teď ho řeším taky, ale jsem z toho v rozpacích.Jak jsme se shodly s ostatníma holkama: Chvíli jsme šťastné, chvíli máme strach. Pořád dokola.Teď bude deset ráno. Venku modrá obloha, slunce, chystá se zase vedro.Já nemůžu ven v sukni.Já nemůžu na výlet autem ani vlakem, protože čekám pořád na ty peníze.Musím kontrolovat účet a sepsat, co všechno už mám zaplatit.Musím projet nová volná místa.A přemýšlím, co mi odepíše blondýnka Hanka.Ze včera v práci mě všechno bolí (ale za tři dny to bude v pohodě), ale musím něco dělat, jinak se zblázním… a taky dělám – píšu to sem. A je mi líp… Pořád hledám to tlačítko „Vypnout“… :/A ještě musím napsat manželce, že na serveru BezRealitky.cz nám nabídli 10tidenní zkušební zveřejnění inzerátu zdarma.Na tomhle serveru můžete prodat svou nemovitosti bez realitky, ale za jednorázový poplatek 89 – 399 Kč za zveřejnění.Ten server je hodně navštěvovaný a je velmi přehledný, ale to, že je to za poplatek zjistíte, až když tam sáhodlouze naládujete všechny informace a fotky… A pak vám po 14 dnech pošlou upozornění, že inzerát je neaktivní, ať zaplatíte. Vy nezaplatíte, tak vám pošlou další upozornění no a když ani to nepomůže k tomu, abyste se odhodlali zaplatit, tak mi dneska ráno přišel e-mail, že mi nabízí 10ti denní zkušební období zdarma 🙂 Supeeer! I když já ho vlastně nechci prodat :/ Nemůžu tam chodit… když tam pro něco jdu, vždycky je to tam vyklizenější, protože manželka všechno odváží… najednou je ten byt takový mrtvý a tichý. Nikdo v něm nežije a je to znát. Není tam veselo. Je to hrozné místo. Nejkrásnější byt ve městě je mrtvý.Na sreality.cz, který je asi nejnavštěvovanější, po vás zase chtějí 12 Kč na den, co bude inzerát zveřejněn. To je 360 Kč měsíčně.Takže jsem ten byt vystavila jen na menších serverech, které ovšem mají také dobrou návštěvnost, ale jsou hlavně zdarma.No, a došel mi odličovač 🙁 -
Poslední den v práci
První den v srpnu = poslední den v práci.Jsem po dnešku plná adrenalinu a nadšení.Ráno jsem jela do práce na půl devátou a teď v osm večer jsem přišla domů.Rozhodla jsem se zůstat tam ještě celý dnešek, abych jim tam trošku pomohla a nakonec se ukázalo, že jsem jim tam pomohla hodně, což mě potěšilo. A hlavně dostanu ten dnešek ještě zaplacený a taky za něj dostanu (v září) jednu stravenku! :))Ovšem utahaná jsem pěkně – 11 hodin tam běhám po obchodě a po skladu, člověk si ani jednou nesedne a do toho ještě tahá krabice, nábytek a povídá si s lidičkama… „A kdy bude v akci tahle komoda?“Letím se podívat na druhou stranu prodejny do PC.„A tahle skříň?“Zase letím tam a zpátky.„My vás proháníme že?“ :))) „Ještě bychom chtěli vědět tenhle stůl….“ 🙂„Kolega je tu poslední den! Můžete ho klidně prohánět!“ Díky Vojto!!! :)))Ještě jsem jim tam vysála, roznesla nové cenovky, večer se rozloučila a vzala ještě Báru domů, protože bydlí na stejném sídlišti jako já a pěšky to má chudák 30 minut.20.8. mi skončí pracovní poměr – do té doby budu čerpat dovolenou a 6 hodin přesčasu, které byly původně 45 hodin, ale někam zmizely… prostě…znáte to asi taky… Přesčas – to jsou takové bublinky, které vyprchávají… :)) A neuděláte s tím nic. :/Zjistila jsem, jak práci potřebuji. Jak mě ty starosti naplňují a čistí mozek. A jsem moc ráda mezi lidma. Po 20.8. musím prostě nastoupit do jiné práce, jinak budu muset na pracák a tam přežiju (finančně) tak měsíc.Dost si věřím v jednom výběrovém řízení na personalistku, což je práce, kterou zvládám a miluju 🙂 A navíc mám výhodu, že zvednu telefon, řeknu: „Milane, pošli mi sem 10 prodavaček“ a ty prodavačky ještě ten den přijdou 🙂 Chcete pilota stíhačky? Není problém! 🙂 Takhle jsem využívala své bývalé kolegy v každé práci. Jenže ta firma si teprve svou pobočku staví, ale jde to rychle. V současné době jsem ve fázi, kdy se jim líbím a počítají se mnou v dalším kole VŘ, které nebylo ještě stanoveno. Takže taková trošku nejistota. Tak u toho hledám další práci, což není zrovna jednoduché – ať už proto, že míst je málo nebo proto, že jsou to místa příšerně placená a dělala bych to, co by mě tak nebavilo. Ale práci potřebuju.Dnes to tedy bylo tak trošku i psycho. Z jedné strany jsem se zase po dlouhé době od srdce zasmála, ale taky zasnila a fyzicky pěkně zničila :))) Proto ta euforie 🙂 Při fyzické námaze se uvolňují endorfiny.Věděla jsem, že jeden den tahat ty šílené krabice zvládnu, i když už mě pěkně bolí ruce i nohy, ale z toho se vyspím.
Jedna ze tří uliček ve skladu.Krabice, krabice, krabice… 10 kg, 30 kg, 50 kg… Na zemi, 2 m nad zemí, 6 m nad zemí…Bez techniky, jenom žebřík. Ale ten je daleko, tak si trochu zaskáčeme po regálech 🙂Padáááám… třísk!Pardon, ta plastová lavice za 3000,- co spadla a rozbila se na zemimohla zůstat nahoře, ale to bych potom spadla já,tak jsem se rozhodla pro tu lavici :))Ráno to bylo super. Zaparkovala jsem před obchodem a z auta vylezla kolegyně, která mi sdělila, že dnes dopoledne byly napsány na směnu zase jen dvě ženy a že neví, kdo bude vydávat ty těžké věci… tak jsem jí hned ohlásila, že já ne, když na to mám papír od doktorky, ale pak jsem si ve skladu řekla, že to ještě zvládnu. Když oni ti zákazníci byli tak milí… 🙂(Hlavně holky 🙂A to byl ten můj dnešní problém. Bylo vedro, takže holky chodily v krátkých sukýnkách nebo moc krásných šatičkách. Tohle jsem měla na téhle práci ráda – je to totiž převážně ženský obchod 🙂 I když né tak úplně kvůli tomu nábytku.Při pohledu na tu krásu jsem si představovala, jak takhle budu moct jednou chodit já… prostě jsem si tak snila… a bylo mi moc hezky. Nemohla bych takhle vypadat hned??? Škoda, že to nejde. A budu takhle hezky vůbec vypadat? :/ A už mě přechází humor.Začala jsem být trošku zoufalá, protože každá druhá dívka se na mě usmívala, což jsem jí samozřejmě oplácela, takže jsme se dávaly hned do řeči a zezadu u skladu u výdeje jsme si vždycky tak krásně zaflirtovali… 🙂 Takové ty lichotící řeči z obou stran :)) A hypotetické pozvánky kamsi… 🙂Ale musela jsem se brzdit… bylo to dost těžké. Bylo mi hrozně příjemné vědět, že ty milé úsměvy jsou věnované mě. Cítila jsem zase, jak se tak trošku vznáším v oblacích a jak mi chybí lidské doteky, někdo, s kým můžu sdílet dobré i zlé, radost a nadšení, které mám neustále ze všeho. Prostě mít důvod pro někoho žít. A bylo mi z toho na nic. Zase jsem přemýšlela, proč to dělám…proč do toho jdu, když o tohle vlastně přijdu… zvládnu to potom? Budu šťastná, že budu Terezou, ale budu šťastná bez někoho, koho budu mít ráda a kdo bude mít rád mě?Už je to tu zas. Už zase řeším budoucnost.Weiss se mě mimo jiné ptal, jaký je můj cíl. Řekla jsem mu: „Stát se ženou, žít se ženou a mít i případně nějakou rodinu, pokud to vůbec jde.“Zapsal si to a jen na to kývl.Teď, když jsem v práci vystupovala jako Tom (bohužel s minimem ženských rysů), tak jsem měla tolik šancí chňapnout některou ze šancí a jít za ní… Jak já říkám: „Každý den potkávají lidé svou budoucnost, ale nejsou schopni ji oslovit.“ Je to jen na nás. Bohužel na mě teď ne. Já teď chytám jinou budoucnost. Na tuhle můžu asi na hodně dlouho zapomenout. Štve mě to…. 🙁Pustila jsem si do repráčků tak trošku šílený kvílející dubstep. Ten moc často dlouho poslouchat nevydržím, ale dneska mě teda vytahuje z té pochmurné nálady a užívám si ho. Ten šílený rytmus mi v hlavě dělá díry, díky nimž mi proudí všechny ty příšery ven. (Doufám, že né k vám! 🙂Chvílemi jsem se v práci smála a když ty zákaznice odešly, tak jsem nad tím přemýšlela a nevěděla, co mám dělat. :/ Já vím, že nemám na výběr.Taky jsem pak přišla domů, osprchovala jsem se a jak ráda jsem vklouzla do bavlněné noční košilky s modrýma kvítkama a proužkem modré kraječky u lemu na prsou… Já bez té ženskosti nedovedu žít. To jsem prostě já.Možná je to tím, že se bojím neznáma. Každý člověk se přirozeně bojí toho, co nezná. A jakmile to pozná zjistí, že se toho třeba vůbec nemusel bát. A já se bojím, že nikdy jako Tereza nenajdu lásku. Já vím, že vy si myslíte něco jiného, ale já to prostě cítím takhle.Pořád s tím bojuji. Láska a přeměna. Jde to dohromady? Láska je nejsilnější lidský cit, který i „přes hory přenáší“. Jo, tak to prostě je. Věřím v sílu lásky. Mockrát už jsem se o její síle přesvědčila. Je to „něco za něco“? Ale to já nechci. Bez lásky se prostě nedá žít! Alespoň já jsem člověk, který to neumí. Celý život jsem toužila po lásce. A vždycky, když jsem jí získala jsem si jí vážila a chránila. Do posledních chvil…A teď tu není.Je tu prázdno.Jen rodiny s malými dětmi v obchodě vesele nakupující a nechávající své děti křičet: „Tati tatíííí tatínkuuu, kde jsi???“„Manželka by chtěla tuhle matraci…“„Tady máš desetikorunu a kup si ten bublifuk…“ malá copatá holčička u pokladny…„Jéé koukni mami na ten polštář…“ asi 20tiletá brunetka v nejdokonalejších červených šatech s volánkovou sukní jaké jsem kdy viděla! Bože ty nohy! Ty sandálky! Ty vlasy! A za ní vejde blondýnka s copem. Taky v sukni. A směje se na mě, až zčervená. Jak odejdou, tak v BMW přijede blond mamina se slečnou, která má na sobě černé minišaty! Zapomínám, co jsem chtěla dělat 🙂 Vysavač tam tak leží v cestě a nevidím ho 🙂Povídám si s nimi… nebo spíš prohazuji pár slov.„Mamí a koupíš mi něco?“ „A ty myslíš, že si to zasloužíš?“ „Uáááááááá uááááááááá!“ :)))Den šťastných rodin. :/Manželka mi napsala, že na víkend s malou někam jedou, ať si na víkend dcerku neplánuju. Nenapsala kam. Nepíše mi to. Až se jednou stane, že tam budu chtít malou vzít taky, tak tam bude podruhé, aniž bych to ovlivnila. :/A protože dnes v práci byli kolegové, kteří tam se mnou byli celé dva roky od začátku a které mám zrovna ráda (Vojta, Bára – tu jsem jedinou vybírala já později ze všech těch životopisů, Věrka a Péťa), řekla jsem si, že je rozveselím a řeknu jim, co ze mě za 3 – 4 roky bude 🙂 Věděla jsem, že by to přijali a že by je to i pobavilo 🙂 Ale nebyla vůbec příležitost. A pak jsem si taky uvědomila, že oni o tu informaci nestojí.Já totiž přímo nesnáším, když mi někdo něco vnucuje. Věřící svoj víru, gayové, že jsou homosexuální… Já proti nim samozřejmě nic nemám a respektuji je. Ale já taky nikomu na potkání nesděluji, jakou mám sexuální orientaci (ať už je hetero nebo homo). Joo dobře, tak jsi gay. Ok. Já tě tak beru. Ale prosímtě nemluv o tom pořád. Pro mě jsi normální člověk, kterého si cením podle jeho charakteru a ne podle orientace víš? Tohle pro mě není podstatné.Takže jsem jim samozřejmě nakonec nic neřekla.No a večer zase mírná nervozita, protože nemocenská za červen pořád nikde. Ale všichni si z účtu pořád něco strhávají… tedy ono už není co. Nosím v hlavě, co všechno musím už zaplatit, až peníze přijdou. Hromadí se to. Nikoho nezajímá, že stát má moje peníze z mnou placeného povinného zdravotního pojištění, které jsem si dovolila po 10 letech bez jediného promaroděného dne čerpat.Jediné, co mě tento měsíc drželo nad vodou byl malý příjem z aukra, kde občas něco prodám. Jenže teď nemám ani na počáteční investice. Nemám ani na výpis z rejstříku trestů, který chtějí státní instituce PŘEDEM k výběrovým řízením, ačkoli vám hned můžou říct, že nevyhovujete jejich požadavkům a ani vás nepozvou na pohovor. Prý je to nějaké usnesení, nařízení nebo metodický pokyn, co já vím.Tenkrát jsem se s nimi na městském úřadě pohádala… že je to nelidské a nemorální chtít od lidí tyto výpisy a ověřené doklady o vzdělání předem. Copak je to za problém doložit to dodatečně? To prý nejde. To je nařízení!Bože já tu byrokracii v tomhe státě nechápu. Mám jí dost jako občan a dovedete si představit, jak s ní musí bojovat na druhé straně ten úředník… Ten můj boj proti byrokracii na mé pozici úřednice jsem prostě musela zákonitě po 12ti letech jednou vzdát. Do doby vstupu naší země do EU to ještě šlo, ale pak to šlo do kytek. Občan? Nezájem. Papíry? Joo to je ono! Víc papírů! Víc podpisů! Šest podpisů v jedné žádosti! Na každé straně dva! Nemáš razítko? Neexistuješ!!! 🙂 Chvíli to vydržíte filtrovat vůči tomu občanovi, aby to tak nepocítil, ale pak zjistíte, že ten boj nemůžete vyhrát. Že vás ta byrokracie přímo žere! A jednou sežere za živa! Se někdy koukněte na úřednice, jak jsou okousané! :)) Je mi jich líto. A občanů taky.Tak, co teď?Jsem utahaná, půjdu spát.Byl to příjemný i nepříjemný den. Střídá se to ve mě jako v počasí v dubnu.Výhodou je, že teď už nejsem omezená vycházkami a můžu kdykoliv kamkoliv… Jenže nevýhodou je, že mé peníze za červen ještě leží někde v ČNB, takže se můžu jít tak akorát projít pěšky do města koukat do výloh, protože až ujedu 45 km, nebude už ani na co jezdit, pokud mi nemocenská nepřijde a já nenaleju do auta tu divnou tekutinu, co u nás stojí na nejlevnější pumpě 37,50 Kč, zatímco na Mělníku u značkových pump 33,90 Kč a v Praze? Na OMV? 36,50!!! Naše město už je draží než Praha!Joo tak se fakt omlouvám za tenhle článek. Vyloženě jsem si tu vypsala své dnešní chmury a trápení a když neřeším zrovna rozvod, který mě občas ještě pořád zatrápí, řeším práci, řeším peníze (jako každý), řeším bydlení, které mám zatím pořád provizorní u mamky… a do toho řeším Terezu…Jak se to vypíná???????????????????????????????????????????????Tenhle program mě nebaví. Tady furt něco řešej! 😀 -
Pane, vy jste lesba!
Poznej svého nepřítele! 🙂 Tak ho poznávám čím dál víc a už ho skoro znám 🙂 A znám ho teď natolik, že si z něj začínám dělat přítele… je to moje transsexualita. Už mi není na obtíž, protože jí nemusím tajit. Už je to venku a jsem to já. A to je úleva.Před 3 hodinami jsem dorazila z Prahy. Jsem docela unavená z toho mučení 🙂 Rozhodně to nebylo moc příjemné, i když p. Weiss byl milý.Zase se tu budu snažit nevyzradit úplně veškeré detaily, ale přitom říct všechno 🙂Ráno jsem vše krásně stíhala. Zaparkovala jsem na parkovišti v Letňanech:
Né, ta fotka není klikací! :))) Moje nedokonalosti jako jsou vousy fakt světu ukazovat nebudu. 🙂V Praze jsem měla hodinu a půl času, tak jsem v klidu dojela metrem na I.P.Pavlova a tam pěknou procházkou kolem moc hezké cihlové porodnice u Apolináře přímo do Apolinářské 4.
V pozadí za bílými auty se ulice svažuje prudce dolů.Prošla jsem kolem Sexuologického ústavu a šla ještě dolů na 20 minut sednout na lavičku u zastávky. Tam jsem si napsala smsky a šla zase zpátky.Věděla jsem od Míši, že budu muset do druhého patra. Protože ono tu je toho víc.A taky jsem měla před očima text Lucky, která psala podobný blog asi před pěti lety přede mnou. (Bohužel se mi ji nepodařilo kontaktovat.) Psala, že k Weissovi se nemůže po schodech – prý asi abychom tu nepotkávali různá individua 🙂 Ale musí se výtahem. Ono by to nebylo nic neobvyklého, ale jsou tam schody, které vedou nahoru, ale nahoře jsou zamčené dveře. Tak jsem jela výtahem.Hned naproti výtahu sídlí sestra, která rozčleňuje pacienty do jednotlivých ambulancí na patře. Těch tam bylo asi 4-5. Jakmile jsem vešla, hned si mě všimla a pozvala mě k sobě. Nebyla tak milá, jako sestra u Hanky.Vzala si občanku, průkazku pojišťovny, skásla o 30 Kč a sepsala se mnou kartu. Zase dokola ty samé údaje. Pak vzala kartu a řekla, ať jdu s ní. Až na konci chodby vlevo sídlí p. Weiss. U stolku seděla nějaká maminka s holkou, která byla očividně ve stejné situaci jako já, protože právě vyplňovala testy.Sestra zaklepala, vylezl p. Weiss, vzal si kartu a s úsměvem mě požádal, abych si sedla a počkala, že tam má pacienta.
Sedím na židličce naproti ordinaci p. Weisse a dívám se směrem k výtahu (na konci vlevo – není vidět)Tak tady na těch židličkách už nás sedělo, říkala jsem si. Bylo 10:20 a já byla objednaná na 10:30. Naproti mě seděla ta maminka a její „dcera“ vyplňovala testy. Měla na sobě černou sukni, šedou dámskou halenku, řetízek kolem krku, černé ponožky a pantofle. Měla blond vlasy na mikádo a byl to vyloženě jemný ženský typ. Jen ten hlas… ale to se upraví.Proč tu píšu ten popis… protože jsem přemýšlela nad tím, jaké má někdo štěstí, že může jít rovnou v sukni… Žádné vousy, žádné mužské rysy v obličeji. Byla lehce namalovaná, takže jí to i docela slušelo. Podle mě jí bylo tak max. 20. Snažila jsem se na ně nedívat, protože ani oni mě nevěnovaly žádné pohledy, kromě pár počátečních.Ta atmosféra na chodbě, kde jsem čekala, byla taková zvláštní. Po dvaceti minutách čekání mě napadlo zapnout diktafon a nahrát všechny ty zvuky… ale teď doma jsem zjistila, že to tam není moc slyšet, takže z toho nic nebude. Vynasnažím se to aspoň popsat…Od sestry se linuly dlouhé tóny smyčcových nástrojů v relaxační hudbě… občas velmi VELMI monotónní a stále se opakující, takže jsem si začala připadat spíš než na sexuologii na psychiatrii… do toho se ozývalo občasné mluvení p. Weisse, takže občas bylo i něco rozumět. Slyšela jsem ženský hlas, ale přitom otázky směřované na muže. Já teda nevim, jestli to tu můžu takhle psát – asi bych neměla 🙂 Ale na druhou stranu proč ne. Prostě to k tomu patří.Na konci rozhovoru jsem slyšela: „…takže podle mě to ještě není zcela tak jasné. Přečtěte si tuto knížku a když se pak rozhodnete, přijďte zase za mnou…“ A vyšla maminka asi se 17tiletým chlapcem (oblečeným chlapecky) s dlouhými vlnitými vlasy.Uff. To by se mi chtělo odpovídat na ty intimní otázky před mamkou! 🙂Zavolal si mě dovnitř.
Vyfotila jsem si jmenovku na dveřích jeho ordinace 🙂Představil mi velice hezkou budoucí doktorku (jméno jsem bohužel zapomněla) – blondýnku v riflích a úžasných rozvázaných kotníkových teniskách 🙂 Byla tu na stáži. Ach ten milý úsměv! 🙂 Moc mi to ale neulehčovalo, že tam byla. Weiss totiž rovnou přišel k věci… Zeptal se ještě, v jakém rodu chci být oslovována a začalo se. Některé otázky byly opravdu tak intimní, že byste je neřekli ani nejlepší kamarádce. (I když té možná jo :). Takže jsem se snažila nějak vykoktat odpověď a strašně se styděla před tou blondýnkou. Pak ale něco řekla, usmála se a bylo to už v pohodě, takže jsem se rozpovídala. Vůbec si tam ale nepřipadáte jako exot 🙂„Pane, vy jste lesba!“ … a smích! 🙂 Teda, ne tak moc můj, jako spíš p. Weisse (ani blondýna se nesmála :))). Ale tohle stejně říká každému. Tak k takovému závěru bych faaakt nedošla! 😀 Ale jinak mi říkal „Terezo“.Probrali jsme stručně univerzálními otázkami mé dětství a současnost v klíčových momentech, nakreslila jsem postavu (hurá! Konečně! Zatím jsem kreslila u psycholožky jen strom 🙂 a vrazil mi do ruky tři testy, které jsem šla vyplňovat na chodbu.Byly to otázky ze života s odpověďmi ano – ne. Takové testy byly dva.Ten třetí byl opět mnou nenávidený logický Ravenův maticový test.
První nejjednodušší otázka z Ravenova testu – původně jsem sem chtěla dát tu poslední nejtěžší, protože ta je fakt nad mé chápání, ale to bych jí vlastně prozradila a to nechci.Test jsem si neofocovala – tenhle obrázek je z netu!Kdyby měl někdo zájem si ho udělat, tak může tady http://www.avlisad.com.arJe to asi jediný Ravenův test zdarma – ty na jiných stránkách vás to nechají vyplňovat do konce a pak chtějí 20 dolarů 🙂 Tenhle je zadarmo. Španělština není problém. Na úvodní stránce vyplníte Jméno a Věk a jde se na to.Správné odpovědi vám to neukáže – pouze na konci to vyhodnotí vaše odpovědi a zařadí do IQ skupin, příp. určí i IQ. (To moje je tajemstvím 🙂 Jo a máte na to 40 minut!(Pokud máte dost odvahy, tak mi tu můžete v komentářích nechat vaše zkopírované hodnocení! Pak tam dám i to svoje 🙂Protože ten test neukazuje někdy na konci IQ skóre, ale pouze „Rango“ (Rozsah) a stupeň, tak tady jsou jednotlivé stupně:Rango I – Intelektuálně výjimečný – skóre rovno nebo vyšší než 95 percentilRango II – Intelekt vyšší než průměr – skóre rovno nebo vyšší než 75 percentilRango III – Intelekt průměrný – skóre mezi 25 až 75 percentilemRango IV – Nižší než průměrné intelektuální schopnosti – skóre pod 25 percentilemRango V – Špatné intelektuální schopnosti – skóre pod 5 percentilemA ještě vybraná IQ skóre, podle počtu správných odpovědí:(berte to orientačně, protože výsledky se liší +- 1 stupeň)59/60 – IQ 138-13958/60 – IQ 13657/60 – IQ 13455-56/60 – IQ 132-13450/60 – IQ 130-13245/60 – IQ 11534/60 – IQ 90Výsledky se totiž vyhodnocují ne jen podle počtu správných odpovědí, ale také podle obtížnosti těchto odpovědí. Někdy ten test vyhodí IQ a někdy jen „rango“, ale to by vám mělo stačit 🙂Říkala jsem mu, že jsem to už vyplňovala před měsícem u psycholožky, ale on že to prý nevadí, že můžu znovu :))) Takže se mi z toho vycouvat nepodařilo. Hlavně, že mi psycholožka nabízela výsledky pro Hanku i pro Weisse a nikdo nic nechtěl.Takže jsem musela zapojit mozek a zapsala odpovědi. Mezitím tam dorazila nějaká delegace, která chtěla vidět spermobanku hned vedle mě… škoda, taky bych jí chtěla vidět 🙂 Weissovi pořád někdo volal – pacienti, rodina, média… tak jsem čekala, až dohovoří, zaťukala a dala mu testy s tím, že se ho musím ještě zeptat, jak to tedy vidí. Ale on mi to řekl sám.„Z mé strany problém nevidím, nemáte se čeho bát – zprávu pošlu paní doktorce Fifkové.“ 🙂Jupííí!Tak jsem byla ráda. Sebrala jsem se a šla na metro.
Porodnice U ApolinářeNapadla mě jedna zvláštní věc, kterou sem ovšem nemohu napsat, protože by toho mohl někdo zneužít. Ale osobně si o tom klidně s někým ráda promluvím 🙂V Letňanech jsem si ještě zkontrolovala, jestli už přišla nemocenská za červen (je 31.7.!!!) na účet – a ono nic! Přitom dnes je poslední den, kdy jsem mohla zaplatit SIPO. To je fakt super. Byla jsem z toho docela špatná. Budu teď muset všechno zaplatit zvlášť, až nemocenská dorazí.Doma jsem hned povyprávěla mamce, jaké to bylo a šla zjišťovat, jak je to s tou nemocenskou.„Dle znění § 110 zákona č. 187/2006 se dávky vyplácejí nejpozději ve lhůtě do 1 měsíce následujícího po dni, v němž byl stanovený doklad pro nárok na výplatu dávky doručen okresní správě sociálního zabezpečení.“Já šla pro „lístek na peníze“ k doktorce 29.6. – to byl pátek a ještě ten den jsem ho poslala do práce do Prahy. Jenže byl víkend, takže jim to mohlo přijít tak v pondělí 2.7. a bůhví kdy to došlo na OSSZ! Tak to teda koukám. Přijde mi to, jako když zaměstnavatel neplatí mzdu svým zaměstnancům. Jenže teď jí nemám já od státu. Po deseti letech marodím a nemám z čeho žít. To je fakt šílený. Takže červnovou nemocenskou dostanu v srpnu…A do toho fakt, že dnes mi vlastně nemocenská končí a zítra se musím dostavit do práce, protože mi náš oblastní manažer ještě neodepsal, ke kterému dni si můžu napsat dohodu o ukončení pracovního poměru, protože musí ještě zjistit, kolik mám dnů dovolené a ta fůra přesčasů… On tam měl zítra být, ale přesunul si tu návštěvu našeho obchodu na další týden.Takže tam zítra ráno na 8:30 musím a budu mít v ruce papír od doktorky, že tu práci (tahat 40 kg krabice) dělat nesmím. Tam, kde všichni dělají všechno. Ale hlavně jsem domluvená s oblastním na té dohodě… a s tím by problém být neměl. Navíc by tam byli dva skladníci a to taky nejde. Kdyby s tím měli problém (jakože nebudou), tak jim řeknu, že si teda napíšu výpověď ze zdravotních důvodů, kde je i odstupné 🙂 A tomu se oni brání zuby nehty… odstupné ani nechci, protože vím, že by udělali cokoliv, aby mi ho nedali… že bych šla na paragraf, protože na každého se něco najde (jak vždycky oblastní říkával).Nemám problém vstát a jít tam… mám problém si odlakovat svoje krásný růžový nehty… vyndat si náušnice, protože je tam nemůžou někteří kolegové rozdejchat… obléknout se pánsky! Tak, jak jsem už dva měsíce nebyla oblečená!!! Zase šílím… ale vím, že je to jen ten den, než se to dořeší.A vůbec – já si na zítra žádné nehty odlakovávat nebudu! Normálně tam půjdu s nimi. Akorát náušnice si sundám, protože ty bych v tom skladu ztratila. Představte si, holky, že jdete zítra do práce nebo do školy, ale ráno se nenamalujete! Tak takhle se budu zítra cítit 🙁 I když řasy si namaluju aspoň tou hezkou hnědou řasenkou od Léni…A napadla mě ještě jedna věc – škoda, že mám pořád ty vousy – ty mě to ženské sebevědomí prostě sráží na dno – ale byla by docela legrace na zítra se obléknout vyloženě žensky a zajít do práce jako Tereza!!! :))) To bych si fakt vychutnala! :))Já už chci za svým klučičím životem udělat tlustou čáru…….Dneska lehnu a usnu… -
Druhý předvečer
Je půl jedenácté večer. Obvykle touhle dobou nechodím spát, ale dnes se vynasnažím, protože vstávám po páté ráno, abych se stihla namalovat, učesat, obléknout…prostě upravit a cítila se co nejvíc žensky, když jedu k tak vzácné návštěvě, jakou je prof. Weiss 🙂Nehty už mám taky nalakované – jedna vrstva třpytivá a přes ní slabě růžový lak. Líbí se mi to. Už se ale těším, až budu mít ten oranžový z Rossmanna, co ho tam mají tak často vyprodaný a co mě na něj tak nalákala Monika 🙂Zítřek bude zvláštní kromě otázek na tělo i tou cestou.Auto zaparkuji totiž na záchytném parkovišti v Letňanech a odtamtud metrem na I.P.Pavlova. Pak už je to asi jen 20 minut pěšky uličkami až k cíli… ale tahle cesta mi připomíná, jak jsem přesně tou samou cestou dělala společnost mé manželce ještě na jaře. Jela totiž do Stomatologického ústavu v Kateřinské ulici, což je ob dvě ulice poblíž toho Sexuologického. Takže zaparkuji na témže místě, pojedu metrem a vystoupím na témže místě a půjdu kousek „s manželkou“… doprovázela jsem jí celá šťastná, že jí můžu dělat společnost a byla jsem ráda, že jsem s ní. Teď tam budu sama……ještě že mám SMSky, které mám komu psát, že holky? 😉Tak já se jdu pokusit usnout. Nemám takové nervy jako minulý týden, ale stejně mám strach. A současně se těším. Tyhle příležitosti, kdy se můžu namalovat, hezky obléknout a jít ven na veřejnost miluju… -
Minirozhovor s Jess z Kanady
Napsala mi zase Jess z Kanady.
A odpověděla mi na některé mé otázky, jak to chodí tam u nich za velkou louží:Kdy byla u tebe zahájena HRT?Trvalo 3 sezení s terapeutem, než jsem získala HRT, ale myslím, že žiji ve velmi liberální zemi…Jaký používáš make-up?Nikdy jsem make-up moc nenosila, takže vlastně žádný.Jak jsi potkala svojí současnou partnerku?Jsem lesba a je mi celkem u pr***e, že bych měla přitahovat muže a setkávám se s tím až moc často na můj vkus…Jakou formou užíváš hormony?Zkoušela jsem transdermální náplasti (dost drahé), ale po celou dobu jsem teď na práškách. Injekce nejsou v Kanadě povolené.Jaký způsob trvalé epilace je nejlepší? IPL, laser nebo elektrolýza?Pokud máš tmavé chlupy/vousy, je laser lepší než elektrolýza a také mnohem rychlejší.Když to tak vezmu, tak vlastně make-up používám jen proto, abych zakryla vousy. I když je fakt, že se mi líbí dokonalejší vyhlazená tvář (a taky tvářenka :). Ale nesmí se to s ní přehánět. Pokud bych na tváři neměla žádné vousy, pak bych to možná taky zkusila bez make-upu… Jooo hold Jess už je dál 🙂Na otázku, jak se seznámila se svou současnou partnerkou mi přímo neodpověděla, ačkoli v minulém mailu psala, že partnerku má. Mě právě zajímalo, jak konkrétně takový člověk přijde k (lesbické) partnerce 🙂Netušila jsem, že v Kanadě není povolené injekční podávání hormonů. Na youtube jsem viděla, jak si některé Američanky píchají hormony injekčně a uvádí tam, že tato metoda je účinnější.A co se týče epilace, tak teď už v tom začínám mít konečně trochu jasno 🙂 -
Časová osa (vertical timeline)
Rozhodla jsem se mapovat své důležité mezníky v této vertikální časové ose odrážející skutečnost (nikoliv představu):