A sakra! 🙂

Zase jsem na to narazila náhodou, ale tohle je fakt něco!

Hlavně ten konec, kde je popisováno, jak se tento muž cítil jako žena a srovnává pocity obou pohlaví… ufff.

Trochu psycho. Trochu hodně pro mě…

 

08.11.2010 Zdroj: http://gossiponthis.com/ a http://dailymail.co.uk

 

 

Buď žena po odhalení jeho tajemství přestane svému muži brát telefon, když jí volá nebo (pokud se nebojí, že ublíží jeho citům) ho vyhodí a rovnou řekne zničující: „Já chci skutečného muže!“

 

„Neexistuje nic, co bych si přál více, než se zamilovat a oženit. Je to jako bodnutí nožem do mého srdce pokaždé, když jsem odmítnut“, říká Charles ještě před tím, než potkal svoji budoucí ženu Victorii.

 

„Trudi byla v mých očích dokonalá žena, ona byla láska mého života, ale byl jsem typický muž, který se soustředil příliš mnoho na práci a ne dost na svou rodinu. Myslel jsem, že když jsem jí dal pěkný dům a ona měla spoustu peněz na utrácení, že je šťastná, ale ona nebyla,“ říká Charles, který také přiznává několik milostných afér během manželství.

„Když mě opustila kvůli jinému muži, byl jsem naprosto zničený a náš rozchod byl opravdu těžký. Nemohl jsem vídat své děti, což mě ničilo. Byl jsem velmi úspěšný v budování svého portfolia nemovitostí, ale v době našeho rozchodu se ekonomika propadla a já jsem ztratil spoustu peněz v době recese. Jako muž jsem se cítil velmi ponížený.“

 

 

Charles teď věří, že utrpěl úplné duševní zhroucení, během kterého začal pochybovat o všem, včetně jeho sexuality.

Jako dospívající se zamiloval do jiného chlapce a ve svém zmatku začal chodit do gay klubů a jako transvestita přišel do kontaktu s transsexuály.

„Prošel jsem trochu divokou fází experimentování. Měl jsem vždy pocit, že moje sexualita je velmi proměnlivá, i když jsem nikdy nebyl příliš přitahován jinými muži v době, kdy jsem byl ženatý s Trudi,“ říká Charles, jehož manželství se zhroutilo v roce 1995.

„Setkal jsem se lidmi v těchto transsexuálních klubech, kteří říkali, jak je to fantastické být ženou, jak úžasný je sex, jak jsou šťastní a začal jsem uvažovat, jestli nejsem transsexuál také.“

„Ale teď vidím, že jsem nebyl skutečný transsexuál. Pravý transsexuál je někdo, kdo je odhodlán být ženou bez ohledu na to, jestli vypadá jako plešatý řidič kamiónu. Já chtěl být dokonalou ženou. Jednal jsem podle fantazie.“

V těchto transsexuálních klubech se Charles dozvěděl o Dr. Russellu Reidovi a v roce 1997 si s ním domluvil schůzku.

„Bylo to všechno tak rychlé,“ říká Charles. „Mluvili jsme o mé fantazii být ženou, diagnostikoval mi poruchu sexuální identity a dal mi ženské hormony.“

 

„Byl jsem vychován tak, abych věřil lékařům a v tomto hrozně deprimovaném a zmateném stavu jsem přijal diagnózu bez otázek.“

Pokyny Příručky o změně pohlaví, které nejsou právně závazné říkají, že pacienti žijí v jejich nové pohlavní roli po dobu nejméně tří měsíců před tím, než jsou jim předepsány hormony a měli by mít za sebou alespoň 12 měsíců této léčby před operací.

Charles měl operaci pohlaví pouhých šest měsíců po jeho první schůzce s Dr. Reidem a den poté prohrál soudní spor, ve kterém mu bylo znemožněno vídat své děti vě věku 12 a 13.

 

Copak nebyly pochybnosti o tak drastickém průběhu vaší přeměny?

„“Musíte pochopit, já jsem byl sám,“ říká Charles. „Ztratil jsem ženu a svou rodinu. Neměl jsem s kým mluvit, nebyl tu nikdo, kdo by mi řekl, že možná dělám chybu.“

„Věřím, že všechny mé kroky vycházely z akutní psychické tísně, že jsem nebyl schopen vidět své děti. Bylo to nejtěžší období mého života.“

V té době byl už Charles nadšený z jeho transformace v ženu.

 

Samantha měla stále častěji deprese a jejím hlavním spouštěčem k tomu, aby začala přemýšlet o tom stát se opět mužem bylo zrušení zasnoubení s bohatým britským statkářem, který si byl vědom její změny pohlaví.

„Zpočátku mu to nevadilo, že jsem byl kdysi muž, ale čím déle jsme byli spolu, tím častěji se o tom zmiňoval,“ říká Charles.

„Řekl bych, že neříkal věci, které si doopravdy myslí, protože nejsem skutečná žena a uvědomil jsem si, že nikdy nebudu jako žena plně přijímán.“

Ale odhaluje i další skutečný důvod pro provedení této změny zpět v muže a tím byla znovu naděje, že by se mohl smířit s jeho znesvářenými dětmi, které neviděl 13 let.

 

„Opravdu jsem doufal, víc než cokoli jiného, ​​že když jsem se rozhodl pro změnu zpět na muže, že mě zase uvidí,“ říká Charles.

„Po operaci jsem nenápadně požádal příbuzné, aby zjistili, jestli by mě mé děti chtěli vidět, ale obdržel jsem zprávu, že raději chtějí nechat věci tak jak jsou. To byla hrozná rána.“

„Takže ve skutečnosti nic dopadlo tak, jak jsem doufal. Někdy se může člověk stát opravdu velmi osamělou existencí. Myslel jsem, že návratem k muži nastane konec příběhu, ale není tomu tak. Stát se znovu mužem bylo mnohem těžší, než jsem si dokázal představit. Samotná přeměna byla jakýmsi vymytím mozku.“

 

Milionář Charles Kane utratil 200.000 dolarů za změnu pohlaví v roce 1987 a po sedmi letech si uvědomil, že to byl velmi špatný nápad… a teď se změnil opět v muže. Je jedinou osobou ve Velké Británii (a jedním z velmi malého množství lidí na světě), která prodělala dvě operace různého pohlaví.

 

Vzal si ženu, které je o polovinu mladší než on a která měla v minulosti také nějaké „problémy s tělem“, takže Charlese přijala za toho, kým je.

 

Když milionář Charles Kane vystoupí na veřejnosti se svou novou snoubenkou, lidé mají tendenci zírat. Může to být proto, že Victoria Emms je překrásná zrzka a se svými 28 lety na 50 let Charlese je dost mladá na to, aby mohla být jeho dcerou. Ale oba tuší, že je to proto, že vypadají – použito vlastními slovy – „výstředně“ nebo „divně“. V očích Victorie je Charles „opravdový muž“, ale ostatní mohou nesouhlasit. Narozen jako Sam Hashimi, obchodník a rozvedený otec dvou dětí, který měl operaci pohlaví v roce 1987, se změnil na okouzlující designerku interiérů Samanthu Kane.

 

 

Utratil 100,000 liber za kosmetické operace a úpravu zubů, aby vytvořil obraz „dokonale mužské fantazie“ a byl jako žena tak přesvědčivý, že neměl žádný problém přilákat muže a dokonce byl zasnoubený s bohatým statkářem. Poté v r. 2004, po sedmi letech jako žena, si uvědomil, že udělal s trašnou chybu. A to v důsledku konce jeho 12tiletého manželství a odcizení svých dětí. Zpočátku nadšení pro jeho přeměnu v roli ženy začíná blednout. Začínal nenávidět, jak mu ženské hormony způsobují náladovost a přecitlivělost. Nakupování ho nudilo a sex byl zklamáním.

 

Bez ohledu na to, jak jako žena vypadal, cítil že hraje pouze ženskou roli. Takže před pěti lety Charles utratil dalších 25.000 liber za tři operace na Gender clinic v Charing Cross Hospital v Londýně, kde se změnil opět v muže. Jeho prsní implantáty mu byly odstraněny a mužské genitálie znovu sestaveny z kožních štěpů jeho žaludku. Potíž byla v tom, že už nebyl mužem, jakým byl předtím. Když jsem Charlese poprvé potkal před dvěma lety, ačkoli byl oblečený v obleku, nevypadal ani jako muž ani jako žena a byly na něm ještě znát pozůstatky krásné Samanthy.

 

 

Řekl mi, že při pokusu o sblížení se ženami se setkal s úplným odmítnutím a ponižováním a začal se obávat, že nikdy nenajde nikoho tak odvážného, aby ho začal milovat. Tentokrát jsem ho při dalším našem setkání našel potkal usměvavého vedle své snoubenky Victorie – svobodné matky žijící se svým 2,5letým synem Albertem. Setkali se v galerii umění v jejím rodném městě Malvern ve Worcestershire v červnu 2009 a minulý měsíc přijala jeho nabídku k sňatku. Abych pravdu řekl, vypadají spolu poněkud zvláštně. Ona vypadá ještě mladší, než je, zatímco Charles se svými obarvenými blond vlasy připomínal styl, který nosila Samantha Kane. Ačkoli se oblékl do pěkně padnoucího obleku, obul si k němu pár šedorůžových semišových mokasínů.

 

Ale Victoria nedává najevo, že se jí to nelíbí. Místo toho mi hrdě ukazuje svůj diamantový zásnubní prsten a trvá na tom, že Charles je mnohem lepším přítelem právě proto, že byl kdysi i ženou. Protože na rozdíl od jiných mužů, jak Victoria říká, skutečně rozumí potřebám žen. Popisuje, že je její spřízněnou duší a říká: „Vždy jsem měla ráda bohémské intelektuální starší lidi a když jsme se poprvé setkali, okamžitě jsme se k sobě začali přitahovat. Bylo tam duchovní spojení. Nevěděla jsem nic o něm nebo o jeho minulosti. Jeho vlasy byly trochu ženské, ale myslela jsem si, že je to proto, že je to prostě takový „hezounek“.

 

Na jejich první schůzce Charles řekl Victorii o svých dvou přeměnách pohlaví. „Myslela jsem si hned, že to je někdo, kdo má opravdu spoustu zkušeností ze života, je velmi citlivý, chápající a moudrý člověk. Jsem docela pasivní ženská osoba a Charles je ve vztahu dominantní. Je to velice mužný muž, ale je také velmi dobrý posluchač a dává mi dobré rady.“ Poradenství zřejmě vztahuje i na oblečení, účesy a make-up. Zatímco Charles je skálopevně přesvědčen, že by nikdy nechtěl být znou ženou připouští, že jeho součástí je i Samantha, po které se mu stýská.

 

Chalres říká: „Když jsem řekl Victorii o své změně pohlaví, nezačala se vymlouvat a neodešla. Myslela si, že je to plus. Nikdy bych nechtěl být znovu ženou. Určitě ne. Ale držím Samanthu v malém prostoru v mém mozku a občas ji navštěvuji, když chci vědět, jak se cítí Victoria. Dříve, když jsem byl Sam Hashimi, snažila-li se žena se mnou mluvit o svých emocích, bylo to jakoby mluvila s marťanem. Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše a já jsem teď v jedinečné pozici, kdy jsem uskutečnil velmi dlouhou cestu k Venuši a teď se vracím na Mars. Kdyby nic jiného ​​myslím, že věkový rozdíl je problematičtější. Victorii bude jen 38, když mě bude 60, a i když lidé říkají, že vypadám mladší, tak žertujeme, že mě bude muset dát do místnoho domova důchodců.“

 

Victorii bylo sedm, když v roce 1989 Sam Hashimi jako 29-letý vedoucí investiční odnože Saúdské společnosti začal být známý pro neúspěšné převzetí fotbalového klubu Sheffield United. Victoria viděla starý zpravodajský záznam Sama Hashimi, kompletně s brýlemi a knírem a říká, že do něj by se nikdy nezamilovala. Charles Kane je podle jejího názoru mnohem lepší verze.

 

Takže jaká žena si bude chtít vzít takového člověka? Žena, která má vlastní komplikované problémy se vzhledem svého těla. Jako plus se ukáže, že Victoria se vzpamatovává z anorexie. Ona i Charles věří, že jejich „vzájemný boj s tvarem těla pomůže jejich vztahu rozkvést“. Ale je to dostatečně pevná základna pro šťastné manželství? Victoria, dcera zedníka a zdravotní sestry, byla přijata jako teenager do nemocnice s poruchou příjmu potravy téměř vyhublá a na pokraji smrti. Obviňuje svou nemoc, že může za její plachou introvertní povahu a šikanu ve škole.

 

„Myslím, že je to součástí porozumění mezi námi, i když máme teď docela jiné problémy,“ říká Victoria. „Stále mám problémy s jídlem a jsou dny, kdy ze sebe nemám dobrý pocit. Podívám se do zrcadla a vidím postavu s velkým množstvím tuku. Mám strach, že se naplní mé ženské křivky, ale Charles mi dává hodně sebevědomí.“

 

Victoria se rozešla s otcem svého syna Alberta, když jejich dítěti byly tři měsíce. Byli spolu dva roky, ale Victoria říká, že dokud se nesetkala s Charlesem, myslela si, že muži jsou nepochopitelní. „Charles je romantický, vášnivý, láskyplný a milující,“ říká. „Pro mě je více mužný, než většina lidí v tom, že je zodpovědný a vezme si na starosti spoustu věcí, ale také je velmi moderní a citlivý.“ Charles dodává: „Existují lidé, kteří si myslí, jak jsou dokonalí, ale tohle si nemyslíme ani jeden z nás. Mám své pochybnosti, jestli jsem někdy 100%ní muž, ale ona mě ujišťuje, že jsem.“

 

Jistě rodina Victorie – která prožila trápení s její anorexií – musí mít své pochybnosti. „Můj otec Peter je velmi vnímavý člověk a stejně tak i moje matka Coral, protože můj starší bratr Matthew je gay. Když jsem jim řekla o Charlesovi řekli: „Ach, to je opravdu zajímavé!“ Moje rodina žije mou anorexií. Viděli mě ležet na posteli krmenou infuzí v nose a říkající: „Miluji vás všechny, ale mám už dost. Chci zemřít.“ Jsou rádi, když jsem šťastná a Albert je také šťastný. Měla jsem pár známých, kteří vše zpochybňovali a říkali, že „by se s ním neobtěžovali“ nebo „že to ní trochu divně pro mě“, ale já je neposlouchám. Myslím, že lidé se bojí všeho, co je jiné, než obvyklé, nebo to, co vnímají jako normální, ale já mám Charlese ráda a on miluje mě.“

 

Přirozeně musíme předpokládat, že sex není vysoko na jejich seznamu priorit, ale oba trvají na tom, že ano. Charles říká: „Pokud se dva lidé milují, radují se ze všeho. Je to o tom, jak moc chcete být s tou osobou, než s některou částí jeho těla. Poprvé jsem se bál vystoupit nahý před Victorií, ale ona taktně říká, že si ničeho špatného nevšimla.“ Victoria k tomu dodává: „Poprvé jsme se s Charlesem milovali se zhasnutými světly, ale pravdou je, že jsem si ani nevšimla ničeho neobvyklého. Ještě ne. Když někoho milujete, připadá vám vždy atraktivní. Každý muž je jiný.“

 

Pár plánuje svatbu v kostele na konci příštího roku a Victoria se odstěhuje s Albertem do Chalresova domu v západním Londýně, jakmile budou kompletní všechny renovace. Ačkoli Charles říká, že by mohli posunout hranice lékařské vědy tím, že by spolu mohli mít dítě z umělého oplodnění, takové plány zatím nemají. Porod Alberta trval 30 hodin a byl tak traumatizující, že Victoria nechce něco podobného prožít znovu. Zatímco se Charles těší, že bude nevlastním otcem Alberta, chce také trávit více času se svými vlastními dospělými dětmi. Je nadšen, že po 15 letech odcizení se nyní smířil s jeho 24letým synem, studentem na Univerzitě v Oxfordu. „Můj syn byl zmaten mou změnou pohlaví, ale nyní mě přijal velmi dobře. Je to skvělý člověk a vypadá stejně jako já, když jsem byl Sam Hashimi! Cítím, že kruh mého života se pomalu uzavřel. Jedna má strana je velmi kontroverzní a hrající proti pravidlům, zato druhá strana je velmi tradiční. Jsem v podstatě rodinný typ – otec od rodiny a tato stránka se projevuje tím více, čím jsem starší.“

 

V těchto dnech s jeho zkušenostmi jako Samantha Charles raději usiluje o tvůrčí život než o jeho bývalou kariéru obchodníka. Napsal svůj první román Tenkrát v Bagdádu, založený na skutečném příběhu svého dětství v Iráku a dokončil kurz tvorby filmu. V současné době hledá prostředky na dokumentární film s názvem „Sex. Změna. Blud.“ V těchto dnech, v kývnutí na jeho zkušenosti jako Samantha, Charles raději usilovat o tvůrčí život než jeho bývalé kariéře obchodníka. Napsal svůj první román, Tenkrát v Bagdádu, založený na skutečném příběhu svého dětství v Iráku, a dokončil film-dělat kurz. V současné době hledá prostředky na dokumentární film s názvem Sex. Změna. Omyl. „Cítím se velmi filozoficky, spíše než hořce díky tomu, co se mi stalo,“ říká.

 

„Na základě vlastních zkušeností se domnívám, že operace pohlaví by neměly být povoleny a už vůbec ne ze systému státní zdravotní péče hrazené z daní. Myslím si, že žádný člověk se nemůže narodit jako transsexuální. Žijeme dnes v konzumní společnosti, kde všichni věří, že můžeme mít všechno, co chcete, ale až příliš mnoho možností může být nebezpečná věc.“

Stěžuje si na úroveň poradenství při obou přeměnách, protože nakonec vypadá jako někdo, kdo je stále stejně zmatený a neví, kdo je a kým chce být.

„Lidé, kteři si myslí, že jsou ženou uvězněnou v mužském těle si to, podle mého názoru, zcela nalhávají. Tak jako já. Potřeboval jsem radu, ne operaci pohlaví. V mnoha ohledech se vidím obětí lékařského povolání. I s kouzlem Samanthy Kane a utracenými 100,000 librami na mě lidé křičeli a házeli kameny. „Stal jsem se ženou. To přece není záležitost pro mě. Rozmyslel jsem si to. Jen hlupák nedokáže změnit své rozhodnutí, když se dozví, že bylo špatné. Potřeboval jsem obrovskou odvahu říct: „Ne, promiňte, chci se změnit zpět. Cítím se velmi šťastně, že jsem našel Victorii, ale vždy je někde v koutě mé mysli myšlenka: „Proč by měla chtít mě, když může mít skutečného muže?“

 

Charles obviňuje z jeho nepříjemné situace největšího experta na transsexualitu ve Velké Británii, genderového psychiatra Dr. Rusella Reida – nyní v důchodu – který byl v roce 2007 pokárán Generální lékařskou radou za přílišný spěch v léčbě pacientů s transsexualitou. Dr. Russell Reid byl shledán vinným z vážného pochybení za jeho „nedostatek opatrnosti při zahájení hormonální a chirurgické léčby změny pohlaví u pacientů bez dalšího pečlivého a důkladného vyšetřování a posuzování“.

Charles se domnívá, že nebyl opravdový transsexuál, ale byl jen „zmatený“ po rozpadu jeho 12tiletého manželství.

 

Nyní musí brát silné dávky mužského hormonu testosteronu, protože nemůže tento hormon produkovat již přirozeně. A i když jeho genitálie vypadají přirozeně, intimního vztahu se ženou může dosáhnout pouze s pomocí skryté pumpy umístěné mezi varlaty. Čtyři roky hormonální terapie z něj udělalo to, co je teď. Ale pozůstatky Samanthy stále přetrvávají.

Plastická chirurgie mu ponechala ženský nos. A také zuby, za které dal 6000 liber, díky nimž má úsměv, který mu může závidět leckterá hollywoodská hvězda. Jeho kůže je také hladká a při pohybu ruky, kdy odstraňuje z tváře vlasy, je znát jeho velmi ženské gesto. Můžete si všimnout, že by ještě teď dokázal velmi přesvědčivě zahrát ženu.

 

Ale co je fascinující je to, jak mluví o tom, jaké to bylo být ženou v porovnání s tím být mužem.

„Zpočátku to bylo velmi příjemné být ženou, především ženou v podnikání. Lidé si vás více všímají a tím pro mě bylo jednodušší vést jednání. Byl jsem také polichocen pozorností. Stal jsem se mnohem více kreativním člověkem a méně agresivním. Lidé podceňují vliv mužských a ženských hormonů. Mluvím z vlastní zkušenosti. Ovlivňují každou část vašeho života, fyzicky i psychicky.“

„A pak je tu sex. Jako muž jsem měl sex velmi fyzický a přinášející větší radost, ale jako žena byl sex více ovlivněn mojí náladou a emocemi. Jako muž jsem na sex myslel denně, ale pokud jsem sex neměl jako žena i několik měsíců, vůbec mi to nevadilo. Mít sex jako žena není tak intenzivní.“

Ačkoli byl Charles zpočátku nadšený přeměnou v krásnou ženu, začal stále více uvažovat o to, zda nehraje pouze ženskou roli.

 

„Nejhorší na tom bylo, se že mnou bylo zacházenou jako s každou ženou – sexuálním objektem. Stával jsem se velmi podrážděným, když mi muži, o které jsem neměl zájem, říkali ty nejhorší věci, jaké jsem kdy slyšel. I když jsem byl žena fyzicky, v mnoha ohledech jsem měl stále mužský mozek. Měl jsem stále zájem o dění ve světě, publicistiku, obchod i sport. Můj zájem s ostatními ženami nebyl na stejné úrovni. Ve skutečnosti jsem zjistil, že žena je dosti povrchní a omezená. Kde hodně záleží na vzhledu na úkor ostatního. Neměl jsem zájem o nákupy. Moje kamarádky trávily hodiny nakupováním a zkoušením oblečení. Ale jako muž jsem stále věděl, co přesně mi padne a po pěti minutách jsem vyšel z obchodu se správným oblečením. Nikdy mě nezajímaly časopisy o celebritách nebo o věcech, které zajímají ženy. A když jsem se snažil o „mužských“ věcech mluvit s muži, nikdy mě nebrali vážně.“

„A také protože jsem byl dříve mužem jsem přesně věděl, jak muži myslí a reagují na ženy, takže to pro mě nebylo žádným překvapením ani záhadou. Začalo to být spíše nudné. S čím jsem se ale velmi těžko vyrovnával byly ty nálady a deprese, které podle mě byly způsobeny ženským hormonem estrogenem. Jako muž jsem nikdy v takové depresi nebyl. Pokud mi něco vadilo, prostě jsem pokrčil rameny a šel dál. Jako žena jsem měl pocit, že jsem na horské dráze emocí. Nesouhlas s mým přítelem znamenalo změnu mé nálady na celé dny!“

 

Pokud to tedy shrnu, tak jediný důvod, proč chtěl prodělat změnu pohlaví byl ten, že si prošel hrozným rozvodem a myslel si, že žít jako žena (spíše než muž) bude lepší a jednodušší? Wow!

 

 

 

 

 

—————————-

Můj komentář:

 

Dobrý no.

– Některé myšlenky se mi líbily (třeba o tom, jak milujeme osobu a ne nějakou část jeho těla), ale jinak z toho nemám dobrý pocit. Jeho manželství taky trvalo 12 let a taky měl děti. A ani po těch dlouhých letech na ty děti nepřestal myslet a nezbavil se toho trýznivého pocitu, že s nimi není, takže se vrátil zase zpátky, aby s nimi být mohl. Bere mi to naději, že se s tím smířím já (že nemám malou u sebe.)

– A taky ty jeho zkušenosti v podobě Samanthy, kdy vypadal tak krásně žensky a přesto přišel na to, že nikdy nebude jako žena přijímán…

– Neustálé odmítání, kdy tak toužil po lásce…

– A přišel na to, že čím je starší, tím víc se projevuje jeho druhá usedlejší stránka „otce od rodiny“

– A pak si taky pokládám otázku, proč je jich tak málo? Téměř jediný na světě! Stal se opravdu omyl nebo na téhle planetě chodí tisíce přeoperovaných transsexuálů, kteří nemají tu hrdost, sílu a odvahu se zase vrátit jako on? Kdo to ví? Možná by to mohl chápat nějaký transsexuální psychiatr. Do hlavy nám nikdo nevidí…

 

Nesouhlasím s tím, že všichni, kdo se cítí uvězněni v cizím těle si to jen nalhávají, ale kdo vlastně ve skutečnosti ví, jak to doopravdy je??? 🙂

 

Jo, liším se od něj. Nakupováním a zkoušením věcí na sebe bych strávila dny, mám ráda časopisy o celebritách, chci se stát ženou bez ohledu na to, jak vypadám, ale děsí mě ten rozvod. Ale taky jsem nadšená z přeměny a pokud by mi někdo zakázal vídat se s malou jen proto, že chci být ženou, tak bych bojovala…

 

„Uděláš-li to, udělám to.“

To jsem si pořád říkala. A ona to udělala. Řekla, ať jdu. Tak jsem šla. A našla jsem si novou cestu.

Kdyby to neudělala, našla bych si jí stejně?

Stupňovalo se to. Nešlo to zadržet. Je mi hezky, když jsem Terezou. Ale stojí všechny ty útrapy za to?

 

Přemýšlím, jak by to vypadalo, kdybych neměla ženu ani malou. Jak bych se chovala?

Už tenkrát v roce 2000, kdy jsem ženu poznala jsem stála před jasným rozhodnutím: Buď rodinu a štěstí nebo si žít svůj holčičí život (o kterém jsem ještě nic nevěděla – jen to, že ho už ve zlomcích dnů vlastně žiju). Pokud si myslíte, že to v sobě zničíte a pokud máte pocit, že rodinné štěstí to musí přebít, pak zvolíte první variantu a tou je rodina.

I kdybych zvolila tu druhou, nevydržela bych to sama. Potřebuji lásku, doteky, někoho, komu můžu věřit! A tím jak jsem se za tu Terezu ve mě styděla, bych to stejně nikdy nikomu neřekla… a stejně by tu byla jiná žena a jiné dítě… a stejně by to dopadlo stejně… třeba líp, protože hůř než teď to dopadnout nemohlo. Ale nemůžu pořád žít v iluzi, že existuje manželství, které akceptuje změnu pohlaví jednoho z partnerů a zůstávají stále spolu. Jo, vidím to na některých přeměnách na youtube, ale to se mě netýká.

 

Jediné řešení by bylo jít do toho ještě tenkrát – před tím, než jsem si někoho našla.

Jenže to jsem o tom nevěděla vůbec nic.

 

Otázkou je, pokud už tohle všechno vím a uvědomuji si to, jestli nejsem schopná s tím žít jako muž za předpokladu, že to své rodinné štěstí budu zase mít?

 

Já to nevím.

 

Už zase mám strach. Je všude kolem mě.

Strach z toho, že neuvidím malou.

Strach z toho, že žena prodá byt.

Strach z toho, že zůstanu sama.

…že nikdy nebudu šťastná.

„Nikdy“ znamená ani jako muž, ale ani jako žena.

 

Dopr… jak to mám ale zjistit?