3.316.340.000 žen

Lásku bych přirovnal k jednomu typickému českému mluvnickému pravidlu.

Na světě žije nyní více než 3.316.340.000 žen. (Mimochodem mužů je o trochu víc 3.354.241.000, tj. 50,28 %, protože se rodí 105 mužů na 100 žen, ale zase dříve umírají…)

 

Kdybychom řekli větu: „Všechny ženy světa (tj. 3.316.340.000 žen!) a jeden jediný muž, například Rudolf Vomáčka, si k večeři uvařili vajíčka.“, už musíme písmeno „i“ ve slovese „uvařili“ podřídit tomu jednomu jedinému muži, přestože jsou tu proti němu všechny ženy světa, včetně těch nejkrásnějších, nejmocnějších, nejveleváženějších… Nestačí, že si ta vajíčka uvařily všechny ženy světa (tedy přes tři miliardy!). Stačí, aby se našel jeden Vomáčka a už je tam měkké „i“.

 

S láskou je to stejné.

Mám tři miliardy důvodů, proč být spolu, ale stačí jeden – a to ten, že mě nemiluješ, jak říkáš – a vše je podřízeno tomuto jedinému.

 

Proč se nemůžeš rozhodnout stejně jako v létě 2011? Tehdy jsi mi řekla, jaký jsem vlastně táta, jak se vlastně o rodinu starám, že nepiju, nekouřím, nikoho nebiju, atd. a usoudila jsi, že mě takového chceš.

To bylo správné rozhodnutí, protože zachránilo rodinu, vztah, všechno… jenže to bych nesměl trucovat já. Když už jsi nebyla tvrdohlavá Ty, tak jsem byl takový já :/ Ach jo.

 

Nezoufám. Jen se zamýšlím nad tím, jak jeden jediný důvod může překonat tolik ostatních důležitých důvodů, jakými jsou třeba zachování rodiny, když máme dítě, vyšší životní standart všech v rodině, protože bychom měli dva příjmy, vzájemnou podporu (psychickou i fyzickou), protože ve dvou se to prostě lépe táhne a což teprv ve stáří? Ale takhle? Tenhle byt jsme měli mít za rok splacený. Měli jsme se konečně odprostit od všech dluhů a žít tak, abychom se měli všichni tři dobře.

 

Teď se budeme mít všichni tři hůř. (Neříkám že špatně, ale o hodně hůř ano.) Anebo vlastně jo. Špatně. Protože je to tolik peněz, co nám bude chybět a co budeme vyhazovat oknem tam, kam bychom je spolu nikdy nevyhazovali, že je to prostě špatně.

 

Budu mít na 30 let hypotéku. 30 dalších let (tedy zbytek mého života až do mých 66 let) budu platit měsíčně 3000 Kč, které jsem mohl dávat Tobě nebo Kátě, 36 tisíc korun měsíčně, za které jsme mohli jet spolu nějak k moři, za které jsme mohli kupovat maso, hezké oblečení, hezké hračky, ale musím je cpát nějaké bance, která mi půjčí na tenhle byt. I kdybych v tom bytě byl jednou šťastný s nějakou jinou ženou, už celý život budu o 3000 Kč měsíčně chudší. Za těch 30 let zaplatím bance skoro tolik, že tenhle byt bych z toho mohl zaplatit celý (a ne jen půlku). Mohli jsme Kačence kupovat víc věcí, mohli jsme se mít lépe i my, konečně jsme si mohli dopřát celá rodina.

 

Život nikoho z nás už nebude nikdy lepší.

 

Nabízím toho tolik, ale Ty máš jediný důvod, díky kterému to nepřijímáš.

 

Ještě je čas to změnit, ale Ty o tom nechceš slyšet.

 

Tak, jako se to stávalo mockrát, že jsme oba dělávali rozhodnutí, kterých jsme potom litovali.

 

Ale to si člověk uvědomí příliš pozdě. Musí se to stát, abychom přišli na to, kde se stala chyba.

Chybami se člověk učí ne?

 

Někdy ano.

Někdy mu už bohužel druhou šanci nedají.

 

Tak jsem vstoupil do roku, ve kterém si už na celý zbytek života snížím svou životní úroveň. Budeme se v tom všichni plácat a nebudeme mít nikdy nic místo toho, aby Kačenka prožila spokojené dětství.

 

Říkáš, že nechceš, abych si Kačenku ze školky vyzvedával ob den, kdy mám krátkou směnu v práci, protože prý potřebuje řád.

Já zase říkám, že nejsprávnější je být s ní co nejčastěji. Oba rodiče by s ní měli být co nejčastěji to jde. Opět se nedokážeš vcítit do mé situace a představit si, jak by Ti bylo, kdybych Ti tohle řekl já a Kačenku měl v péči také já? Bohužel nebudu patřit mezi tatínky, kteří na ní zapomenou a nebudou se jí věnovat. Štve mě každá vteřina bez ní. A Ty říkáš, že potřebuje řád!

Ano, potřebuje, ale není v tom snad taky řád, když jí každý druhý den vyzvednu já?

Říkáš, že má z toho potom zamotanou hlavu. Bojíš se, že je se mnou příliš často. Pořád se něčeho bojíš.

 

A já se pak bojím Tebe.

 

Všichni se pořád něčeho bojíme.

 

Bezva život.

 

Tuhle cestu si vybíráš Ty. A vybíráš jí teď i nám…svojí vlastní dceři i mě. My dva Tě milujeme, umíme být rodina, ale Ty máš svůj jediný důvod a tím to hasne.

 

Tak jsem se prostě zase zamyslel no. A vyvztekal. Je pátek, takže mám páteční euforii, že nemusím ráno vstávat do té stresující práce, ale Kačenku uvidím (doufám) až v pondělí, protože teď jí chceš mít na víkend Ty. (Respektuji to).

 

Dneska mám spíš vztek než aby mi bylo smutno. Vztek nad tou bezmocí něco s tím udělat. S tím, jaký život mě čeká. Jaký čeká i vás! Uvědomuješ si to vůbec? (Já vím, že tenhle blog nečteš, takže je to jedno.)

 

A něvěřím tomu, že mě nemůžeš milovat. Nechci partnerku, která mě nemiluje, ale já to všechno prostě vidím jinak.

 

Odpudivé síly jsou krátké v čase, ale silnější. Zatímco přitažlivé jsou slabé, ale po dlouhé době vyplavou zase na povrch.

 

Ale vždycky je čas s tím něco udělat… je jen třeba vidět trošku dál do budoucnosti a zamyslet se nad ní.

Kdo vidí jen pálení mostů, aby už si mohl konečně oddechnout, dívá se jen dozadu… A některé mosty je škoda pálit. Protože se navíc nemusí už nikdy objevit…

 

Nikdy jsem Ti nebyl nevěrný, nikdy jsem Tě nebil, nenadával, staral jsem se o vás a udělal bych pro vás všechno na světě. I násilníkovi nebo nevěrníkovi může být odpuštěno. Mě ne.

Nerozumím tomu.

Je správné chovat se správně? K čemu to potom je, když to končí takhle?

 

Vidím to tak, že to mé rozhodnutí byla blbost. Ty to víš, ale už to nepřijímáš. Ale měla bys, protože Ti v tom nic nebrání a jen na tom získáš. (A nejen vysoký životní standart nebo peníze, ale taky lásku…klidné stáří…spokojenou dceru…) To je málo???

 

Neříkejte mi, že mám zapomenout. Že jí mám pustit z hlavy. Že si mám někoho najít, přestože v tom druhém budu pořád hledat ji a tím jí (té nové) budu škodit. Nemůžu si říct stop. Ještě ne. A pro mě za mě si ho řeknu třeba až mi bude 67. Je to jako s tou hypotékou.

 

————————————–

Musím se na to dívat pozitivně!

Až mi bude 67, budu si už moct konečně užívat bez dluhů! Joooo!!! Jak báječné!