4 dny v měsíci

Vedle mě v posteli leží malá, spokojeně oddechuje, ještě jí pohladím, zhasnu, uklidím knížku s pohádkama a uvědomím si, jak je mi dobře. Jak jsem šťastný a jak klidně zavírám oči a spokojeně usínám, jakobych nikdy žádné trápení neměl. Kam se hrabe tisíc Xanaxů a Lexaurinů! Ani jeden nedokáže to, co moje Kačenka.

 

Bohužel je tenhle stav jen 4 dny v měsíci.

 

Když jsem dnes Kačenku vracel mamince, pokusil jsem se s ní domluvit, že bych si jí aspoň jednou týdně ve školce vyzvedl. A byl zase oheň na střeše. Že jí používám proti ní (manželce), že bude mít zamotanou hlavu, že takhle je to lepší… a zase ses začala mračit, přitom o víkendu jsem Tě v telefonu, když jsme probírali Kačenky spaní, poprvé od 4.6.12 slyšel zasmát! Věděl jsem, že budeš v pohodě, protože byla sobota dopoledne a to nikdo nic nemusí.

 

Když jsi zabouchla s Kačenkou dveře, nemohl jsem kvůli tomu tíživému pocitu u srdce ani nastartovat, abych odjel. Na auto se snášel sníh a přál jsem si v tu chvíli, abych tu celý na věky zapadal. Díval jsem se skrz ty tající vločky na okně na oranžové světlo lampy, co nám vždycky svítila do pokoje, ve kterém jsme všichni tři spokojeně spávali. Nepotřeboval a nemohl jsem odjet, protože vše, co potřebuji, je tady. Ale nejhorší byla ta představa, že Kačenku uvidím zase až za 14 dní.

Nestačí mi to.

Říkáš, že to je můj problém, že tady jde o Kačenku a kvůli mě jí přeci nebudu motat hlavu. Mám si dojít pro lepší prášky. Posíláš mě k psychologovi, jako jsi chodila Ty. Říkáš, že konečně vidím, jak Ti bylo, když jsi ty prášky musela brát Ty. Nevěděl jsem, že je bereš. Nemluvili jsme už spolu o tom. Nechci Xanax ani žádné jiné svinstvo. Chci Kačenku. Ale nemůžu jí chtít jen proto, aby bylo líp mě. Nevím, co mám dělat. Když zajdu k psycholožce, bude prosazovat střídavou péči. Ale ta je dobrá akorát tak pro rodiče. Dítě lítá zmateně od mámy k tátovi a přitom chce mít oba. Nejsem si jist, zda mi je zrovna psycholožka schopna pomoct.

 

Člověk by se dokázal odprostit od manželky, když ho bude roky tak tvrdě, nesnesitelně a necitlivě odmítat, ale od vlastního dítěte to nejde.

 

Čeká mě život, kdy budu se svojí milovanou dcerkou jen 4 dny v měsíci. 48 dní v roce, místo 365ti!

 

Když jsem po půl hodině konečně mohl nastartovat, že jsem už zase mohl koukat a dojel domů, hned jak jsem otevřel dveře bytu,

slyšel jsem její smích, který mě léčí,

přeskočil žirafu, u které s dobrůtkami klečí,

sešel jsem po schodech z polštářů,

a ve vaně uslyšel: „Koukni co dokážu!“

 

Smyl z vany některé její vlásky,

a s každým objetím plným lásky,

složil její deku, co byl z ní domeček,

uklidil zpátky proutěný zvoneček.

 

A víly Winx mi tu kolem hlavy létají,

v duhových barvách svou přítelkyni hledají,

tu s křídly z papíru, co si je sama vyzdobila,

a ani chviličku, ani maličko, mě tu nezlobila.

 

Všechny ty stopy její fantazie,

jejích úsměvů,

jejích slůvek,

vtípků,

doteků

a kouzelných hůlek,

zapomenuté složené maminčino pyžamo v posteli,

a koláč s kakaem, co je na něj tak pyšná,

banánová pěna do koupele,

nový kartáček na zuby a kelímek – nejlepší hračka do vany,

a taky nafouknutý pytlík a talířek s hrníčkem její zmrzliny,

hlaďounká ručička s jizvičkami, co už jsou minulostí,

fotka s culíčky,

a pytel posmrkaných kapesníků…

 

Kam se hrabe tisíc Lexaurinů…

 

4 dny měsíčně tohoto štěstí stojí za život na téhle planetě.

 

Zbylých 26 dní s vystresovanou důchodkyní v práci,

stresem, že přijdu o byt,

černými sny, které mě budí,

steskem, který mě nedá spát,

strachem, jak vyjít s pětistovkou měsíčně,

a těšením se na ty 4 dny v měsíci,

je život,

který se nedá srovnat s tím předešlým,

ale nemám na výběr.

 

Naštěstí se člověk jednou tak unaví,

že na pár hodin usne…

 

A pak všechno znovu.

 

Dobrou.