Doživotí?

Každý odsouzený ví, kdy mu skončí trest.

Většina z nich žije pro tu chvíli, kdy bude zase žít svůj vlastní život. Vědí, že to jednou skončí.

Dokonce mají šanci na jeho zkrácení!

Jak jim tu naději závidím.

 

Nejhorší je, když nevíte, kdy to skončí…

Nevidíte ten bod, který vás jednou vrátí do života.

 

Něco jsem provedl a teď mě za to trestají.

Dostal jsem rok, dva nebo doživotí?

Mohu požádat o milost? Kde?

 

Chci taky vědět, že jednou to bude zase všechno vpořádku a budu moct klidně spát. I kdyby to mělo být za 10 let…

Ani metr nemůžu stříhat. Není na kdy se těšit.

 

Že máme svůj život ve svých rukách?

 

Tak proč mi je pořád tak svazují mé myšlenky a vzpomínky?

 

Nenávidím je a nemůžu je dostat z hlavy. Jsou všude. Kdy už to ten trapný mozek pochopí?

 

V jedné pohádce o víkendu řekla princezna: „Chci, aby můj vyvolený pro mě trpěl, aby si vážil naší lásky.“

Jenže v pohádce potom následuje svatba a šťastný konec.

 

Proč nám neřekli, jaký je život?

 

Proč nás přivádí na tento svět?

 

Proč jsou všechny jistoty, láska a štěstí v mžiku pryč, jakoby neznamenaly nic?

 

Chci řešit, kam pojedu na Silvestra, jaké boty si mám koupit, proč je ta paní na recepci tak neochotná a večer si o tom doma postěžovat, na jaký film se večer podíváme, proč máš tak zpomalený notebook, jak bude vypadat Káti velikonoční fotka ze školky, kdy pojedeme nakoupit, co si uděláme k večeři, být co nejdřív doma, abych byl s vámi, kde vás mám vyzvednout a ne, jak usnout, jak to udělat, abych každý den byl s Káťou, když každý den jsme zase o den starší, jak přežít, když to nejde, ale musím…

 

V jeden takový ošklivý den 4.6.2012 v 00:52 jsem ležel sám v posteli. Kačenka už dávno spinkala ve své posteli v pokojíčku a z obýváku se ozývalo jen ťukání do klávesnice… takový běžný obrázek posledních měsíců. Nemohl jsem usnout. Chtěl jsem, abys přišla. Abysme si povídali jako dřív. Měl jsem přijít já…

Díval jsem se na velkého papírového ptáčka pověšeného u stropu, kterého jsme s Kačenkou kdysi spolu vyrobili, aby nás chránil a kterého hezky vymalovala.

 

 

Otáčel se pořád dokola a tenkrát jsem si myslel, že už ho vidím naposledy. Byl jsem o tom tak skálopevně přesvědčen, jako jsem teď přesvědčen o svém odsouzení žít bez lásky, bez svého milovaného dítěte! Večer v ten den už jsem byl pryč.

Teď uléhám do postele, dívám se na něj a vím, že už tu spolu budeme napořád. Uklidňuje mě ten pohled a mám z něj radost. Člověk často vzdává věci předčasně, má zbytečný strach a teprve čas ukáže, že všechno je jinak…

 

Původně jsem chtěl napsat tak tři věty. Neumím být stručný. Ale jednou přijde ten krásný okamžik, kdy tenhle blog přestanu psát.

Říkají mi, že rozumí mé manželce, že jí chápou. Já jí chápu taky.

 

Člověk se honí, trápí, snaží, stresuje… a přitom to máme všichni na světě stejné.

Projděte se někdy po hřbitově.

 

 

 

A mezi těmi datumy máme to nejkrásnější stvoření na světě zrozené z lásky – Kačenku.

 

Květen 2012 – hraje si na klávesy v domě, do kterého už nesmím nikdy vstoupit.

Ležím na posteli, poslouchám jí a nasávám do sebe tu energii, to štěstí a radost,

kterou mi tenhle okamžik dává, aniž bych tušil, že o to všechno jednou přijdu.

 

 

Zatímco naše princezna nic netušíc spinká rozvalená v obýváku na gauči,

protože v pokojíčku se bála

a manželka se mě snaží v chodbě naposledy obejmout, jakoby to byl jiný člověk

já nafoukaně odmítám její napřažené dlaně

a hážu se slzami v očích věci do výtahu…

4.6.2012 20:49

Tuhle podobu má konec?

 

 

———————————-

Prosím vás, nečtěte tenhle blog.

Já se jen prostě nemám komu vyzpovídat.

Ale za to vy nemůžete.