Hluchá místa

Neděle večer. Hluché místo. Můj nejnenáviděnější okamžik týdne. V sobotu ráno po probuzení mi Kačenka ještě v posteli smutně řekne: „To už tu budu spát jen jednou?“

Nemyslíme na konec víkendu a užíváme si ho spolu.

Pozoruji, že najednou neřešíte maličkosti, které vám dřív vadily. Že si vaše dítě po příchodu ze zasněžené ulice nezuje boty a místo toho nadšeně shrabuje nahnědlý sníh, který zbyl na bobech a nese jej do nejbližší skleničky v kuchyni, aby pozorovalo, jak taje? Že nechce z vany, protože musí ještě vyzkoušet archimédův zákon na nafouknutém pytlíku v žínce na mytí, že musí všechnu vodu vycákat kopáním svých nohou, že začíná být nejživější, zatímco by mělo za chvíli usínat? Že vás ráno vzbudí se slovy: „Tati, otevři oči!“ 🙂 Je jedno v kolik. Jste šťastní, že můžete vstát a že si můžete o hodinu dvě spolu déle hrát. Neřešíte maličkosti, které vám dřív vadily. Snažíte se pohltit každou volnou vteřinu během těch pár hodin, kdy můžete být s někým, koho milujete a kdo miluje vás.

V neděli se podvědomě bojím, že přijde odpoledne. Až se setmí, že musím Kačenku obléknout a vrátit jí k mamince. Ale uklidňuje mě, že Kačenka je v pohodě, protože zatímco se sice loučí s tátou, těší se na maminku. Pořád se má na koho těšit. Je veselá. Chce se mi občas spát, jak jsem unavený, ale proplesknu se a hraju si s ní do poslední minuty.

Před odjezdem se jdeme ještě jednou sklouznout na bobech. Oba bysme chtěli víckrát, ale musíme jet, abysme splnili slovo, které jsme mamince dali.

 

Vtípky v autě, hádanky, smích, objetí, poslední pusa, vůně mé ženy… rychlé zabouchnutí dveří.

Nemůžu nastartovat. Snažím se zadržet ten pocit, kterého se pokaždé bojím a nedokážu se ho zbavit, přestože se snažím. Sevře se mi hrdlo, rozbuší srdce, zadržuju slzy. Nastartuju. Rozjedu se. Stejně mám mokré brýle, ale držím se.

Vystoupím z auta. Je mráz. Studí to na tváři. Vytahuji prázdné boby. Táhnu je bez Kačenky domů. Ještě víc se mi svírá hrdlo. Přemýšlím, jak tohle zastavit, co udělat, abych tenhle pocit, kdy se mi stýská, neměl.

Přede mnou vchází do domu jedna hodná sousedka (vdova) se psem.

„Byl jsi bobovat?“, ptá se.

„Jo, s Kačenkou na Tolštejně.“ A už si fakt přeju být doma, protože jak se na mě podívala, řekla: „Stojí to za hov*o, viď?“

Už jsem neměl sílu na to odpovědět. Pohladil jsem jejího psa, co má už dva roky rakovinu a jakmile vyskočila z výtahu, už se to nedalo zadržet.

Zase to ticho. Namalované obrázky pro mě. Rozrochňaná deka. Nedopitý čajík.

 

Vím, že na tohle nepomůže nic, protože člověk, který mě z tohohle může vysvobodit mě nenávidí. A tak použiju ještě jeden lék. A zaměstnávám si mozek. Rychle umýt nádobí, vysát, vytřít, vymýt koš… a najít něco, na co se můžu těšit – jo, zarochňat se do deky u televize a otevřít si broskvový kompot od mamky, která je na mě tak hodná, zatímco moje žena jí nemá ráda.

 

Snažím se s tím bojovat, jak jen to jde, ale představa, že Kačenku uvidím zase až za 14 dní mě tíží u srdce. Minule mi žena říkala, že nechce, abych Kačenku vyzvedával každý druhý den ve školce. Nechápu prostě proč. Prý aby neměla v hlavě guláš… Nevím. Musím nad tím přemýšlet. Chybí mi. Je to moje největší radost. Podle mě to přeci nevadí.

 

Rozchod s partnerem je něco jiného, než rozchod s partnerem, se kterým máte dítě.

V tom je tak zásadní rozdíl, že na oba dva druhy rozchodů nelze aplikovat stejné rady. To dítě vás totiž už navždy poutá k bývalému partnerovi.

 

Týden má 168 hodin. Dva týdny mají 336 hodin. Moje žena chce, abych mohl být s Kačenkou jen o víkendu jednou za 14 dní. Celkem jen 51 hodin za 14 dní. To je jen 15 % veškerého času, kdy mohu být s Kačenkou!

 

Měl bych být šťastný i za to. Nemuseli jsme mít ani to… Místo 100% jen 15%.

To je jako spát místo 100% (8 hodin) jen 1,2 hodiny!

To je jako sníst místo 5 knedlíků jen 0,75 knedlíku!

To je jako brát místo 15 tisíc výplatu jen 2250 Kč!

To je jako jet vlakem místo 100 km jen 15 km a zbytek pěšky!

Nebo vidět místo 90timinutového filmu jen 13,5 minut z něj!

To je jako říct někomu: „Mi….“ místo „Miluji Tě!“….

 

Připravil jsem se o 85 % života, který jsem mohl strávit se svojí dcerou.

 

A tak se snažím zaměstnat mozek, abych na to nemyslel.

Ale stejně jsou tu hluchá místa, jako vždycky v neděli večer, když mozek zaměstnat nemůžu, protože sedím v autě a musím dojet domů, musím vystoupit z auta a dojít do bytu… a tady uklidit její hračky…

 

I teď zaměstnávám mozek, tak je mi líp.

 

Těším se, až budu zase s ní.

 

Někdy mám pocit, že přeměnou jsem neprošel já, ale moje žena.

Je z ní jiný člověk, kterého neznám. A někdy mám taky pocit, že to bylo její rozhodnutí, ne mé…

 

Dříve než jsem věděl, jak jednou dopadnu, jsem si povídal s dcerou kolegyně z bývalé práce, která je z rozvedené rodiny. Vyprávěla mi, jak rozvod rodičů nejdřív brala těžko, ale jak brzy pochopila, že je jí najednou s tátou líp, protože kdykoliv jí měl na víkend, udělal pro ní první poslední. Nikdy se nehádali. Vozil jí na výlety, kupoval jí dobroty, snažil se jí všechno vynahradit a jí se ta pozornost líbila. Milovala svého tátu (než tragicky zemřel) a on zase jí.

To dítě to pak bere jinak. I ten rodič vlastně. Uklidňuji se tím. Protože je mi šuma fuk, jestli mě bude blbě. Bude mi každopádně líp, když budu vědět, že Kačence je fajn.

 

Můj pokus s tím, zda jde začít znovu úplně od nuly s někým novým mladým, který ještě za sebou nemá žádný dlouhý vztah, skončil docela rychle. Výsledkem bylo, že všech 6 dívek z 1000 mi napsalo, že je sice moc hezké, co jsem ji napsal, že je to zahřálo u srdce atd., ale že přítele už mají. Co jsem jako čekal, žejo? Tak to mám aspoň potvrzené. Je to blbost začínat vztah znovu úplně od začátku, když je mi 36.

 

Pak ale fakt nevím, jaký vztah mě čeká. Vím, že člověk nesmí přestat hledat, protože to hledání je naděje, kterou člověk potřebuje. Je jedno, jestli někoho najde nebo ne. Jen nesmí přijít o tu naději, i když ví, že je to k ničemu.

A taky představa, že se do mě někdo zamiluje a já mu budu nechtěně ubližovat tím, že nemůžu jít do téhle cukrárny, protože jsme tam chodili s manželkou, i když je nejlepší v okrese nebo že nemůžu vidět tenhle film, protože ho měla žena ráda atd. atd. – to není fér vůči ní. Na druhou stranu i vytlouct klín klínem je určitý způsob řešení… třebaže by mělo krátké trvání. Tomu se nebráním, ale zase je to nefér.

 

Tohle je začarovaný kruh, ze kterého nevím jak ven.

A do toho ještě zase začátek pracovního týdne – stres, který mě v noci budí, když mě nebudí zrovna stres z toho, že nemám vedle sebe Kačenku ani manželku… Ale z práce utéct nehodlám, i kdyby mě tam měli škrtit! To mě budou muset vyhodit oni, ale já si dám sakra pozor, abych neudělal nějakou botu! Nemůžu o tuhle práci přijít, protože mi dává peníze, za které si můžu vzít hypotéku, protože mi dává takovou pracovní dobu, že můžu být víc s Kačenkou, protože práce prostě není a hledat novou je dnes nadlidský výkon. A taky protože šéfová je skvělá ženská a ta důchodkyně už příští rok v lednu půjde do důchodu. Rok stresu vydržím. Protože díky tomu získám mnohem víc…

 

Jdu do sprchy a k telce s kompotem… Bojím se noci (další hluché místo, kde nelze zaměstnat mozek). Strach je můj nejlepší kámoš 🙂