Oblblá mrtvola
Tak nevím, jestli to byl dobrý nápad zbavovat se stresu jiným stresem.
Je sice fajn, že v práci nemyslím na starosti s manželkou, ale je mi tak blbě, že když vyjdu z práce, nejradši bych nemluvil, nechodil, nepřemýšlel… a do toho za chvíli sám od sebe naskočí ten první stres (s manželkou) a zase likviduje ten stres pracovní. A tak pořád dokola. Žádný ventil. Začínám si připadat divně. Nejradši bych chodil spát v pět odpoledne, jsem úplně vyšťavený a tyhle dva stresy mi rozhodně moc klidný spánek nepřináší.
Když můžu ráno spát déle a zkusím si vzít prášek, připadám si jak chodící oblblá mrtvola, které to nemyslí. (To si připadám stejně, když jdu z práce).
Dnes jsem poprvé od 12.11.12, kdy jsem nastoupil do nové práce, nerozdejchal tu důchodkyni, co bouchá do stolu, křičí, všechny kolem sebe (včetně řidičů a ostatních kolegyň) považuje za malé haranty a občas padne i nějaký ten pohlavek – to vše kvůli maličkostem. Po celé dva měsíce jsem od ní neslyšel jedinou pochvalu – stále jen kritika. Když se mi ten den povede vše na jedničku (tzn. navézt všechny pacienty na místo včas), tak jsem se jednou nahlas pochválil a to byl oheň na střeše. „Vůbec se vám to nepovedlo!“, mě hned zchladila. Říkám jí: „Jak to, vždyť tu byli všichni včas?“ A začal výčet nesmyslných malicherností, které jsem udělal, které ale vůbec nikoho nepoškodily ani nezajímaly. Co na tom, že šéfová (která je tam jen občas a před kterou se snaží většinou držet) je úžasná?
Dnes poprvé jsem měl strašnou chuť utéct a vzdát to. Ten rok, než půjde do důchodu, tohle prostě denně nevydržím. Nemám to kde ventilovat, ale nemám na výběr.
Rovnice je jednoduchá: zůstat vyšťavený v práci a snášet urážky (to jsem fakt ještě nikde neviděl takovýhle přístup!) = schválená hypotéka = jistota, že budu v tomhle bytě pořád (což se líbí i Kačence)
Jel jsem hned do bývalé práce v obchodě, abych si vyčistil hlavu. Pomohl jsem jim tam ve skladu, pokecal, strávil tam zase přes hodinu. Skončila tam kolegyně, tak prý jestli nechci zpátky. To mě teda nahlodali! Ale nemůžu skočit zase do další zkušebky! :/ Když porovnám stres v tomhle obchodě, v O2 jako operátor a tady, tak v tom obchodě to bylo proti tomuhle úplně v klidu. Ale nemůžu. Teď nemůžu. Teď je prioritou dořešit tenhle byt. Takhle blbě mi nebylo ani v O2, kde jsem 8 hod. vkuse musel mluvit a přemlouvat lidi a měřeno vám bylo úplně všechno, včetně doby čůrání, vyplňování formulářů, doby hovoru, skok pro radu ke garantovi… To přemlouvání bylo sice krásně zaplaceno, ale 4500 Kč na naftě za měsíc se nedalo udržet a takhle mám aspoň obden do 14 h. a teoreticky můžu vidět Kačenku. Teoreticky, přestože jsem si původně myslel, že to bude i prakticky. Teď se už týden snažím z mé ženy dostat, kdy půjde malá k zápisu do 1. třídy, že bych šel rád s nimi. Žádná odpověď. A zápisy do její školy jsou už zítra a pozítří. Pokud nebude mít odklad – což bych byl radši.
Tohle asi dlouho nevydržím. Myslel jsem si, že jo, ale dneska je mi z té kolegyně tak blbě, že už nevím, z čeho je mi blbě víc. Nejsem schopný ničeho. A ve čtvrtek bude tolik převozů, že se z toho zblázním. To prostě nedám – vím to, protože je to extrém. Šéfová mi říkala, ať mám s kolegyní trpělivost, že je před důchodem a už nezvládá stres, ať vydržím půl roku, že pak se ukáže… věřím jí, jenže to každodenní vysávání energie, ponižování a zacházení jak s malým dítětem mě ničí.
Teď jsem si postěžoval a je mi trošku líp. Jdu do sprchy a spát. Večer usínám teď rychle, ale v noci už se budím. Nevím, kam jinam všecko tohle psát, nemám to komu říkat, nikdo mě nepřitiskne a neřekne: „Vykašli se na ní! Teď jsi tu se mnou a já tě miluju…“ Tenhle „motor“ mi chybí.