Vzpomínání na zabedněné

Přesně, jak řekla Anička, kamarádka z let před manželkou, která se po 10 letech rozvedla o rok dříve než já a zůstaly jí dvě děti: „Proč jsou ti naši partneři tak zabednění?!“

 

Vrátila by se ke svému partnerovi, ale ten má už svůj život – novou ženu, novou rodinu. Přitom iniciátorem byla ona.

Proč jsou někteří partneři tak zabednění? Proč jsou tak nepřístupní jakýmkoliv rozhovorům? I těm nejobyčejnějším? Netožpak těm důležitým? Proč si nenechají nic vysvětlit? A staví před sebou neprostupnou zeď, kterou nám nedovolují překročit, přeskočit ani proskočit, přitom je to tak jednoduché.

 

Zabedněnost není zlá vlastnost. Je to jen obranný mechanismus.

 

Měli jsme si oba říct: „To všechno zvládnem a budeme v pohodě. Jen mě už z ničeho nevynechávej.“

 

Pár smsek z předvánoční doby pro Tebe, které jsem Ti nikdy neodeslal:

Úterý 27.11.2012

Mávání z okna, když jdeš do práce, čekání na Tebe před prací a pak spolu domů, večerní čaj u televize, celých 11 let každý večer pusa na dobrou noc, usínání se spojenými dlaněmi navzájem, „krásné ráno maminko a tatínku!“… noc v bouřce pod stanem u rybníka, objetí na „Klíčku“, společná noc v domě Tvojí mamky, cinkání Ježíška v našem bytě, bezstarostný večer propovídaný v naší posteli, společné sprchování a objetí, které mi tak chybí… Tohle už nikdy neprožiješ! Copak Ti to nechybí? Tohle dělá život krásným. Sytý hladovému nevěří. Už rozumím, proč někteří lidé tak touží po objetí…jaká je v něm síla… Když vidím ty mladé páry, které se drží za ruce…říkám si… „Vždycky to začíná tak hezky!“ Ale my nemůžeme začít znovu. Nám už nikdy nebude dvacet. Začátek už byl… A byl náš. Nikdo nám ho už nevezme. Jen ten konec po 12ti letech prostě ještě neměl přijít… Uznal jsem chybu, odstranil důvody zániku našeho vztahu, snažím se jak můžu, jsem připravený Vás milovat do konce svého života, podruhé už tu samou chybu neudělám, ale Ty mi nevěříš… rozumím Ti, můžu si za to sám, ale Ty jsi bez emocí, bez úsměvů, bez vlídných slůvek. Nenávidíš mě. A možná ještě dlouho budeš. A tak si čekám. Pojď, dáme si spolu čaj. Sedneme si spolu a jen tak popovídáme. Bezstarostnost skončila. Pro oba. Teď už je to na Tobě. Já jsem připravený plnit dál Tvé sny…

 

 

 

Středa 28.11.2012

Vždycky, když vidím maminku s kočárkem, vzpomenu si na Tebe, jaká jsi byla starostlivá a pečlivá maminka. A taky krásná! Přál jsem si mít ještě jedno mimčo… ke Kačence. Musím zaměstnávat mozek. V práci to jde, tam je stres, tam se nestíhá myslet na to, jak mi chybíte. Musím pořád něco dělat, jinak jsi zase tady…se svými krásnými blond vlasy, které občas vidím z auta ve městě, ale nejsi to Ty… se svou ladnou chůzí, se svým hlasem, který mě 12 let uklidňoval… Už půl roku ho neslyším a není to jen Tvůj hlas, po kterém tu zůstává prázdno…

Když prý člověk zemře, mozek ostatních tu informaci po čase zpracuje tak, aby se z toho nezbláznil a „zasune“ ty vzpomínky hluboko tak, abychom mohli dál žít. Ale Ty žiješ. Můj mozek nikam nic nezasouvá. Jsi tady. Všude. Mluvím s imaginární osobou, mívám halucinace, které mě uklidňují, protože slyším Mášu, Káťu nebo i Tebe…

 

 

Čtvrtek 29.11.2012

Myslím, že člověk by měl potkat svou životní lásku v době, kdy je mladý. Třeba v období dospívání, chození na vysokou nebo čerstvě po škole. Poznat toho druhého v této bezstarostné době a začít ve dvou zjišťovat, co je život, získávat nové zkušenosti ve dvou a budovat tak historii, kterou už nikdo nikdy nezmění ani nemůže zopakovat. Samozřejmě, že láska se může zrodit i v pozdějším věku, ale už to nebude ta nejhezčí varianta. Vím, že láska je vždy krásná, ale myslím tím to, že mladí jsme jen jednou. Pamatuješ, jak nás před lety zastavila na chodbě v nemocnici jedna babička? Řekla: „Slečno a mladý pane, vy se k sobě tak hezky hodíte!“ Vidím to dodnes. Byl jsem ohromně pyšný. Vždycky jsem byl na Tebe pyšný. Byla jsi ta nejkrásnější holka ve městě a byla jsi moje. Byla jsi mi věrná a milovala jsi mě. A já jsem si toho nevážil. Neposloucháš mé omluvy, mé sliby, má odhodlání, mé pocity ani mé sny. Jsi tak bez emocí, že si s tím nevím rady… Zítra je pátek, konečně se vyspím. Těším se na Kačenku, jak spolu půjdeme v neděli na rozsvícení stromku na náměstí u vás. A Ty s námi jít nechceš…

 

 

 

Úterý 11.12.12

Všechno co udělám, dělám špatně. Všechno co řeknu, označuješ za provokaci. Mračíš se na mě. Nevím, jak s Tebou mluvit. Vyzkoušel už jsem všechny způsoby. Snažím se, ale s Tebou se mluvit nedá. Celou cestu jsme si s Kačenkou v autě zpívali, těšila se, jak vyskočí z auta a vybafne na Tebe. Schovávala se za mnou. Otevřela jsi dveře, zamračila ses a zatímco na Tebe Kačenka nadšeně vybafla, Ty jsi jen prohodila, ať už jdu, že pospícháš. Nemohl jsem jí ani sundat botičky. Těšíme se na Tebe oba, ale Ty na nás ne. Vadí Ti, že už půl roku bydlíš v jednom malém pokoji u Tvé mamky, že nemáš prostor ani soukromí. Přitom tenhle náš byt byl půl roku prázdný. Vyhnala jsi mě z něj a za tři dny ses odstěhovala k mamce a teď Ti vadí, že tu jsem. Že nemůžu bydlet u mamky, které jsem neplatil nájem, protože na to prostě nemám, že mi vadí cigaretový kouř a v noci taková zima, že i v létě jsem musel spát ve svetru. Všichni s Tebou soucítí, že potřebuješ už peníze na nový byt, že takhle žít nemůžeš. Ale tenhle byt byl celý Váš. Měl bych Vás blízko, ale Ty utíkáš. Pro Tebe neexistuju. Omluvil jsem se, uznal svojí chybu, změnil své cíle, svůj život, jsem to zase já se vším všudy, miluji Tě a miluji Kačenku, napsal jsem Ti tisíce důvodů, proč být rodina, proč se mít zase rádi, ale Ty mě nenávidíš, už ani nevíš proč. Každou noc celý ten půlrok se probouzím hodinu co hodinu, k ránu každou čtvrthodinu. Bojím se zítřku, že se tenhle byt prodá. Že to do 13.2.13 nestihnu se svojí hypotékou. Že budu muset kupovat nějaký pitomý malý byt, abych jednou (až někoho zase potkám nebo až se vrátíme k sobě my), musel zase jako tenkrát před 10 lety hledat nějaký větší byt 3+1, zase řešit jeho koupi, stěhování… Hezčí byt v Lípě neexistuje! Tenhle je náš, tady jsme překonali všechny starosti i problémy a Ty tu být nechceš. Chceš malý byt. Máš svou vizi, po které jdeš hlava nehlava. Neuvažuješ racionálně. Mluví z Tebe nenávist vůči mě, zatímco já bych Tě nejradši při každém setkání pohladil. Necítíš potřebu lásky. Jak můžeš být tak chladná? Jen se mračíš. Dal bych Vám všechno na světě. Ale věřím na znamení. A pokud zítra mají přijít zájemci o byt, pak to tak má být. Je to něco, co nedokážu ovlivnit a ani nesmím, protože Ty potřebuješ peníze co nejdřív, pokud možno hned. Do konce roku nejlépe. To Ti stejně žádná banka nedá. Kdybych měl milión, dám ho celý Tobě. Nepotřebuji nic. Jen vás dvě… Měli bysme být rodina. Měli bysme si odpustit. Měli bysme začít žít… Tohle je špatná cesta…

 

 

 

Čtvrtek 13.12.12

Rodinu ničím nenahradíš. To není z mé hlavy, ale je to pravda. Ale k čemu mi to je, že to vím? Vím to už dávno… Kdybych tenkrát šel s Tebou k tomu psychologovi, bylo by vše teď takové, jaké bych si přál. On by nás posunul tam, kam jsme potřebovali. Ale nejdřív jsem neměl problém já, teď ho zase nemáš Ty. Jsme jak blázni. Do smrti si to budu vyčítat. Pamatovat si 4. červen 2012, kdy jsem večer musel odejít. Kačenka spokojeně spinkala v obýváku, protože se bála usnout ve svém pokoji a vůbec nic netušila… ten obrázek vidím dodnes. Pronásleduje mě, stejně jako milión jiných obrázků spokojené rodiny. Říkáš, že než nefungující rodina je lepší žádná rodina. A já zase říkám, že lepší než nefungující nebo žádná rodina je pokus o to všechno spravit, aby ta rodina byla zase rodinou. Rodinu ničím nenahradíš. Nemáš jí ani Ty, ani já. Potřebuji, aby sis vyzkoušela všechny fáze rozchodu, aby sis uskutečnila svoje sny o vlastním bydlení, aby sis našla někoho nového, kdo Tě bude milovat a zkusila s ním žít. Prý se říká, že mám čekat maximálně 1 rok. Protože jinak si nebudu užívat života. Ale jak si mám poručit Tě nemilovat? Snažím se, ale nejde to. Myslím si, že to musí přijít samo. A tak čekám.

 

 

 

Sobota 15.12.12

Staří lidé ve starých pantoflích na křesle v nemocniční chodbě, jejich smířený pohled a ruce, které toho mají tolik za sebou, tolikrát je za ně drží jiná dlaň, aby nebyli sami – mi každý den v práci připomínají, že jednou budeme staří, že jednou budeme někoho potřebovat, že jednou můžeme litovat něčeho, co jsme neudělali a neměli jsme to štěstí jako ti, kdo i stáří prožijí ve dvou. Neměli bychom se zabývat prkotinami, které nám berou to hezké. Měli bychom žít a vážit si každé chvíle s někým, koho milujeme. Jednou na tom křesle budeme sedět i my a už neuděláme nic. Rodina má být rodina a láska tou nejsilnější silou ve vesmíru. Žádná nenávist nebo hrdost ji nemá co překonávat. Čekáme na to své štěstí a když ho dosáhneme, pomalu ho zase ztrácíme, neumíme něco udělat, protože jsme jenom lidé – chybující, ale přesto milující a milovaní. Nedostáváme k životu manuál. Proč se mračit? A proč pořád říkat, že vše, co udělám, je špatně, zatímco já mám strašnou touhu jí pohladit po tváři? Teď vůbec není čas na přemýšlení, teď se má spát. Tak dobrou noc. Spi. Já si jen tak povídám. Ty stěny mě tu totiž neposlouchají…

 

 

 

Neděle 16.12.12

Chtějí přesvědčit hladového, že nemá hlad. Říkají mu, ať se tím netrápí, ať žije, ať dělá něco, aby hlad neměl. Ale dokud bude hladový, toho strašného pocitu se nezbaví. A tak se hladový najedl…

…toužím po lásce, po objetí, po rodině… po své rodině… Jediný člověk, který to může změnit říká, že já už nemám žádnou svou rodinu, žádnou lásku a ani objetí ať nečekám. Přemýšlím, jak to udělat, abych se zbavil starostí, zatímco zůstanu hladový…

 

 

Pondělí 17.12.12

Potřebuju přijít z práce a postěžovat si někomu. Potřebuju vyjádřit své obavy, jestli to zítra zvládnu. Nemocnice propouští na svátky ležící pacienty a já nemám volné sanitky. Zítřek bude hrůzstrašný – jestli to přežiju, tak přežiju už všechno. A do toho ta důchodkyně, co dělá z komára velblouda každou chvíli – to je masakr 🙁 Potřebuju se k někomu přitisknout, chytnout ho za ruku, usnout u něj, povídat si s ním – i o jeho starostech a nemyslet tak na svoje. Chybíš mi. Neumím žít sám. Za těch 12 let jsem si odvykl. Vlastně jsem si na samotu nezvykl ani nikdy předtím. Byl to jen zoufalý čas hledání, tápání a plácání se na místě. A tam jsem teď zpátky. A do toho řeším práci, ten šílený stres, kdy nemůžu ani jíst ani nestíhám pít (přestože dodržuju pitný režim vždy tvrdě), nemůžu spát, budím se s hrůzou v očích a ještě řešit byt… Co je na tomhle životě fajn? Kačenka… a tamta Jaruška, kterou jsem znal kdysi. Né ta, co se na mě mračí. Aspoň se mi trošku ulevilo, že jsem Ti to tu mohl napsat sem. Do prázdna. Do ticha. A Vánoce na krku :/ Ještě, že každý den má jen 24 hodin a ty musí skončit. Potřebuji zažít něco veselého (nejen ve chvílích, kdy jsem s Kačenkou), potřebuji mít víc jistot, potřebuji Tebe. Pro jediné pohlazení šel bych světa kraj…

 

Pondělí 17.12.12

Dokud budu dveře pomalu otevírat s tím, že je za nimi naše kočička, dokud se budu každý večer vyhýbat jejím miskám s vodou a granulkama, přestože tam už půl roku nejsou, bude to pořád stejné. Stejně tak tu vidím Tebe, usínající Kačenku i všechno, co dělalo naší šťastnou rodinu. Snažím se toho zbavit, ale pak ty dveře zase stejně nevědomky otevřu pomalu… abych jí nebouchl do hlavičky…aby neutekla na chodbu… Těším se, jak si jí pohladím, ale žádná kočička nepřichází. Nikdy nepřijde. Vím to a přesto jí tu vidím. Asi mám zase ty své halucinace…

 

Středa 19.12.12

Všechno je vpořádku, protože všechno je na začátku. Pády, rozchody, vracení se k sobě… to všechno je vpořádku, když jste na začátku, když je vám 18, 19, 20… Do každého vztahu jdu s tím, že bude trvat věčně. Jinak by to nemělo smysl. Je potřeba do toho dát všechno. Emoce, radost, energii. Ono se nám to vrátí. Já vím, že se lidé rozchází. A taky vím o všech těch důvodech. Ale taky vím o důvodech, proč se nerozcházet. Nebo proč se vracet. Já už nejsem na začátku. Jsem násilím vytržen z reality, ze splněného snu, z života, který měl pokračovat, ale nepokračuje. Nevím, co dělat. Zkouším různé způsoby a cesty, ale jediné, co mi pomáhá usnout je říkat si stále dokola: „Jsem šťastný, jsem šťastný, jsem šťastný…“ Cítíme se totiž tak, jak se chceme cítit. Dokud si budu opakovat, že jsem nešťastný, neusnu. Co na tom, že to není pravda. I tak se dá mozek oblbnout. Na Štědrý den asi v práci nebudu, nakonec mi službu nedali. Škoda. Nevím, kam mám jít. Nechci být nikde. Tak jako nechci existovat, ale musím. Vyplivli vás zkrátka na tento svět a vy už to tu musíte vydržet, ať chcete nebo ne. Protože máte závazky, máte naději …nebo spíš víru… Že nevěříte v Boha? Ale začnete se modlit. Zkoušíte prostě všechno. A ono to nepomáhá. Nic se neděje. Ale víru vám nikdo vzít nemůže. Ani nařídit, abych věřit přestal. Na Štědrý večer vám přivezu pár dárků. Hlavně Kačence, ale i pro Tebe mám. Budeš se zase mračit, budeš naštvaná, budeš chtít zavřít dveře co nejdřív, protože Ti je zima a ani mě nepustíš dovnitř. Ale já tam stejně přijedu a budu věřit, že mě dovnitř pustíš aspoň na chviličku… když se nechceš pořád vrátit domů i s Kačenkou do uklizeného bytu, ve kterém bysme měli prožít normální klidné Vánoce. Ty nejhezčí v životě, protože si konečně budeme vážit toho, že jsme zase rodina. Že máme vedle sebe někoho, koho milujeme. Vím, že jsi v jiném světě. Přesto Ti tu píšu tohle. Nemůžu si přikázat. To musí přijít samo. Nechte mě věřit…