Prosím uvědomte si to všichni, kdo se trápíte tím, že jste v jiném těle, ale máte milující manželku, milující děti. Přeměna není vždy nejlepší řešení 🙁 Dobrý je kompromis. Ale čím více se budete přibližovat žádanému tělu, tím více se vám začne vzdalovat milující osoba. To je zákonitost, která platí vždycky, i když si třeba naivně myslíte, že to ve vašem případě může být jinak. Nemůže. Nikdo z těch, se kterými žijete svůj život teď, s vámi nebude žít po přeměně!

 

Nejde to. Nejde žít. Ať děláte cokoliv, chybí vám. Je vám ukradené, že se najednou můžete stát tím, kým toužíte. Ztratí to pro vás význam, protože rodina je základ, láska je základ, děti jsou smysl života. Každý den vám chybí vaše děti, každý den je všude vidíte, každý den si přejete všechno vrátit, abyste mohli být spolu. A každý den je beznadějnější než ten před ním, protože víte, že o své děti už navěky přijdete. Budou vám je půjčovat, ale to vám nebude stačit. A tenhle stesk po nich je nekonečný, užírající, všudypřítomný. Najednou se nemůžete těšit na to, že sice utahaní, ale šťastní přijdete domů a vykoupete si je, přečtete jim pohádku a pohladíte před spaním. Děti nejsou vaše partnerka, na kterou můžete zapomenout…

 

Když nad tím tak přemýšlím, jaký JEDINÝ důvod mám pro to, abych tenhle život žil?

Mojí manželku nemám, mojí dceru můžu vidět 4 dny v měsíci a hypotéka se rozplynula jako pára nad hrncem. Někdo udělal fíííí a všechno je pryč. Nemáte nic. Nemáte prostě vůbec nic. Ani ten milovaný krásný slunný velký nový byt, který jednou mohl být místem pro mojí novou rodinu, který miluje Kačenka a pořád se ptá, jestli už bude můj, abysme si do něj pořídili kočičku.

 

Všechny banky se na mě vykašlaly. Všem je ukradené, že nejsem v registru dlužníků, že jsem vždy všechno splatil včas, že budu ručit nemovitostí. Dnes jsem obvolal a obešel úplně všechny existující v naší zemi – včetně těch německých, slovenských a francouzských. Některé řekly rovnou „ne“, některé se opravdu moc snažily. Snažily se vyjednat výjimky, ale opět to končilo každou půlhodinu telefonátem, ve kterém jsem slyšel zase to „ne, nejde to“.

 

Je to paradox. Splátky si mohu dovolit, ale nikdo mi zrovna teď, když to potřebuji, nepůjčí. Začal jsem to řešit hned po zkušebce, když mi ta moje poradkyně říkala, že to vyjde, že stačí příslib. Měl jsem v ruce papír přímo s hlavičkou ČS, že to půjde. Ale někdo někde řekl „ne“. Nepočítal jsem s tím. Manželka mi to nevěří. Myslí si, že jí jen balamutím, ale to není pravda. Chce si dát mojí e-mailovou adresu do spamu. Prý proto, že jí pořád píšu jak to řeším a přitom to nijak neřeším.

 

Výsledky mého dnešního lítání:

Air bank – pracovní poměr nad 1 rok

Axa – pracovní poměr nad 1 rok

Citibank – zástava nemovitosti minimálně 1.000.000 Kč, jinak by mi to dali, ale chybí kvůli tomu odhadu 80.000 Kč

Česká spořitelna – zamítnuto nevím proč – prý to ještě po mém naštvaném e-mailu, že chci změnit banku, budou řešit

znovu individuálně, ale já tomu nevěřím 🙁

ČSOB – zástava nemovitosti minimálně 1.000.000 Kč v rámci „hypotéky bez doložení příjmů a bez zkoumání zaměstnání“

Equa bank – pracovní poměr nad 1 rok, i když po zkušební době se dá domluvit na „Hypotéce bez doložení příjmů“

Evropsko-ruská banka – pracovní poměr nad 1 rok

Fio banka – vůbec se se mnou nebavili

GE Money Bank – zástava nemovitosti minimálně 1.000.000 Kč

Komerční banka – musí jít alespoň o druhé prodloužení smlouvy nebo zástava v minimální hodnotě 1.000.000 Kč

LBBW – zástava nemovitosti minimálně 1.000.000 Kč

mBank – pracovní poměr nad 1 rok

Modrá pyramida – jeden řekl, že mám smůlu, když mám dobu určitou, druhý (jiný) mi slíbil, že se pokusí vyjednat výjimku, protože už se mi to v listopadu jednou povedlo

Oberbank – pracovní poměr nad 1 rok

Poštovní spořitelna – musím počkat na druhé prodloužení

Raiffeisen – jediná, která akceptuje kratší pracovní poměr na dobu určitou – to se ještě dozvím, jak to dopadne

UniCredit – pracovní poměr nad 1 rok

Volksbank – pracovní poměr nad 1 rok

Wustenrot – pracovní poměr nad 1 rok

Všeobecná úvěrová banka – pracovní poměr nad 1 rok

 

 

ČSOB by mi úvěr dala hned, ale minimální hodnota nemovitosti v zástavě musí být na základě odhadu nad 1.000.000 Kč. A dva odhadci, které jsem kontaktoval a snažil jsem se je i podplatit mi šli maximálně na 920.000 Kč 🙁 Prý se bojí o licenci. To chápu 🙁 Prý před třemi lety by to bylo 1.200.000 Kč, ale nemovitosti šly dolů. Chybí 80.000 Kč, které mohu zastavit jinou nemovitostí, ale já žádnou jinou nemám. Blbých 80 tisíc! Navíc ty lze po splnění podmínek z mé strany (po prodloužení pracovního poměru) „vyvázat“ ze smlouvy.

A pak je tu ještě jedna moc ochotná paní z Raiffeisen bank, která jako jediná je mojí šancí a která říkala, že má ráda rébusy. Jediná Raiffeisen bank má totiž v podmínkách přímo uvedené, že „je akceptován příjem i osoby během zkušební doby po odpracování jednoho měsíce s možností čerpání úvěru po ukončení zkušební doby“.

 

A nebankovní hypotéka je finanční sebevražda. Četl jsem dnes, jaké jsou to podvody, jak z lidí jen vytahají peníze, jak přijdu o všecko… to to radši převedu zadarmo na manželku, protože z toho něco bude mít i moje dcera, kterou miluju.

Mezitím mi píše zase naštvaná manželka, že zítra dává byt na prodej realitce… že jsem ho nikdy prodat nechtěl, že jsem jí nikdy ty peníze dát taky nechtěl, jestli neberu drogy, že jí nabízím, aby tu bydlely, než si koupí svůj byt a klidně budu platit nájem. Uráží mě to, co si o mě myslí. Je mi to líto.

 

 

Když jste nespokojení v práci (a hodně nespokojení), tak uvažujete o změně. Tak tu práci prostě vyměníte. Ale život se vyměnit nedá. Ten máte jen jeden. A když si ho zničíte, když ztratíte ty nejmilovanější – je jedno jestli rozvodem nebo smrtí – když se vám nic nedaří, když ta tíže toho všeho překoná tu váhu lásky vašich ostatních bližních, pak není důvod tady zůstat.

 

Nevím co mám dělat 🙁

 

Nemám manželku, nemám dceru, nebudu mít tenhle byt. Co tady vlastně ještě dělám? Bez lásky, bez minulosti, na které bylo postavené vše hezké. Minulost, kterou si vytváříte společně s někým, kdo když vás opustí, tak už si žádnou novou minulost po 12 letech znovu nevyčarujete. Minulost je jen jedna. Vznikají tam vazby na celý život. Desítky vazeb na lidi, které najednou nemáte potkávat. A když se objeví náhodou někdo nový, přijde do hotového bytu do hotového života. Přichází tím o tu krásu toho všeho budování hezky od začátku – společně.

 

V tuhle chvíli říkám, že nemám důvod žít.

Pokusím se ten důvod najít, ale fakt nevím kde.

Nechci takhle žít. Nechci se probudit.

Za peníze se dobrý život koupit nedá – tak to tvrdí nadpis článku, který dnes vyšel na serveru novinky.cz.

Přišli na to Australané.

 

Ten článek má smysl. Rozumím mu a přesně se ztotožňuji s tím, že nejdůležitější je fungující a uspokojivý vztah, dobré manželství, láska a šťastná rodina. Vím to, ale…

 

Tady je nejdřív celý článek:

 

 

 

 

 

 

Potřebuji přes půl miliónu. Čeká mě běh všemi možnými existujícími bankami, které budu přemlouvat, že zrovna já potřebuji hypotéku, protože tenhle byt mám rád, protože už nechci v budoucnu řešit otázku bydlení pro rodinu, protože tenhle byt má ráda moje dcera, protože jsem tu strávil 12 let a všechno je tu takové, jaké jsme vždy chtěli… A taky protože na to mám! Splácet ano, ale celou částku bohužel ne.

 

A banky kroutí hlavami, některé se snaží a vymýšlí, jak to udělat, některé se nesnaží pro jistotu vůbec (FIO). Má vlastní banka (ČS) mě zklamala nejvíc. Beru to od ní jako zradu! 🙂

 

Tlačí mě čas (a manželka) a čím víc času plyne, tím blíže jsem tomu, že o tenhle byt přijdu ne proto, že nemám na splátky, ale proto, že mám prostě pracovní poměr na dobu určitou. Přísliby jsou k ničemu. Bonita je k ničemu. Bezdlužnost je k ničemu. Že budu ručit celým bytem – nic z toho nikoho nezajímá. Kdo ví, třeba za tři měsíce budu mít smlouvu na dobu neurčitou a najednou by mi všechny banky otevřely dveře, jenže tři měsíce moje manželka nepočká. Jedině, že bych ji do té doby nastěhoval sem do bytu, ve kterém bydlet nechce.

 

Takže se hezky seznámím se všemi existujícími bankami a lidmi v nich a když mi všechny zabouchnou dveře, jsou tu „nebankovní hypotéky“, kde je super, že nikoho nic nezajímá. Ručíš bytem, tak tady máš prachy. Máš sice vyšší úrok, ale máš, cos chtěl. Ani se mi nechce počítat, kolik přeplatím.

 

Není otázka, jestli to jde. Je jen otázka JAK. A někdo musí chtít. Jeden (já) k tomu bohužel nestačí. Chystám se jim nacpat půl miliónu navíc! Haló, kdo má zájem o půl miliónu jen tak pro nic za nic za to, že mi půjčí? No jo, vy se vlastně všichni bojíte, že jsem rizikový, když nemám dobu neurčitou.

 

Věděli jste, že existuje Evropsko-ruská banka?

Já už je teď budu znát všechny – i ty, co bankami nejsou.

 

A na závěr jedna zajímavá tabulka. Jsou tu jen vybrané banky, ale schválně, jestli najdete banku, která je pro mě vítězem? 🙂 Za chvilku do ní vletím…

 

 

Usínám. Pokouším se o to.

Dal jsem si k posteli rádio, abych se myšlenkami soustředil třeba na text.

Jedna písnička: „Stačí když ty tu seš.“

Druhá písnička: „S tebou…jsem ráda s tebou…“

Dám si tam Radiožurnál, kde skoro pořád jen mluví.

Ještě se pokouším napsat sms Monice o usínání v letním parnu a usínám. Ráno zjišťuju, že jsem jí dokonce stihl ještě odepsat, ale nemělo to moc hlavu a patu. Ani nevím, že jsem to psal. V příbalovém letáku prášků na spaní se píše, že můžu dělat věci, o kterých nebudu vědět. Nesnáším tu chemii. Snažím se to občas vynechat, ale hned je tu ta černá můra zase. Stejně se budím. Jen se vám chce víc spát, ale ty myšlenky jsou silnější. Až je doberu, už je nechci.

 

Chci zpátky svůj bezstarostný spánek vedle Tebe…

 

V týdnu jsem viděl na jednom německém programu úplně náhodou dokument o poruchách spánku. Jsou dva druhy poruch – s usínáním a se spaním (probouzení se uprostřed noci). Někdo trpí jen jednou z nich, někdo oběma. Nemůžete usnout, protože stres produkuje adrenalin a další látky, které znemožňují vytváření melatoninu, bez kterého prostě neusnete. Prášky na spaní fungují tak, že receptory reagující na melatonin zbaví adrenalinu a melatonin se vesele může začít vytvářet a donutit vás usnout. Jenže to má háček – čím déle ty své receptory na melatonin oblbujete, tím více se stávají rezistentní vůči práškům na spaní, takže potřebují stále větší dávku, aby to pomohlo. No a nakonec je z toho závislost, ze které se už člověk dostane těžko – jen psychoterapií, dlouhodobým léčením apod. Dobrá je údajně jóga. Méně učinné (ale nezávadné) jsou přírodní doplňky obsahující tyto květiny:

 

– kozlík lékařský (kořen)

– chmel plazivý

– meduňka lékařská

– třezalka tečkovaná

– mučenka pletní

– pepřovník opojný

 

Všechny tyto rostliny obsahují látky, které způsobí tytéž reakce na vaše receptory jako chemické prášky na spaní, ale bez závislosti. Jenže to má zase háček – nemají takový efekt. Funguje to na lehké poruchy. Pokud více než tři týdny nemůžete usnout, je to prý už v háji. Prášky na spaní řeší situaci jen dočasně. A jak to tedy vyřešit? V Německu jsou lékaři specializující se na poruchy spánku, ale neodstraňují následky práškami na spaní. Řeší příčinu. Je to dlouhodobý proces (několikaletý). Je důležité umět pracovat se svým stresem, protože ten je dnes všude. Důležité jsou rituály. I ty před spaním. Zklidnění těla i mysli, strava. Tělo musí najet na nějaký neustále dokola se opakující systém – chodit spát vždy ve stejnou dobu za stejných podmínek. Člověk prý potřebuje jistotu. Potřebuje vědět, že je všechno vpořádku. Pak funguje normálně.

 

Hledal jsem čaj na spaní – kdysi se z těchto rostlin prodával – ale nedávno byl zakázaný (píšou v internetových lékárnách).

 

A přitom já vím, co mi může pomoct zase klidně spát. Je to tak jednoduché!!! Ale tak nedosažitelné a beznadějné.

I když jsem si jist, že kdybych měl svůj život zase takový jako dřív, tak bych nejméně půl roku zase nespal strachy, že ode mě zase někdo odejde… že někoho ztratím… budil bych se a pořád kontroloval, jestli tu jsou…

 

 

Pak vždycky pár hodin přes den funguje vzorec: Žádné emoce + žádný smutek + žádná radost = klid.

Ale není právě ta radost (i z maličkostí) nebo štěstí (i malé) něčím, co člověka dokáže právě „nakopnout“ do pohody?

 

Dokud budu neovlivnitelně cítit štěstí a euforii po každém telefonátu mé manželky, i když volá kvůli prkotinám typu „vezmi svíčky na dort“, bude to stát za nic.

 

Nemyslím si, že tomu jde nějak pomoct. Že jde urychlit proces, který směřuje k momentu, kdy přijde zase období klidu. Musí to přijít samo. Můžete si to usnadňovat, snažit se zabavovat mozek, vymýšlet aktivity, bojovat proti tomu a tím překlenout to pitomé období snadněji. Až pak najednou se to ve vás zlomí. A to bude ten okamžik.

 

Čekám na „paradoxní fázi„. Ale to je špatně. Ta přichází přesně až v momentě, kdy na ni čekat přestanu. Do té doby prostě nepřijde.

A prý může přijít až za rok, dva, tři… nebo až za pět… není to o týdnech ani o měsících…

 

Od čtyř do šesti jsem se pokoušel usnout.

Nakonec se povedlo.

Zdálo se mi o tom, jak jsem šel v létě do kopce po silnici za městem, svítilo sluníčko, bylo teplo. Najednou vidím, jak přede mnou letí nějaká velká modrá bandaska. Viditelně zpomaluje, klesá, až padá na trávu k silnici. Běžím tam. Vyskočí z ní jemná a krásná blondýnka v letních šatech – takový romantický typ, chci si ten výjev rychle vyfotit mobilem, ale ona si lehne na trávu, podává mi ruku a říká: „Jestli mě chceš najít, kup si dva balónky, dej je do sebe, nafoukni héliem a vypusť.“

 

23. únor před šesti lety:

Mokro. Zbytky sněhu. Teplota kolem nuly. Z práce za Tebou rovnou do nemocnice. Vyděšený doktor. Záchrankou do krajské nemocnice. My za Tebou. Jak křehký je život? Strach. Nemocniční chodba. Nekonečno. Křik. Další několikaměsíční nekonečno. Každý druhý den hodinu jízdy za vámi. Už vás chci mít doma…

Toho dne jsme ráno vstali do úplně normálního dne, ještě jsem Ti večer hladil bříško a večer vám šlo o život.

Od těch dob věřím na zázraky.

A věřím na ně dodnes…