Druhý život

Od chvíle, co jsem přišel od doktorky je to už lepší.

Dostal jsem něco na noc a něco na den.

Usínám rychle. Myšlenky mi přes den nervou srdce. Říkala, že budu bez emocí.

Ty emoce, které mě celý život dělaly šťastným mě teď ničí. Tak je zrušíme úplně :/

 

Těsně před usnutím už mozek nedokáže vyhodnocovat všechny podněty logicky, takže slyším, jak šustíš v obýváku, jak vypínáš televizi, jdeš uklidit hrnek a pak se vysprchovat. Slyším, jak se naše kočička protahuje na plovoucí podlaze a drápkama do ní zaškrábe. Čekám, kdy skočí ke mě do postele. A Ty taky…

Naštěstí ihned usnu.

 

Budu prý spát 7-8 hodin. Po 6 hodinách se s těžkými víčky probudím ze snu, ve kterém jsem si s Tebou povídal. Říkám Ti, co je u mě nového a poslouchám zase Tvé zážitky. Všechno je úplně normální. Jenže jsem se probudil.

A nemůžu usnout.

Ale víčka tak padají, že do půl hodiny mě spánek přemůže a ještě usnu.

A pak se zdají další sny o Tobě.

Žiju si s Tebou po nocích úplně normální druhý život. Nakupujeme spolu, bydlíme spolu, povídáme si a smějeme se.

Ale hlavně si povídáme…

Obdivuji, jak jsi krásná a nemám žádné negativní emoce. Spíš naopak. Prý nebudu mít žádné…

 

Každé časné ráno teď nechtěně patří Tobě.

Bude super, až to přejde úplně, ale už se dá aspoň zase normálně fungovat.

I v práci je mi všechno jedno a nic neřeším, i když tam někdo křičí. Ono se totiž nic nestane, když někoho někam dovezeme později.

 

Povídám si s Tebou po nocích a nic mi nechybí.

Stejně jako si občas povídám s tátou, který už pár let nežije.

Prostě najednou přijdete a všechno je tak, jak má být.

 

„Na této zemi není smrti. Jsou jenom staří a mladí.“

„Napsali znamení do stromů, do květů, že žijí.“