Ještě pořád jsi ve fázi, kde nevíš (a ani nemůžeš vědět), že život ve dvou je jednodušší…

Neděle odpoledne.

 

„Co to počítáš na těch prstech?“

–

–

A tak teď místo Tebe spí růžový koník Filly.

Ty sny… ta nekonečná série snů… začínám v tom vidět výhodu! 🙂

Některé jsou totiž úžasné.

Cestuju v nich, koupu se v moři, svádí mě krásná dívka, které se bráním, protože mám přeci svojí manželku, ale je to jiný svět, konečně zase jiné pocity než strach, stres a bolest. Vznikají úplně samy a každý je jiný. Ty děje bych nevymyslel. Začínají mě bavit. Nevyspím se, ale je třeba to brát z té lepší stránky.

 

Dal bych cokoliv za svůj klidný spánek z minulosti…

 

Horší je to v realitě.

Obklopen pracovními počítači s rodinkami na ploše, otevřenými okny internetových prohlížečů s dětskými botičkami nebo rybářským kloboukem pro manžela, kterému jeho manželky pečou řepu s hermelínem, s vyprávěním o svatbě, o víkendu s dětmi, o tom, co mám koupit, než přijedu domů: „Udělej prosím zase ten náš obvyklý nákup…“ Dnes se řediteli narodila holčička. Všichni mu posílali blahopřejné sms. Je z ní v uvytržení. Má tak někdo štěstí. Je spolu s personalistkou jediný kdo ví, že jsem rozvedený. Ptal se mě, jak se to mohlo stát? Bál se, že by ho to mohlo potkat taky…

Děti jsou všude. Rodiny jsou všude. Ptají se vás, co vaše manželka? Kde pracuje? Jaká je?

Odpovídám jim. Vyprávím jim o rodině, o dcerce, o manželce… jakoby se nic nestalo. Baví mě to. Popisuji, jak jsou obě krásné, šikovné, veselé… protože takové přeci jsou! Nelžu.

Nikdo mě neučil co říkat, když se rozvedu. Možná by to chtělo nějaký „Kurz komunikace s okolím po rozvodu“. Protože já neumím vyprávět každému, jak je fajn, že mám konečně práci, ve které končím přesně s koncem pracovní doby (jaký přepych! Oni si to ani neuvědomují, protože tam pracují 7, 10, 15 let…) a je mi to k ničemu, když mě doma nikdo nečeká. Konečně práce, ze které můžu letět rovnou za rodinou a užívat si jich! Vzít to přes nákup a dovézt něco dobrého k večeři. Konečně práce, z které přinesu domů pořádné peníze – tak, jak sis to vždycky přála. Konečně práce, která mi nebrání v spánku a o to víc jsem v pohodě. Jenže s kým se o to dělit?

 

Je to jako s ananasem.

Miluju ananas. Ta intenzivní jedinečná vůně! Ta šťáva a chuť!

Občas jsem jeden sladký a šťavnatý koupil a večer ho pro všechny oloupal a rozkrájel. Mám na to můj vlastní speciální postup, který se liší od toho oficiálního, co je vždycky na obrázku.

 

Moc toho pro tři nebylo, ale pochutnali jsme si. „Dal bych si ještě“, říkal jsem si. Mít tak celý ten ananas pro sebe!

 

Teď mám úplně celý ananas jen pro sebe, konečně se ho můžu nabažit do sytosti, ale vůbec mě to netěší. Nebaví mě to. Nechutná mi tolik. Mnohem radši bych se o něj dělil a zase si říkal: „Dal bych si ještě…“. A říkal bych si to klidně celý život. (Nebo koupil dva 🙂 Proč na tyhle věci musí člověk přijít vždycky tak pozdě? 🙁

 

 

A byt ještě není celý můj. Je k tomu ale tak blízko! Čekám na papír, na kterém bude napsáno, že jsme se s manželkou dohodli na tom, že polovinu bytu koupím od ní já a oba ho před notářem podepíšeme. Zdánlivě prkotina. Něco, co přeci manželka chce, ne? Jenže pořád na něj čekám… něco se jí na tom nezdá. Myslí si, že jen hraji o čas. A můj skvělý finanční poradce s kompletně všemi dokumenty čeká na tenhle poslední papír spolu se mnou… :/

Paradoxně se tak moje manželka sama sebe oddaluje od peněz, které jí chci za půlku bytu dát, aby si mohla konečně zařídit své bydlení, po kterém tak touží.

Proč ve všem vidí problém? Pořád mi v ničem nevěří. Nerozumím tomu. Asi mi brzo dojde trpělivost.

Co vlastně chce? Peníze za byt nebo co vlastně? Tak to podepíšu a je to!

 

To je teď jedno. Je půl deváté, jdu spát.

Zjistil jsem, že je super chodit spát v půl deváté.

Za prvé je to jediná možnost jak se ráno cítit trochu odpočatý, protože přeci jen když se za noc 20x vzbudíte a od 4 h. už každých pět minut dvě hodiny s rozbušeným srdcem koukáte na budík, není té energie po ránu moc, ale tím, že v posteli strávím 9 hodin je tělo aspoň trošku zregenerované a hlavně se už těším, co hezkého se mi bude zase dnes zdát. Občas je to teda nervák, ale když to nemůžu prožívat v realitě, tak aspoň ve snech. Hodnej mozeček 🙂

Prosil bych zase tu slečnu průvodčí, co vypadala trošku jako moje manželka, dnes v noci 🙂

 

„Čas ten otupí i ostrý břit.“ Cítím to.

Ale na břit mojí manželky to zatím nefunguje :/

Jsem ale přesvědčený, že jednou zafunguje.

Já si počkám.

 

Zítra mi začíná víkend s mojí Kačenkou!

Jo tak proto mám tak dobrou náladu 🙂 Už jsem tu pořádně poklidil, vysál, utřel prach, aby se jí tu líbilo a byl prostor na hraní. Nemůžu se dočkat.

Pokud hladina mého štěstí bude křivka v grafu, jednou za 14 dní – vždy v pátek – bude na nejvyšší úrovni. Zato nedělní večer někde v momentě, kdy se vracím autem sám od ní a od manželky je bod hluboko pod normálem. Zase dalších 14 dní bez ní :/

 

Dobrou.

Tak už žádné prášky neberu.

Ani přes den, ani přes noc.

Nelíbí se mi nechávat se takhle uměle otupovat jen proto, abych se vyspal, abych pak přes den fungoval…

Normálně bych o tom nepsal, protože si to nezaslouží článek, ale zajímavá je má noční zkušenost.

Je to hrůza…

Do postele jsem zaplul ve 20:30 a budil jsem se každou hodinu. A každou tu hodinu se mi zdál nějaký sen.

Byl jsem v Africe na pláži, autem na dovolené v Austrálii – tam to bylo moc hezké, protože jsme tam byli všichni tři spolu a užívali si moře. V Londýně, kde jsem se ubytoval u pochybných lidí, nesměl vzbudit tlustou paní, za níž přišel podnapilý partner a za deště jsem tam po Londýně hledal pekárnu. Letěli jsme letadlem. A další a další sny… nekonečná série snů, mohlo jich být víc než 10, kdybych nemusel do práce… Chce se mi spát a současně je mi spát bráněno. Čím déle se pokoušíte usnout, tím více jste unavení a tím vyšší je pravděpodobnost, že únavou prostě usnete. To tělo si to „naordinuje“ samo. Některé „mezičásti spánku“ ale trvaly jen 5 minut a už jsem byl zase vzhůru s bolestně úžasným nebo bolestně trpkým snem za sebou. Ať se mi ve snech plní vše, po čem toužím nebo ať mě v nich manželka neustále dokola opouští, vždycky to bolí stejně a nejde znovu usnout.

Zakryl jsem si budík papírem, abych pořád nekontroloval čas. Tím, že vím, že je zakrytý, tak ani neotevírám oči. Ale stejně mi to občas nedá a kouknu na čas na mobilu. Chci vědět, že mám před sebou ještě spoustu času na spaní, ale žádné spaní se nekoná…

A v každém tom snu byla manželka, dcerka a já. Zase ty sny, kdy mi manželka podává ruku a říká, že už je to za námi, že už je to minulost, že už budeme zase spolu. Je to už tak nevěrohodná představa, že si sice můj mozek chvíli myslí, že je to pravda a na okamžik ze mě všechna ta tíha spadne, ale pak si v tom snu uvědomím, že to musí být zákonitě nesmysl a že se mi to musí jen a jen zdát. A probudím se. A takhle pořád dokola.

Vůbec jsem se nevyspal a asi jen tak nevyspím, ale zkusím s tou tíhou u srdce bojovat vlastními silami.

 

Nevím jak, ale dokud to nezačnu zkoušet, tak nad tím nevyhraju.

 

Díval jsem se, kdy jsem začínal psát tenhle blog a začal tak tím pomalu přicházet o všechno, co jsem miloval. Bylo to 25.3.2012. Když si to zpětně čtu, nechápu se. Nerozumím si. To jsem nemohl být já, kdo tenhle blog psal!!! Přeskočilo mi???

 

A narazil jsem tam taky na graf, kde jsem si tak bláhově myslel, jak je má budoucnost růžová…

 

Napadlo mě vedle toho prvního grafu postavit dnes REALITU po roce…

 

A vůbec není ani tak krásně modrá, jako v tom grafu.

Je hnusně černá.

 

 

Jsme už oba jinde.

Ale to je právě dobře…

Občas mi napíše e-mail někdo, díky komu si uvědomím zase něco nového. Že tyhle příběhy se odehrávají na více místech. Jsou v různých fázích a některé mají ještě šanci na šťastné pokračování…

 

Někdo, kdo má tak stejný průběh života, jako jsem měl já a teď je přesně v té části (s pětiletým dítětem a přítelkyní), kdy si může ten svůj život natrvalo zničit – anebo taky ne!

 

Co takovému člověku poradit?

 

Přesně vidím sebe (stejně jako popisuje on), jak přichází manželka s malou ze školky a my jdeme spolu něco dělat… jako dcera s tátou! Jako manželka se svým manželem! Momenty, kdy Tereza ve mě neexistovala. A mohlo jich být víc…

 

Taky jsem si přál umřít na rakovinu, protože tím by se všechno vyřešilo samo. Člověk se totiž nemůže ani zabít, protože má právě to dítě a rodinu. To by bylo hodně sobecké.

 

Dal bych všechno za to, abych měl zpátky svojí manželku a dítě. Jakmile se rozhodnete být ženou, navždy právě tyhle dvě nejdůležitější osoby ztratíte jako já. Ani trochu to nikomu nepřeji. I když je pravda, že jsem taky potřeboval svojí situaci „nějak“ vyřešit… stupňovalo se to a najednou jsem to musel udělat – říct si, že do toho jdu (do té přeměny). To bylo prostě přirozené pokračování toho všeho. A mělo se stát to, že jsem o své milované přišel, abych zjistil, jak důležití pro mě jsou, přestože jsem je v žádné fázi svého života s nimi nikdy milovat nepřestal.

 

Pochopil jsem, že žádná žena ve mě je nemůže nahradit a ani nikdy nenahradí.

 

Mým jediným smyslem života je teď získat je zpátky, i když je to teď nemožné. Ale já pro ten okamžik žiju.

Nestojím tedy otrocky před domem a necivím jim do okna. Nepíšu své manželce denně sto sms (ani jednu :), aby se vrátila. Snažím se žít svůj život – o hodně chudší než byl ten předtím, ale prostě si tak tiše v koutku duše doufám a věřím, že se to v mé manželce třeba jednou zlomí… Teď o tom nemá smysl ani mluvit, natož na to myslet. Je to tak v člověku naprogramované, aby mě nenáviděla. Je to i můj trest, který musím přijmout, protože jsem prostě udělal jedno rozhodnutí, které jsem udělat musel. Nešlo to přeskočit. Což je škoda. Ale šlo to řešit jinak…

 

Je to složité a těžké. Ale není to nemožné. Tohle se dá zvládnout, pokud ještě není pozdě!

 

Bude-li mě chtít opustit, tak mě stejně opustí a tohle bude jen záminka.

 

Ještě má někdo čas si nezkazit život.

 

Co bych udělal teď já být v tom momentě před rozhodnutím?

Už jsem to tu psal mnohokrát.

Udělal bych to tak, že bych o tom se svojí ženou mluvil. Ale né v tom smyslu, že se chci stát ženou, ale v tom smyslu, že se té ženy v sobě chci zbavit! Právě proto, abysme zůstali všichni spolu. Spolu se to dá zvládnout.

Říkala mi kdysi dávno, jestli to nechci jít nějak „léčit“. Jde to utlumit, ale já nechtěl. Byl jsem hloupý. Říkala mi, jestli s ní nechci k psychologovi. Odmítal jsem. A pak už zase odmítala ona, když jsem to chtěl já, abych zachránil nezachránitelné.

Nadsadil jsem své zájmy nad všechny ostatní. Myslel jsem si, že jediný smysl mého života je stát se ženou, ale tak to není… Řešit „KDO JSEM“ není tím nejdůležitějším hlavním tématem lidských myšlenek… neměly by být, i když je to mnohdy užírající. Ale rozdíl je, pokud je nám 16 nebo 36.

 

Kdybych mohl vrátit čas, nikdy jí neřeknu, že jdu do té přeměny, že se kvůli tomu musíme rozvést, odstěhovat se…

 

Takhle to prostě vidím já. Je to čistě můj subjektivní názor a zkušenost.

 

Není nic lepšího na světě než mít manželku a dítě, které vás mají rádi (a vy zase je).

 

Potrvá to, ale ten den přijde. (Den smíření. Já se sebou, já s manželkou nebo manželka se mnou – to je jedno.).