Nenajdeme-li východisko, je řešení uvnitř

Chybí mi těšení se.

Dřív jsem se těšil – na to, jak doma povím, co bylo v práci,

jak to vezmu přes obchod a nakoupím večeři,

jak si dáme večer čaj,

jak si popovídáme,

jak se půjdeme projít,

jak Ti nabarvím vlasy,

jak vedle Tebe večer ulehnu,

jak spolu půjdeme koupit Tvojí novou bundu,

jak si s Káťou vyhrajeme ve vaně,

jak mi povíš, co bylo u doktora,

jak vymyslíme, jaké kytky dáme letos na balkón

a spousta dalších minitěšení se, která vlastně vůbec nejsou mini.

 

Poslouchám teď kolem sebe v práci, jak se kolega těší domů, jak bude hlídat své dvě dcery, jak se dozví, co manželka zjistila u dětského doktora, kam pojedou o víkendu, co má koupit cestou domů… poslouchám kolegyni, jak se těší, že odpoledne pojedou s manželem na pozemek, kde chtějí stavět, jak spolu půjdou do banky kvůli hypotéce, jak se těší, že přijde domů a manžel něco dobrého uvaří… a další kolega, jak se těší, že se půjdou se svojí přítelkyni podívat na byt. Maličkosti, které Vás během dne popohánějí dál. Ženou domů z práce.

Nemůžu je najít.

 

Spadl mi v práci kalendář s citáty a otevřel se na straně:

 

„Nenajdeme-li východisko, je řešení uvnitř.“

 

Tak fajn.

Aspoň vím, že nějaké řešení existuje.