Proč ten lidský mozek funguje někdy tak nemožně, že není schopný si zapamatovat, co je realita?

A nemůžu to nijak ovlivnit. Přestože je neděle, prostě mě v pět ráno probudí snem o tom, jak je vše vpořádku. Mám doma ženu i svou dceru, hladím jí před spaním. To pohlazení mě vzbudí a dívám se do stropu v bytě, ve kterém jsem úplně sám. Tak se díky práškům na spaní, které mě právě tohohle probouzení měly zbavit, snažím ještě usnout. V šest mě probudí zase jiný sen. Ale zase je tam moje žena a moje dcera a normálně spolu mluvíme. Jenže ty pocity jsou tak krásné, že mě vzbudí. Zase usnu a zase sen o tomtéž, akorát v jiném prostředí. Žena mi dává ruku, dcera mě objímá, řešíme, kdo jí vyzvedne ze školky. Ale už je osm ráno a usnout nejde. Je mi hnusně. Potřebuju se té tíže zbavit, potřebuju to někomu říct, tak zapínám počítač a píšu to sem.

 

Potřebuji obejmout svojí dceru.

 

Tahle zima byla podle statistik nejzataženější za posledních 25 let.

Za celou dobu této zimy vysvitlo slunce skrz mraky jen 40 hodin.

Na depresi a blbou náladu jsou nejlepší děti.

Jenže i když jsem s dětmi třeba mojí ségry a blbneme, moje Káťa mi tam chybí. Chybí mi tam její smích, její radost, její chuť si hrát, přitulit se, její zlobení i trápení a vyprávění o všem možném.

A doma v tichém bytě je to ještě horší. Stále tu mám její rozmístěné nejrůznější předměty tak, jak mi je tu poskládala, aby „mě ochránily“. A v pokojíčku se každý den těším, až si dohrajeme s autodráhou, až zase napustím vanu, až zase půjdeme na výlet. Ale to ten, kdo své (nebo mé) děti má u sebe, necítí a neví (a nechce vědět). Z tohohle nevím jak ven…

 

Poučeni svými chybami z předchozího vztahu máme takovou jedinečnou šanci na nový! Protože všechno už je jiné. Není to návrat do stejné řeky. Tolik věcí, které jsem se dozvěděl až příliš pozdě, nám mohlo všem změnit život k lepšímu. Blbá zkušenost není nikdy dobrá zkušenost. Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Ale podle mě je lepší tomu zlému předcházet. A o to se snažím i tady v tomhle blogu.

 

Mluvte spolu, řešte své starosti, nechávejte si radit od odborníků, netrucujte, nedělejte ukvapené závěry a nic před sebou neskrývejte. Domluvte se a pokud to nejde, nenechte si tím zabít to nejcennější co máte… O co když přijdete, pak teprve zjistíte, jak to všechno stojí za starou bačkoru.

Je sto způsobů, jak vše vyřešit, ale stačí jeden špatný a jste v háji.

Jak jednou uděláte chybu, už kolikrát neexistuje možnost návratu, ačkoli by mohla. Ona totiž existuje, ale zničí to tak jako tak váš klid na věky.

 

Nedělejte to.

Nerozcházejte se.

Přečtěte si něco o vztazích. Něco o lidech. Nechte si poradit. Řešte to.

 

Rozchod je dlouhodobý proces. Není to otázka okamžiku, kde jeden z partnerů řekne „jdi pryč“. Začátek toho bývá někde hodně dlouho předtím. Několik týdnů, měsíců nebo i let. A to je dost dlouhá doba na to to změnit.

Ten kdo trucuje nebo tvrdí, že nemá problém, skončí kvůli tomu jednou na dně.

 

V souvislosti s přeměnou to platí taky. Nuda je hrozná věc. Ve vztahu obzvlášť. A řešení svého opravdového vlastního já je tak… zábavné, vzrušující, naplňující… Ale taky je to jistý hřebík do rakve vašeho vztahu. Takhle bych nudu ve vztahu už nikdy neřešil.

 

Tak honem, šup. Obejmout partnera. Dát mu pusu. I když kouká divně. I když má blbou náladu. I když před chvíli bručel. Obejměte ho.

Je to jednodušší, než se zdá.

 

V pátek jsem čekal na ségru před tanečním sálem, kde vystupovala její dcera na školním plese. Seděl jsem v autě, přicházeli mladí lidé, někteří se drželi za ruce, někteří se navzájem upravovali, někteří se objímali. Kdyby šlo otočit klíčkem a místo v autě bych se ocitl tam. V jiném světě, v jiném čase a v jiných souvislostech. Jak bezstarostné je to objetí, jak bezstarostné je přicházet na ples s někým… Jako by to bylo včera – Ty a já a ples.

Vejdu domů a dole v chodbě vychází z výtahu rodinka, co byla u někoho na návštěvě. Pán nese mimčo ve vajíčku, chytnou se s maminou za ruce a jdou k autu.

Dneska přijdu domů, zavřu dveře a od sousedky vyjde starší pán s paní. Za chvíli je vidím venku ruku v ruce, najednou se zastaví a začnou se objímat.

Láska existuje.

Je všude kolem nás a je (naštěstí) věčná.

Líbí se mi, že to vím a že mi to takhle dává najevo. Říká mi: „Jsem pořád tady. A podívej, kolik lidí je díky mě ještě pořád šťastných. Opravdu existuji.“

 

Nehledám jí, protože to nejde. Ale mám radost za ně.

Za poslední tři dny jsem poznal asi 60 nových lidí.

Kdybych požádal o hypotéku ještě vloni létě, kdy jsem měl smlouvu na dobu neurčitou (taková vzácnost!), kdy všechno vypadalo jinak, dostal bych jí hned. Banky by se o mě rvaly, protože by mi jí všechny daly a předháněly by se s co nejnižšími úroky.

Za poslední tři dny z těch 60 lidí se mi věnovalo 30.

Z těch 30 lidí se našli 3, kteří neřekli „ne, nejde to“. Ti tři řekli: „vždycky to nějak jde“ a přemýšleli, telefonovali, pátrali v podmínkách nejrůznějších bank, hledali jak to obejít (i nelegálně nebo pololegálně), věnovali mi několik hodin času (někteří i dní) a snažili se pomoct. Vždycky se na světě najdou nějací tři, co se vám budou snažit pomoct. Jen mezi tím musíte vyhledat dalších 57, kteří vám nepomohou a nevzdat to.

 

V momentě, kdy jsem chtěl včera napsat manželce, že to vzdávám mi stihla napsat rozčilený mail, že už nehodlá čekat, že jsem jí nikdy žádné peníze dát nechtěl atd. atd… Byla to poslední kapka. Došlo mi, že když se k ní chovám dobře a hezky, oplácí mi to stejně svým vztekem a zlostí. Takže když se k ní začnu chovat zle i já, bude se ke mě chovat vlastně pořád stejně. Tím „zle“ myslím to, že jí prostě řeknu, že si počká měsíc až tři a pak tu hypotéku dostanu. Já vím, že už čeká dlouho, ale nikdo jí z tohohle bytu nevyhodil. Musel jsem odejít a za týden mi nečekaně odjely pryč, takže byt zůstal půl roku prázdný.

 

Jeden finanční poradce mi řekl, že pokud chce manželka vyřešit tak rychle bydlení, proč si nevezme hypotéku a byt si nekoupí s tím, že jí hypotéku dají hned a jakmile za půl roku splním podmínky já, dostanu hypotéku na tenhle byt a peníze jí vložím na tu úhradu té její. Bydlet může hned.

 

Už je mi jedno, co si o mně myslí, protože vím, že ať dělám co dělám, jsem pro ní zoufalec, o kterém si myslí, že bere drogy a svoji nenávist ke mě mi dává náležitě neustále najevo. Nemá smysl se chovat dobře, přestože se jinak chovat neumím, když já trouba k ní necítím nenávist. Její reakce budou pořád stejné bez ohledu na můj přístup. Chová se ke mě tak, jako bych jí opravdu ty peníze nikdy dát nechtěl, jakobych jí pomlouval kde můžu, žije v neustálém několikaměsíčním pocitu spiknutí, které proti ní podnikám a nenapadne jí (a nechce napadnout), že to tak nemusí být.

 

Přesto mi dnes svitly tři naděje. A ta jedna je dokonce tak úžasná, že to prostě zkusím. Nechápu, kde se v některých lidech bere ta síla tak pomáhat, zatímco jiní se mnou nechtějí mít nic společného. Všichni za to mají přibližně stejnou výši odměny, ale z některých lidí cítíte, že jim jde o něco jiného…

 

Dnes mi jedna paní řekla: „Tohle se mělo stát. Protože kdybyste dostal hypotéku hned, nepotkal byste mě a já bych vám nemohla pomoci…“

 

Naučil jsem se, jak se to třeba dělá. Necháte se u někoho fiktivně zaměstnat na dobu neurčitou. (Těžko se někdo takový hledá, ale jednomu mému kolegovi se to povedlo.) Řekne si o 30 tisíc, posílá vám tři měsíce mzdu kolem 15 tisíc, odvádí za vás odvody, všechno je na normální pracovní smlouvu a jakmile banka po zkušební době konečně zaměstnavateli zavolá, ten řekne: „Ano, ten u nás opravdu pracuje na dobu neurčitou.“ A hypotéka je schválená. Teď už jen vrátit všechny vynaložené náklady zaměstnavateli (včetně vyplacené mzdy a odvodů + odměnu) a všichni jsou spokojení. Vždycky to nějak jde. A těch způsobů je víc.

 

Je pátek večer. V telce jsou dva horory, takže když jsou reklamy, tak je přepínám, abych se co nejvíc děsil těch nejhnusnějších scén. Zjistil jsem totiž, že strach je nejlepším lékem na strach. Sice jste zděšení, ale tak nějak uměle. A najednou ta tíha všech těch starostí neexistuje. Vytlačí jí totiž strach z těch děsivých scén. Je to jediný pocit, který tohle dokáže. Láska, napětí, smích… to váš strach nezabije. Cítíte ho pořád. A tak si to užívám. Čím děsivější scéna, tím víc se těším. Všude kolem mě je tma a já se chci bát. Pomáhá to…