Nakreslená máma v autě

 

Mé týdny nemají sedm dní, ale dvanáct.

A vždycky na začátku tohohle nekonečného týdne v neděli večer, kdy odvezu Kačenku k mamince, kdy vejdu do úplně mrtvého bytu, ve kterém leží na zemi (souměrně) rozházené hračky, v sobotu vyčištěném akvárku se prohání hejno neonek mezi kameny tak, jak je tam Kačenka naaranžovala, aby mohly proplouvat „tunelem“ mi další pátek, kdy si pro ní budu smět přijet, přijde tak strašně nekonečně vzdálený. Na ty neonky jsme koukali půl hodiny, jak jsou šťastné a jakou mají radost. A my jsme z nich potom měli tu radost taky.

 

Chce se mi křičet. Zbavit se toho pocitu, kterého se zbavit nedá, protože moje dítě bude vždycky moje dítě. S ním se rozvést nemůžete. Takhle by to mělo fungovat i s partnerem. Brát a milovat ho takového, jaký je, protože tak jako dítě je moje dítě, můj partner je můj partner. Ti, co to pochopili (a je jich naštěstí dost), mají vyhráno.

 

Co dělají lidé, když potřebují křičet a nemohou? Kreslí malby, píší básně, tvoří sochy, skládají hudbu…snaží se všechny ty pocity někam „odložit“ a zbavit se jich. Ani já už to nemůžu v sobě držet a „zakřičím“ si. A následky, které mohou ublížit jedině mě, jsou mi ukradené. Protože mě už nemá co ublížit.

 

Občas mi do hlavy vlétne představa, jak by bylo šťastné naše dítě, kdybychom mu teď řekli, že se k sobě vracíme. Že zase budeme rodina. Že jeho postýlku zase stěhujeme do jeho fialovorůžového pokojíčku. Jak by skákalo radostí, kdyby mě a mojí manželku vidělo zase v objetí – to, o co se snaží pokaždé, když jsme spolu a tahá nás za ruce k sobě. Copak to za to štěstí našeho dítěte nestojí??? Jde vůbec udělat naše dítě nějakým jiným způsobem šťastnějším?

Já vím, má to háček. Nejde to jen kvůli němu. Musí to jít proto, že to chceme všichni.

Jo, jsou to nesmyslné představy. Ale létají mi do hlavy samovolně. Jako vzpomínky nebo jiná přání – a všechna se týkají vás. Vůbec nemá smysl počítat dny, týdny, roky… je jedno, jestli je rok 2013 nebo 2023. Bude mi pořád stejně a pořád to budou 12tidenní týdny místo 7denních. Už opravdu nežiju na Zemi, ale na Marsu, kde rok trvá 1,881 pozemských let, tzn. 98 našich týdnů místo 52 pozemských, takže týden má 13 dní. Všechno trvá déle, jen život má pořád stejnou délku. Jsem vystřelený na Mars. Ale já blbec jsem se tam vystřelil sám.

 

Ptal jsem se mailem psycholožky, ke které jsem vloni vlétě zašel s úplně jiným cílem, co říkat dítěti po rozvodu na otázky typu: „Proč s námi nemůže být maminka?“ apod. Jde o psycholožku specializující se na dětskou psychologii. Odepsala mi, že to mám vždy dítěti říct tak, jak to je.

No jo, ale zkoušel jste někdo někdy říct dítěti něco tak, jak to je?

 

Jen co jsme dnes vyjeli, Kačenka seděla za mnou v autosedačce a dívala se ven. Snažil jsem se pustit víc nahlas rádio a zpívat, aby měla veselou náladu (a já taky). V tom mi řekla, že až přijede příště, namalujeme si mámu. Vlasy, oči, šaty – všechno na velký papírový pytel a ten nasadíme na sedadlo vedle mě… takže tak bude maminka jezdit v autě s námi…

 

Tam na zahradě mezi ostružinami a třešní, kam jsi vklouzla, hned jak jsem tě dnes vyložil, za babičkou a dědou, za pejsky, za maminkou…tam je svět jako dřív. Tam je všechno stejné – jen já tam chybím, ale na to jste si už zvykli. Tady u mě je svět převrácený naruby. Není tu stejného vůbec nic. Jen vždycky ty dva dny s tebou mě dělají radost a užívám si každé vteřiny s tebou. Odháním strach, že přijde zase neděle odpoledne a udělal bych pro tebe všecko. Nejsem schopný utrhnout si ani minutu pro někoho jiného, protože nechci přijít ani o okamžik s tebou. Akorát máma nám tu chybí, já vím…

Chtěl bych žít taky normální život. Vyzvedávat tě ve školce, vařit ti večer večeři, koupat tě i ve všední den a číst ti před spaním pohádku. A ráno s tebou rychle do školky a večer zase pro tebe. Že si moc nestíháme pohrát? Ale jsme spolu, povídáme si, říkáš mi, co je nového, víme jeden o druhém a máme tu tolik potřebnou jistotu.

Zjistil jsem, že jak jsme si teď vzácní, o to víc si chybíme a chceme být spolu.

Nechci tě brát mamince. Chci, abysme už nikdy nemuseli všichni tři mít strach, že nebudeme spolu.

Je ale jen jediný člověk, který ho nemá – a tím je naše maminka.