Angreštový džem
Toasty s angreštovou marmeládou… a potom s jahodovo-vanilkovou… sedím tu a cpu se – naprosto nekultivovaně a nekulturně jen tak halabala u televize u rozházených letáků na stole a zmuchlané deky… a pochutnávám si. Ta chuť mně připomíná dobu, kdy jsme si to dávali všichni a bylo tu veselo.
Pípne mi PC, že mám novou zprávu. Vytrhne mě z reality, protože už zase mi přišla zpráva od jedné slečny z Žitavy. Možná proto jsem si to tam teď tak zamiloval 🙂 Jmenuje se Lisa a takhle hezkou a milou Němku jsem snad ještě nikdy neviděl. Navíc je vtipná a odpovídá mi barvitě, takže mám co číst (a ona ode mě taky :). Ale je zadaná :/ (Jak by taky ne, žejo).
Včera jsme byli s malou v Praze na kontrole. Jeli jsme tam jako rodina. A byl to vážně moc hezký den. Těšil jsem se na něj už dlouho (i když hrozilo, že mě manželka nebude chtít – a taky nechtěla, ale ještě jsem jí ukecal). I když je cíl dost nepříjemný a smutný (když kolem vás chodí nemocné děti), tak ta radost všechno předčila. Měla jí i Káťa a manželka byla tak v pohodě, že jsme se celou cestu smáli – třeba i pomalu sunoucí se koloně vozidel, jejíž součástí jsme byli a komentovali jsme jednotlivá auta včetně řidičů…Káťa pořád chtěla na té R7 zaparkovat a dojít těch 10km pěšky :)) – vůbec mi v tu chvíli nepřišlo, že mám nějaké starosti. Najednou tu byla přítomnost a síla a kouzlo toho okamžiku předčila všechno. Navíc to manželce tak slušelo! Ale už jsem se z toho vyspal…
Náladu kazila a srdce mi rozbušila jen myšlenka, že po příjezdu musím sepsat kupní smlouvu mezi mnou a manželkou na byt (ten stažený vzor byl děsný!) a odnést všechny papíry do Raiffky. Naštěstí mi dneska kolegyně dala okopírovat smlouvu, co pro její kamarádku dělala přímo notářka za peníze. Super! Díky! 🙂 Ušetřila mi 4 hodiny patlání se s tím. To je taková pseudoradost. Není to skutečná radost. Je to radost z toho, že se něco povedlo, ale já přitom nechci, aby se to povedlo. Nechci sepisovat žádnou kupní smlouvu a nechci, aby manželka kupovala byt pro sebe a pro malou někde jinde… a tohle je jen další krok, který dělá a chce dělat, protože si myslí, že je správný, ale podle mě je to krok mimo. Jenže s tím nic neudělám a tak mám malé pseudoradosti z kupních smluv a až se konečně celý ten úvěr povede schválit, nebude tu radost už vůbec žádná… Ale tohle všecko jsou jen papíry. Papíry, papíry, papíry a čísla a jména na úřadech…nic víc.
V Praze svítilo sluníčko a bylo krásně. Zato u nás na severu lilo celý den. V Praze +24, tady +12. (Lepší než -12, já vim). A pak jsem si ještě zajel do Žitavy. Vystoupil jsem na jediném parkovišti v centru zdarma, které mi Lisa poradila jako výborné místo na zaparkování a vylezl do deště. Najednou to město tak zavonělo! Zase jiná realita, která mě vytrhla z té šedi, i když obloha šedivá byla, ale vůbec mi to nevadilo. Tohle je ale taky realita! Není to útěk mimo ní, když tu teď stojím na mokrých dlažebních kostkách a prožívám to. Leje jako z konve na jahody u stánků, na květiny v květinářství vysunuté ven a déšť cáká na výlohy nazdobených pekáren, ve kterých se na mě usmívá osamocená slečna prodavačka, která je v tu chvíli taky sama. Možná si to jen vsugerovávám, že se na mě všichni usmívají…
A nejel jsem tam za Lisou, jel jsem tam do DMka „dělat byznys“ 🙂 Lisa je jen můj obchodní poradce 🙂 Ona zná přesně všechny poměry a informace, které mi z téhle oblasti chybí…
Joo…dětičky si hrajou…
Stejně je to divný.
Když chci najít jakoukoliv holku si usmyslím, tak jí najdu.
Ale když chci najít holku-partnerku, tak ne.
Dokud budou zadané, tak budu mít smůlu.
A to žádnou nehledám! 🙂
Shodou okolností mi dnes napsaly dvě „slečny“, které čtou tento blog proto, že jsou na tom podobně jako já. Nebo spíš jako jsem byl já. Tyhle lidi prostě tyto věci spojují.
Párkrát už mi napsaly, ale dneska byl od jedné ten mail plný nadšení a radosti. To štěstí se z obrazovky úplně rozlévalo až ke mě…musel jsem se usmívat, protože jsem měl radost taky 🙂 Někomu se podařilo dostat se k začátku přeměny…a k tomu se stal zázrak – šel tam i se svojí partnerkou, se kterou má dítě… mě jich bylo asi před dvěma měsíci strašně líto, když mi napsala poprvé…že to „jeho“ partnerka ještě neví atd. Viděl jsem sebe a hned mi došlo, jak rychle o ně přijde. Ale nepřišla!!! Domluvili se s psycholožkou, jaká úskalí je čekají jako pár… a že jich nebude málo… ale tohle je láska. Něco, co jsem myslel, že se nemůže stát se stalo.
Rozhodně chápu to štěstí, které teď musí prožívat jeden z nich. A ten druhý… to zvládne! Musí to být úžasný člověk. Osoba, která zhodnotila všechna pro a proti a řekla si: „Jsem člověk a chci žít s člověkem.“
Jsem zvědavý, jak to dopadne a držím palce!!!
Když skončí zprávy na TV Prima, přepínám na Novu. Jako kulisu sice, ale občas tam nakouknu. V tu dobu končí seriál Ulice. Asi milión dílů se tam řešilo, jak byl jeden nevěrník vykopnut z bytu, kde bydlel s partnerkou před svatbou a malou holčičkou… a teď těch milión dílů se tam soužil, trápil…přesně jsem věděl, jak mu je… a pořád si přál, aby už ho konečně vzala zpátky! A v nějakém nedávném díle to fakt udělala, jenže to nešlo… takže mu řekla, ať se odstěhuje… A zase jsem viděl sebe, jak tam sbírám ty hadry do pytlů a padám ven… a manželka mě chce ještě před odchodem obejmout, ale já naštvaně cukám a rozzuřený mizím ve výtahu… v Ulici na něj taky natáhla ruce… ale on dveřma nebouchl……… tak se na sebe vrhli….
Najednou mě to naštvalo. Protože jsem mu záviděl. Protože takhle to mohlo dopadnout a takhle to může dopadnout i kdekoliv jinde. Je to jen na nás. Nemusí se to stát. Ale my jsme hrdí, trucujeme a zahazujeme poslední šance úplně nesmyslnými způsoby…
Chce se mi jen tak psát. Prostě si s někým povídat. A myslet na někoho… volat mu, co mám koupit k večeři, jestli pro něj mám přijet nebo jen tak… A tak jdu radši spát.