Naše holčička má štěstí
Jestliže je pátek ideálním dnem k páteční euforii a rok by byl rozdělen do sedmi dnů, pak by květen byl tím pátkem… Zima je fuč, léto před námi, prázdniny, dovolené, všechno kvete, zelená se, člověku se chce až zakřičet tou krásou, ale stejně ho nikdo neposlouchá… tak to píše sem…
Je 9. května – svět si připomíná konec II. světové války. V televizi jsem skoukl pár zajímavých válečných dokumentů, ze kterých mi šel mráz po zádech. Dá se to srovnat s pocity, které mám při sledování horrorů. „Zatmí“ to všechny starosti. Akorátže válka je realita. O to je to horší.
Ale jeden dokument se mi vryl do srdce. Zdá se mi o něm a nemůžu kvůli němu spát. Mám slzy v očích, když si na něj vzpomenu a ta slova slyším pořád dokola. Byl to jeden z nejděsivějších dokumentů, které jsem kdy o válce viděl. Nešlo tam o letadla, bombardování, tanky a pluky vojáků… vyprávěla to 14tiletá židovská holčička Eva Erbenová, narozená v Děčíně, která ztratila před koncem války maminku. Napsala o tom knihu „Vyprávěj mámo, jak to bylo“ a na základě této knihy natočila ČT polohraný dokument „O zlém snu“.
Ten dokument není volně ke stažení a ani bych sem na něj odkaz nedával. To je totiž taková hrůza, že to každý neskousne (jako třeba já). A to mi válečné dokumenty nedělaly problémy…
Jenže tady je dítě. Holčička. Popisuje svět okolo, jak nic nechápe. Jak válka pořád nekončila a přitom už bylo všechno zničené, že už nešlo nic víc zničit! Detailně popisuje moment, kdy jí umře maminka v náruči, jak na ní pak ještě mluví, dává jí chléb, protože nevěří, že nežije… a jak se pak vydá sama někam pryč… a v jedné vesnici kolem ní projdou kluci, kteří si mezi sebou jen zašpitnou: „To kolem nás prošla mrtvola?“ Zaťukala na okno jednoho domu a tam se jí ujali. Ta holčička vzpomíná na svojí maminku a taky si přeje, aby si pro ní přišel jednou tatínek… Ale ten si po válce pro ní nikdy nepřišel…
holčička z dokumentu – Eva Erbenová v současnosti v r. 2013 v rozhovoru na ČT
(Chcete-li dnes usnout, na obrázek neklikejte.
Je tam odkaz na článek s hrůznými autentickými citacemi, u kterých si ale člověk uvědomí, jak malicherné a nepatrné jsou jeho dnešní starosti…).
Na konci rozhovoru se p. Erbenové moderátorka zeptá, co je pro ní dnes nejdůležitější. Odpoví, že rodina…
Uvědomil jsem si, jak jsou mé starosti naprostou prkotinou proti tomuhle… Pořád slyším a vidím všechno, co řekla, co udělala a jak to udělala… Jak byla pořád s maminkou a ta jí najednou opustila. Tváří v tvář! Jak potom myslela na tatínka a věřila, že si pro ni přijde. Ty detaily jsou děsivé, protože je viděly oči dítěte.
A příště, až budu se svojí dcerkou, tak jí řeknu, jaké máme štěstí, že se můžeme vidět jednou za 14 dní. A budeme si toho užívat a těšit se, že máme na sebe toho času TOLIK!
Naše holčička má maminku i tatínka. I když ne jako dřív každý den dohromady, pořád je to lepší, než kdyby je neměla vůbec.
I mít své dítě jednou za 14 dní může být štěstím. Menším, než ho mít denně, ale pořád velkým…